20.08.2024
Paul Craig Roberts
K Tulsi Gabbardové, Scottu Ritterovi, Amb. Craigu Murraymu, Julianu Assangeovi a mnoha dalším, kteří jsou pronásledováni, zatýkáni a vězněni orgány policejního státu v USA, Velké Británii, EU a Kanadě za to, že vykonávají mizející novinářskou profesi, můžeme přidat Richarda Medhursta. Když může být Richard Medhurst zatčen na londýnském letišti za „vyjádření názoru nebo přesvědčení, které podporuje zakázanou organizaci“, víme, že svoboda je mrtvá a žurnalistika už neexistuje. Jediné, co je dnes západním novinářům dovoleno, je podporovat oficiální lži v oficiálních příbězích, které slouží ke konstrukci falešné reality, v níž žijeme.
Už nemáme BBC, New York Times, London Times, ABC, NBC, CBS, které by vládu hnaly k odpovědnosti. To, co máme, jsou ministerstva propagandy, která podporují oficiální narativy. Úkolem západních médií je lhát lidem jménem establishmentu, který jim vládne.
Jak jasně ukazuje rostoucí zastrašování alternativních médií, schopnost vyjadřovat pravdu v západním světě rychle mizí. Brzy se ocitneme v Matrixu, jenže nebude existovat žádná nadlidská opozice.
Už několik let nemůžeme věřit jedinému slovu, které slyšíme z New York Times, Washington Post, NPR, CNN, Fox News, ABC, CBS, NBC, londýnských Timesů, Telegraphu, Guardianu nebo hlavních evropských mediálních zdrojů.
Představa, že Západ je svobodný, je k smíchu. Když neexistuje svoboda projevu, existuje pouze tyranie. A takový je západní svět. Tyranií.
Důvodem, proč západní vlády bez problémů podporují nacistické vlády na Ukrajině a v Izraeli, je to, že samy jsou nacisty.
Medhurst popisuje své zatčení. Připomíná mi to knihu Franze Kafky Proces, příběh člověka, který je zatčen nezodpovědnou autoritou, která ho stíhá, aniž by kdy odhalila zločin, za který je trestán. Přesně to se stalo Julianu Assangeovi, který ztratil deset let svého života kvůli čiré tyranii, tyranii podporované americkými konzervativci, kteří jsou tak naprosto hloupí, že je přesvědčilo oficiální vyprávění, že je ruským špionem proti Americe. Jak může tak hloupý národ přežít. Nepřežijí. Policejní stát, kterému naletěli, se teď kolem nich uzavírá.
Zde je Richard Medhurst, aby vám o tom pověděl:
Byl jsem zatčen na letišti Heathrow jako „terorista“ kvůli své novinářské práci.
20. srpna 2024
Jmenuji se Richard Thomas Medhurst.
Jsem mezinárodně akreditovaný novinář ze Spojeného království.
Ve čtvrtek, když jsem přistál na londýnském letišti Heathrow, byl jsem okamžitě vyveden z letadla šesti policisty, kteří na mě čekali u vchodu do letadla.
Zatkli mě – nikoliv zadrželi – ale zatkli podle paragrafu 12 zákona o terorismu z roku 2000 a obvinili mě z údajného „vyjadřování názoru nebo přesvědčení, které podporuje zakázanou organizaci“, ale nechtěli mi vysvětlit, co to znamená.
Jeden policista mi vzal zavazadla, a když jsem se zeptal, proč je ještě zpátky v letadle, bylo mi řečeno: „Podívej, kámo, můžeš dostat nakládačku tady přede všemi, nebo tam. Je to na tobě.“
Odvedli mě do vedlejší místnosti, prohledali mě a zabavili mi telefon.
Nebylo mi dovoleno informovat rodinu.
Přestože jsem byl klidný a spolupracoval, spoutali mě něčím, co mi dávalo ramena do nepříjemné polohy, a zápěstí jsem měl spíš nahoře než vedle sebe. Pouta byla extrémně pevná. Přestože je policie uvolnila, zanechávala na mně stopy ještě dva dny.
Policie mě odvedla dolů na ranvej a posadila do policejní dodávky; v podstatě do pojízdné klece a oznámila mi, že se vše nahrává.
V dodávce bylo těsno. Celou dobu jsem se musel přemáhat, abych udržel rovnováhu a snažil se neupadnout, když jsme jeli na policejní stanici.
Jakmile jsem se ocitl na stanici, podruhé během deseti minut mě znovu prohledali.
Řekli mi, abych si sedl na lavičku, sundal si boty; sundal si ponožky. Řekli mi, abych si obrátil ponožky naruby a podržel je, aby si je policisté mohli prohlédnout.
Také mě přinutili, abych jim podržel nohy ke kontrole.
Policisté mě odvedli do místnosti s UV světlem, o kterém mi řekli, že se používá k chytání zlodějů postříkaných něčím – netuším, proč to udělali, když mě právě vyvedli z letadla.
V hale mi pak otevřeli kufr a prohledali ho; zabavili mi veškeré novinářské vybavení a zařízení, včetně telefonů, sim karet, bezdrátových mikrofonů, mikrofonů a sluchátek. Dokonce i moje tkaničky.
Později mi odebrali DNA, otisky prstů a dlaní a vyfotografovali mě.
Umístili mě na samotku, do studené cely, která páchla močí. Nebylo tam skoro žádné světlo a postel – pokud se tomu vůbec dá říkat postel – byla malá betonová římsa s tenkou papírovou matrací.
Cela neměla žádná okna. Žádné topení. Žádný toaletní papír.
Byl jsem nahráván 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, zvukem i obrazem – dokonce i když jsem šel na záchod.
Musel jsem jíst jídlo s kouskem kartonu, který se musí přeložit na dvě části, aby se jídlo dalo nabrat.
Policie mi řekla, že mám právo někoho informovat, že jsem zavřený. Tak jsem řekl, dobře, chci zavolat rodině. A pak odešli: „no, vaše hovory jsou odepřeny kvůli povaze údajného trestného činu“.
Zkusil jsem se zeptat: no a k čemu je právo, když ho můžete náhodně odebrat? Proč mi vůbec říkáte, že to právo mám?
A jeden z nich řekl něco ve smyslu: „No, není to absolutní právo. Lze se ho vzdát“.
Stejně tak mi řekli, že mám právo vědět, proč jsem byl zadržen. Tak jsem se zeptal (znovu) a policisté říkali něco jako: „my jsme jenom zatýkající policisté, my to opravdu nevíme“, nebo: ‚to vám bude vysvětleno při výslechu‘, nebo nějakou jinou obecnou odpověď.
Navzdory zdvořilosti a veselosti policistů jsem měl pocit, že celý proces byl navržen tak, aby mě ponížil, zastrašil a dehumanizoval; aby se mnou jednali jako se zločincem, přestože si museli být vědomi mé minulosti a toho, že jsem novinář.
Téměř po celou dobu, od okamžiku zatčení až do propuštění, jsem byl pod dohledem, ať už v policejním voze, na stanici, v cele – všude. Žádné soukromí.
Mnoho mých žádostí bylo také odloženo nebo přímo ignorováno.
Když jsem byl zadržen, několikrát jsem žádal o vodu. Policie vždy řekla „jistě“, ale nakonec jsem čekal hodiny na malý hrnek vody.
Požádal jsem, zda bych mohl mít vlastní oblečení, protože jsem byl v tričku, byla mi zima a nemohl jsem spát. Řekli, že mi dají svetr, ale nikdy to neudělali. I když jeden strážný mi dal druhou deku.
Vidíte, musíte otravovat a otravovat kvůli těm nejzákladnějším věcem. Proto jsem se bál, že mi ani nezavolají advokáta.
Jednou se mi podařilo navštívit zdravotní sestru. Ale v dalších třech případech, kdy jsem žádal o schůzku se sestrou, řekli „ano“ a pak nic.
Po mnoho hodin nikdo na světě nevěděl, co se mi stalo a kde jsem.
Pouze policie mi mohla zavolat advokáta. Několik hodin jsem se musel ptát 4-5 různých dozorců, než mi konečně zavolali.
Některé hovory mého advokáta se nepodařilo spojit nebo je nikdo nezvedal. O jednom z hovorů bylo mému advokátovi řečeno, že bude monitorován, a tak ho srdečně odmítli přijmout.
Když se tak stalo, požádal jsem, abych s ním mohl následně mluvit, ale nebylo mi to umožněno.
Celkem jsem ve vazbě strávil téměř 24 hodin. V žádném okamžiku mi nebylo dovoleno mluvit s rodinným příslušníkem nebo přítelem.
Po 15 hodinách čekání jsem byl konečně vyslechnut dvěma detektivy. Výslech trval jen asi hodinu, hodinu a půl.
Takže zjevně nebylo nutné mě tam celou tu dobu držet.
Domnívám se však, že to bylo uděláno záměrně, aby se mě pokusili psychicky vyděsit.
To se nepodařilo.
Kategoricky a naprosto odmítám všechna obvinění ze strany policie.
Nejsem terorista. Nemám žádný záznam v trestním rejstříku.
Před tímto incidentem jsem nikdy v životě nebyl zadržen.
Jsem produktem diplomatické komunity a jsem vychováván k protiválečnému postoji.
Oba moji rodiče získali Nobelovu cenu míru za svou práci mírových sil OSN. Měli obrovský vliv na můj světonázor a pohled na svět a vštípili mi důležitost diplomacie, mezinárodního práva a míru.
Sám jsem obětí terorismu. Když jsem navštěvoval britskou školu v Islámábádu, bylo egyptské velvyslanectví sousedící s mou školou vyhozeno do povětří při dvojitém bombovém útoku.
Kategoricky a jednoznačně odsuzuji terorismus.
Jsem Medhurst. Moje rodina žije v této zemi již 1000 let. Pocházím z dlouhé linie státních úředníků. Můj otec sloužil u londýnské metropolitní policie, než vstoupil do OSN. Je odborníkem a autoritou v oblasti boje proti terorismu, který mě mnohému naučil. Můj dědeček sloužil za druhé světové války v Královském letectvu a jeho otec před ním v britské armádě za první světové války.
Možná nemám stejnou kariérní dráhu jako oni, ale svou novinařinu považuji za službu veřejnosti a způsob, jak udělat něco pro zemi tím, že budu poskytovat protiváhu mainstreamovým médiím.
Miluji svou zemi a respektuji její zákony a právní instituce.
Přesto mám pocit, že ti, kteří jako já mluví a informují o situaci v Palestině, jsou terčem útoků.
Ještě téhož dne jsem si rezervoval letenku do Londýna. Přesto byl zmobilizován celý tým policistů, aby mě zatkli a vyslýchali. Proto jsem měl pocit, že šlo o předem naplánované a koordinované zatčení.
V Británii bylo zadrženo mnoho lidí kvůli jejich spojení s novinařinou. Někdy na základě zákona o terorismu, jindy ne.
Myslím na Juliana Assange, Craiga Murrayho, Kita Klarenberga, Davida Mirandu, Vanessu Beeleyovou.
Pokud je mi však známo, jsem jediným novinářem, který byl zatčen a držen až 24 hodin podle paragrafu 12 zákona o terorismu.
Mějte na paměti podmínky, které jsem uvedl dříve: psychologický prvek, že jste nuceni nekonečně dlouho čekat, není vám řečeno, z čeho jste obviněni, ani kdy budete vyslechnuti.
Přestože jsem byl propuštěn bezpodmínečně, nemám pocit, že by moje kauce byla skutečně bezpodmínečná.
Jsem fakticky v nejistotě, nevím, zda budu za tři měsíce obviněn, nebo zda půjdu do vězení.
Žurnalistika je mým zdrojem obživy. Mám etickou a morální odpovědnost vůči veřejnosti informovat. Mám však pocit, že mi byl nasazen náhubek.
Jednoduše nevím, zda a jak budu moci v následujících měsících vůbec pracovat. Palestina – humanitární krize v Gaze – zůstává nejnaléhavějším zpravodajským tématem na světě, nicméně se zdá, že jakékoli prohlášení, ať už je jakkoli nevinné, věcné a dobře míněné, může být překrouceno a překrouceno v trestný čin nejvyššího řádu.
Právě v tom spočívá nebezpečí a absurdita zákonu o terorismu, o které jsem se vždy snažil veřejnost přesvědčit, a to dávno předtím, než jsem se sám stal jeho obětí.
Vymyká se kontrole a v demokracii nemá místo.
Protiteroristické zákony by měly sloužit k boji proti skutečnému terorismu, ne proti novinářské práci.
Nemůžeme si říkat demokracie, dokud budou reportéři vytahováni z letadel, zadržováni a bude s nimi zacházeno jako s vrahy.
Jsem znechucen tím, že jsem ve své vlastní zemi politicky pronásledován.
Protože nevím, zda budu moci v příštích měsících ještě informovat jako novinář, žádám vás laskavě o podporu v těchto chvílích.
Svoboda tisku, svoboda slova jsou skutečně napadány. Stát zasahuje a stupňuje represe, aby se pokusil zabránit lidem mluvit proti spoluúčasti naší vlády na genocidě.
Prosím, postavte se nejen za mě, ale i za ostatní, kteří jsou stále uvnitř. Vím, čím procházejí, a nejlepší úlevou je vědět, že lidé venku vám fandí a dělají vše pro to, aby vás dostali ven.
Děkuji vám.
Richard Medhurst
Překlad Deepl
