Při pohledu na činy dnešních vládnoucích politiků se nabízí otázka: Proč Petr Fiala mluví o odkazu roku 1968 a přitom dělá pravý opak? Jednak přece reálně zesiluje a zahušťuje ideologický fanatismus, a také oslabuje svobodu slova. Dělá tak v základním principu to stejné, co k nám přinesly 21. srpna 1968 tanky armád Sovětského svazu a dalších „spojenců“. A přitom se vůbec nestydí mluvit o odkazu roku 1968.
Zmíněné výročí ovšem není jen mementem roku 1968, ale v jistém smyslu ještě větší varování plyne z dění roku následujícího. V srpnu roku 1969 už totiž třískaly lidi po hlavách a střílely do davů naše vlastní ozbrojené složky. Lze souhlasit s připomínkou roku 1969 a následujících událostí z pera (klávesnice) ministra spravedlnosti Pavla Blažka na sítí X: „Za pár let měla normalizační KSČ snad nejvíc členů na počet obyvatelstva na světě, včetně SSSR. Neviďme v dnešním výročí jen cizí zásah, byť je to lákavější, ale zamysleme se také, jak jsme se tehdy chovali ‘my’. A hlavně – zda bychom se dnes zachovali jinak a lépe…“
To je kardinální otázka. Zachovali bychom se dnes pod takovým tlakem jinak a lépe? Odpověď je však hodně smutná: Téměř jistě ne. Protože dnes se pod podobným tlakem vůbec nechováme lépe. Kolik jen politiků a novinářů – o politických aktivistech ani nemluvě – dnes vynakládá nezměrné úsilí na zesilování ideologického fanatismu, rozviřování nenávisti, rozeštvávání společnosti, k útokům na svobodu slova? Kolik jich vymýšlí slovní kličky na obhajobu pozvolné destrukce demokracie? A to bez toho, aby jim do oken redakcí a vládních kanceláří mířily hlavně cizích tanků. Kdyby jen malou část těchto svých sil, po zkušenostech z uplynulých zhruba sta let, věnovali opačným snahám, byla by naše demokracie pevná a společnost mnohem spokojenější.
Jenže to by muselo nastat právě to, co předcházelo pražskému jaru roku 1968: výrazné zeslabení ideologického fanatismu českých politiků i novinářů, a sílící svoboda slova.
