„Příště si pokecám s tvým Luciferem, ať to mám i z protistrany,“ zavolala jsem za mizejícím Bohem a ulehla ke spánku.
Přišla jsem z procházky s Kaiem a čelo jsem měla jak bouřkový mrak. Napřed jsem viděla partu výrostků, jak okrádají babičku, tak jsem zasáhla. No proč ne, když na konci vodítka mám obrovského belgičáka. Hned jsem byla za hrdinku. Bábince jsem zachránila kabelku a dostalo se mi nehynoucích díků. Po chvilce jsem skoro zakopla o ležící mladou ženu, do které kopal nějaký muž. Podle oslovení „Františku, prosím tě, nech mě,“ jsem si říkala, že by manžel? Kai se neptal a na povel „Braň!“ prokousl chlapovi nohavici i lýtko. Nesnáší hrubost, ten můj psí hrdina. Pán zařval a ječel na mě:
„Ty svině, vem si to svý psisko, než ho zabiju.“
Na povel „Pusť!“ ho neochotně propustil ze svých čelistí a zacouval mi k noze. Pán se dál jal poučovat ženu na zemi nevybíravým způsobem.
„Mám ho pustit a nezavolat?“ otázala jsem se mile.
Chlap koukl na Kaie, na mě a na lýtko, a s nerudnými výrazy zmizel v jakýchsi dveřích.
Raději jsem pokračovala v cestě, abych se vyhnula díkům, ale za mnou se nesl hlas:
„Tos posrala. Teď mě zmlátí ještě doma. Mohla jsem to mít za sebou nebýt tebe a toho tvýho čokla.“
No i tak se může stát. Pokračovala jsem ve vycházce, ale pak jsem narazila na partičku, co na mě řvala nějaká neznámá slova. Raději jsem nepřemýšlela, co znamená třeba slovo „dilina“, a raději jsem se zdekovala i s Kaiem, abych neměla problém. Teda já ne, ale Kai, který už ohrnoval pysky na výstrahu.
Doma jsem si vlezla do vany a potom bez jídla do pelíšku. Chystala jsem se k večerní modlitbě, ale slova mi vázla v krku. To tak. Já se tady budu modlit jak blbá „Otče náš“, a co z toho? Stejně mě neslyší, nebo slyší a nedbá, a to je ještě horší.
Rozhodla jsem se k návratu do dětství a pomodlila se:
Andělíčku, můj strážníčku,
opatruj mi mou dušičku,
opatruj ji ve dne v noci,
od škody a od zlé moci.
Andělíčku, strážce můj,
tělo, duši, opatruj.
Sotva jsem se domodlila, zalila mě oslepující záře a v mém křesle sedělo samotné nebeské Božstvo. Koukalo se na mě tak nějak posmutněle, ale já byla pořád ještě naštvaná, a tak jsem jen houkla:
„Co chceš, pantatíku Bože? Chce se mi spát a na řeči nemám náladu.“
„Teda Mili, to jsem si od tebe nezasloužil. Ani jsi se nepomodlila a ještě na mě hučíš. Tak nevím, kdo je tady Bůh. Já, nebo ty?“
„No teda, Bože, na mě nic nesváděj, já to nejsem. Tady jsi to pohnojil ty a ještě to budeš okecávat. Větší binec než na zemi snad není v celém vesmíru.“
„Tak to je pravda. Všude jsem to nechal, jak to bylo, ale pak jsem chtěl něco pro sebe a tak jsem tvořil Adama k obrazu svému. Nemůžu za to, že se nudil. Eva byla dárek, ale nějak se mi nepovedla. Už od začátku nechtěla poslouchat, a kam to došlo, to snad víš. Tak kdo je tady viník?“
„No přece ty! To je jasné jak facka. Sám jsi řekl, že jsi nás stvořil ke svému obrazu a co jsi to vlastně za Boha? Adam podpantoflák, zvědavá, neposlušná Eva. A jejich potomci? Darmo mluvit. Ábel byl sice hodný, ale co z toho, když jsi dovolil Kainovi, aby ho zabil. Co z toho vyplývá? Že jsi pokrytec. Jsme podle tebe a tak v tobě musí být Kain i Ábel, jen nevím v jakém poměru, ale vzhledem k tomu, že to Ábel projel, tak asi je v tobě víc Kaina a pak po kom jsme. No přece po tobě. To teda není zrovna hezké vysvědčení pro všemocného Boha. Prý jsi nám dal svobodnou vůli. Houby, jsme po tobě jak když nás vysmrkneš, pantatíku Bože. Ty jsi se vůbec povedl. Vlastního syna necháš ukřižovat a proč? Stejně se nic nezměnilo, jen si na jeho učení vystavěli fráterníci pořádné koryto pro sebe. To tě neštve?“
„Proč mě? Vy jste si z nich udělali falešné Bohy na Zemi, tak nesváděj všechno na mě. To, že je někdo kněz, neznamená, že skončí u mě v nebi. Sám vím o jejich lotrovinách,“ řekl smutně Bůh.
„Tak souhlasíš se mnou, že církev svatá je k ničemu, lidi nenapraví a jen si tak žije z našich daní a kdyby nebyla, tak by bylo líp?“
„V podstatě ano. Víra ve mně není o kostelech, ale o vašich duších a skutcích. Klidně ji zrušte a svět se bude točit dál, jen zmizí krumplovaní fráterníci i s jejich Svatým Otcem.“
„Na alespoň na něco máme stejný názor. Prosím tě, mohl bys jít domů? Jsem ospalá a utahaná,“ jemně jsem naznačila, že by mohl odejít.
„Příště si pokecám s tvým Luciferem, ať to mám i z protistrany,“ zavolala jsem za mizejícím Bohem a ulehla ke spánku.
