V roce 1940 Německo napadlo neutrální Norsko. Jednalo se o první skutečnou zkoušku spojeneckých sil v Evropě, která pro Hitlerovy protivníky nedopadla dobře.
Když v roce 1939 vypukla válka, Norsko zůstalo neutrální. Země nebyla ve válce od roku 1814 a její vlády se nedomnívaly, že by případnou invazi mohla norská armáda odrazit. Norsko však bylo příliš důležité na to, aby zůstalo v konfliktu stranou, a to ze dvou důvodů. Za prvé, jeho pobřeží Severního moře mohlo Němcům umožnit volný přístup k Atlantiku. Za druhé, a to je ještě důležitější, leželo na švédských exportních trasách železa.
Foto: Německá pěchota útočí přes hořící norskou vesnici, duben 1940 | Bundesarchiv, Bild 183-H26353 / Borchert, Erich (Eric) / CC-BY-SA 3.0
Německý vojenský průmysl byl na švédském železe závislý. V roce 1939 ho dovezl 10 000 000 tun, většinou přes norské přístavy Narvik a Luleå. Dokud Norsko zůstávalo neutrální, Němcům to vyhovovalo. Vnímali ale spojenecký zájem situaci změnit a nehodlali nic riskovat. Během zimy na přelomu let 1939 a 1940 se stále více zdálo pravděpodobné, že Británie norskou neutralitu poruší. Winston Churchill, první lord admirality, prosazoval přerušení toku železa do Německa otevřeně.
V únoru 1940 se královské námořnictvo zmocnilo německé lodi v norských vodách, aby osvobodilo britské zajatce, které převážela. Mezitím se norský nacista Vidkun Quisling obrátil na Německo s tím, že britská vláda má v jeho zemi příliš velký vliv. Chtěl, aby ho Hitler dostal k moci silou. Začaly závody s časem: 7. dubna se britské lodě vydaly zaminovat norské námořní cesty a téhož dne vypluly německé invazní síly. Během 7. a 8. dubna došlo k prvním střetům na moři. Britové ztratili torpédoborec HMS Glowworm, zatímco svým protivníkům způsobili jen malé škody. Norská vláda se v obavách z vyprovokování invaze vyhýbala mobilizaci svých ozbrojených sil.
8. dubna potopila polská ponorka německou transportní loď. Zajatí němečtí vojáci potvrdili, že se blíží invaze, a Norové konečně na základě této informace začali mobilizovat. Spojenci se připravovali přijít Norsku na pomoc, a dosáhnout svého strategického cíle – odříznout Německo od zdroje železné rudy. Britské, kanadské, francouzské a polské jednotky se nalodily a vyrazily přes Severní moře. O den později Němci udeřili a vtrhli do Dánska i Norska. Dánsko se na příkaz svého krále téměř okamžitě vzdalo. Mezitím začal boj o Norsko.
Němci se vylodili na pěti různých místech v Norsku. Na severu se posádka Narviku rychle vzdala. Bergen, Stavanger a Kristiansand byly dobyty rovněž velmi rychle. V Oslu bránila leteckému výsadku mlha, ale jakmile bylo možné přistát, město bylo brzy v německých rukou. Norové spěchali s mobilizací, ale ještě než mohli zahájit vlastní operace, přišli o své hlavní přístavy a sklady, a také o hlavní město. Bez pomoci zvenčí nemohli přežít. Němci postupovali a obránci doufali, že je zdrží severně od Lillehammeru a udrží si tak volnou cestu pro spojenecký postup ze severu.
15. dubna se spojenecké jednotky vylodily u Narviku. Brzy se po celém neokupovaném Norsku vyloďovaly další. Norové se vrhali do boje, ale neexistoval žádný ucelený plán, který by jejich úsilí koordinoval. Vyloděným spojeneckým jednotkám chyběla těžká technika a dělostřelectvo. Německé jednotky postupovaly Norskem stovky kilometrů a využívaly svůj pečlivý výcvik, vynikající zbraně a taktiku bleskové války. Občas je spojenci na den či dva zadrželi, jako například u Kvomu 26. září, ale odpor byl všude rychle zlomen. Nedávno vyloděné britské jednotky se narychlo znovu nalodily, aby se vyhnuly odříznutí. Luftwaffe dominovala ve vzduchu a ohrožovala spojence na souši i na moři. Po obsazení letišť v Dánsku a Norsku to pro ni bylo mnohem snazší než pro RAF.
Spojenci se stáhli z centrálního Norska a spoléhali na pevnosti na severu. Na konci dubna se spojily německé jednotky z Osla a Trondheimu. Poté 10. května Německo napadlo Nizozemsko, Belgii, Lucembursko a Francii. Churchill nahradil Nevilla Chamberlaina ve funkci britského premiéra, ale bylo již příliš pozdě na to, aby Norsko mělo z jeho politiky jakýkoli prospěch. Pozornost spojenců se nově upínala na jih.
Jediná naděje pro Norsko nyní ležela na severu, v okolí Narviku. Zde Norové vytrvale zatlačovali Němce zpět a existovala naděje, že se je podaří vytlačit úplně. Na konci května provedli francouzští cizinečtí legionáři u Narviku obojživelný výsadek. Společně s postupujícími Nory vyhnali Němce z města. Německé severní síly byly na ústupu, ale posily byly na cestě a naděje na odražení invaze mizela. Spojencům již bylo jasné, že Norsko neudrží a 1. června oznámili Norům, že plánují evakuaci. O dva dny později začali vojáky z Narviku stahovat. Norský král Haakon a jeho ministři opustili zemi 7. června. Následující den je následovaly poslední spojenecké jednotky a 9. června bylo mezi německými a norskými jednotkami uzavřeno předběžné příměří. O den později kapitulovaly poslední norské jednotky, které kladly odpor. Podobně jako v případě států Beneluxu i invaze do Norska a její výsledek jsou především dokladem, že neutralita sama o sobě nezaručuje žádnou záruku bezpečnosti.
Zdroj: warhistoryonline.com
