Alastair Crooke – 26. srpna 2024
Válečná propaganda a přetvářka jsou staré jako hora. Nic nového. Nové je však to, že infovojna už není doplňkem širších válečných cílů – ale stala se cílem sama o sobě.
Západ začal považovat „vlastnictví“ vítězného narativu – a prezentování toho druhého jako těžkopádného, nesourodého a extremistického – za důležitější než konfrontaci s fakty na místě. Vlastnit vítězný narativ znamená podle tohoto názoru vyhrát. Virtuální „vítězství“ tak má přednost před „skutečnou“ realitou.
Válka se tak stává spíše prostředím pro vnucování ideologického souladu v široké globální alianci a jeho prosazování prostřednictvím vyhovujících médií.
Tento cíl má vyšší prioritu než například zajištění výrobní kapacity dostatečné pro udržení vojenských cílů. Vytváření imaginární „reality“ má přednost před utvářením reality v terénu.
Jde o to, že tento přístup, který je funkcí celospolečenského přizpůsobení (doma i v zahraničí), vytváří pasti falešné reality, falešných očekávání, z nichž je téměř nemožné vystoupit (když je to nutné), a to právě proto, že vynucené přizpůsobení zkostnatělo ve veřejném mínění. Možnost státu změnit kurz podle vývoje událostí se omezuje nebo ztrácí a přesné čtení skutečností na místě se odklání od reality a směřuje k politické korektnosti.
Kumulativní účinek „vítězného virtuálního příběhu“ nicméně představuje riziko postupného sklouzávání k neúmyslné „skutečné válce“.
Vezměme si například NATO organizovaný a vybavený vpád do symbolicky významné Kurské oblasti. Z hlediska „vítězného narativu“ je jeho přitažlivost pro Západ zřejmá: Ukrajina „vede válku do Ruska“.
Kdyby se ukrajinským silám podařilo dobýt kurskou jadernou elektrárnu, měly by pak významnou vyjednávací kartu a mohly by odčerpat ruské síly ze stále se hroutící ukrajinské „linie“ v Donbasu.
A aby toho nebylo málo, západní média byla připravena a sladěna tak, aby ukázala prezidenta Putina jako „zmraženého“ překvapivým vpádem a „kymácejícího se“ v obavách, že se proti němu ruská veřejnost v hněvu z tohoto ponížení obrátí.
Bill Burns, šéf CIA, vyslovil názor, že „Rusko nenabídne žádné ústupky ohledně Ukrajiny, dokud nebude zpochybněno Putinovo přehnané sebevědomí a Ukrajina nebude moci ukázat sílu“. Jiní američtí představitelé dodali, že kurský vpád – sám o sobě – Rusko k jednacímu stolu nepřivede; Na kurskou operaci bude nutné navázat dalšími odvážnými operacemi (aby se otřásl moskevský klid v nebezpečí).
Samozřejmě, že celkovým cílem bylo ukázat Rusko jako křehké a zranitelné, v souladu s narativem, že se Rusko může kdykoli rozpadnout a rozprsknout do větru, na kousky. Samozřejmě s ponecháním Západu jako vítěze.
Ve skutečnosti byl vpád do Kurska obrovským hazardem NATO: Bylo to zastavení ukrajinských vojenských rezerv a výzbroje jako žetonů na ruletě, jako sázka na to, že pomíjivý úspěch u Kurska naruší strategickou rovnováhu. Sázka byla prohraná a žetony propadly.
Jednoduše řečeno, tato kurská aféra je příkladem problému Západu s „vítěznými narativy“: Jejich neodmyslitelnou vadou je, že jsou založeny na emocích a vyhýbají se argumentaci. Nevyhnutelně jsou zjednodušené. Jejich cílem je jednoduše podpořit společnou shodu „celé společnosti“. Což znamená, že napříč veřejnými sdělovacími prostředky, podniky, federálními agenturami, nevládními organizacemi a bezpečnostním sektorem by se všichni měli postavit proti všem „extremismům“, jež ohrožují „naši demokracii“.
Tento cíl sám o sobě diktuje, aby narativ byl nenáročný a relativně nesmlouvavý: „Naše demokracie, naše hodnoty a náš konsensus“. Národní sjezd Demokratické strany například zahrnuje jako klíčová prohlášení „Radost“ (donekonečna opakované), „pohyb vpřed“ a „odpor proti podivínství“. Jsou banální, nicméně těmto memům dodává energii a spád ani ne tak obsah, jako spíše záměrná hollywoodská kulisa, která jim propůjčuje šmrnc a půvab.
Není těžké pochopit, jak tento jednorozměrný „duch doby“ mohl přispět k tomu, že USA a jejich spojenci špatně pochopili dopad dnešního „odvážného dobrodružství“ v Kursku na obyčejné Rusy.
Kursk má svou historii. V roce 1943 Německo napadlo Rusko u Kursku, aby odvrátilo pozornost od vlastních ztrát, přičemž Německo bylo v bitvě u Kursku nakonec poraženo. Návrat německé vojenské techniky do okolí Kursku musel mnohým způsobit vrásky; současné bojiště v okolí města Sudža je přesně tím místem, kde se v roce 1943 sovětské 38. a 40. armáda semkly k protiofenzívě proti německé 4. armádě.
V průběhu staletí bylo Rusko na svém zranitelném křídle různě napadáno ze Západu. A v poslední době také Napoleonem a Hitlerem. Není divu, že Rusové tuto krvavou historii vnímají velmi citlivě. Promysleli to Bill Burns a další? Představovali si, že NATO napadne samotné Rusko a Putin se bude cítit „vyzván“ a že při dalším postrčení se složí a bude souhlasit se „zmrazeným“ koncem na Ukrajině – s jejím vstupem do NATO? Možná ano.
Nakonec vzkaz, který západní služby vyslaly, byl, že Západ (NATO) jde Rusku po krku. To je smysl záměrné volby Kursku. Čtení run z poselství Billa Burnse říká, připravte se na válku s NATO.
Aby bylo jasno, tento žánr „vítězného narativu“ kolem Kurska není ani podvod, ani přetvářka. Minské dohody byly příkladem lsti, ale byly to lsti podložené racionální strategií (tj. byly historicky normální). Minské podvody měly Západu získat čas na další militarizaci Ukrajiny – před útokem na Donbas. Podvody fungovaly, ale pouze za cenu narušení důvěry mezi Ruskem a Západem. Minské podvody však také urychlily konec 200leté éry westernizace Ruska.
Kursk je spíše jiná „ryba“. Je založen na představách západní výjimečnosti. Západ se vnímá jako ten, kdo se přiklání na „správnou stranu dějin“. Vítězná vyprávění“ v podstatě tvrdí – v sekulární podobě – nevyhnutelnost západní eschatologické mise globálního vykoupení a sblížení. V tomto novém narativním kontextu se fakta v reálném životě stávají pouhým podrážděním, a nikoli skutečností, kterou je třeba brát v úvahu.
To je jejich Achillova pata.
Sjezd DNC v Chicagu však zdůraznil další obavu:
Stejně jako hegemonický Západ vzešel z éry studené války, utvářený a oživovaný dialektickou opozicí vůči komunismu (v západní mytologii), tak dnes vidíme (deklarovaný) totalitní „extremismus“ (ať už v módu MAGA; nebo vnější odrůdy: Írán, Rusko atd.) – upozaděný v Chicagu v podobné hegelovské dialektické opozici vůči někdejšímu kapitalismu versus komunismu; v dnešním případě se však jedná o „extremismus“ v konfliktu s „naší demokracií“.
Samotný narativ-teze DNC v Chicagu je tautologií diferenciace identit, která se vydává za „pospolitost“ pod praporem rozmanitosti a je v konfliktu s „bělostí“ a „extremismem“. ‚Extremismus‘ je fakticky jasně postaven jako nástupce někdejší antiteze studené války – komunismu.
Chicagské „zákulisí“ si možná představuje, že konfrontace s extremismem – napsaná v širokém slova smyslu – přinese opět, jako tomu bylo v období po skončení studené války, americké omlazení. To znamená, že na pořad dne může přijít konflikt s Íránem, Ruskem a Čínou (v jiném pojetí). Náznaky toho existují (a navíc Západ potřebuje znovu nastartovat svou ekonomiku, což válka pravidelně zajišťuje).
Kurská lest se Londýnu a Washingtonu nepochybně zdála chytrá a odvážná. S jakým výsledkem? Nedosáhlo se ani cíle dobýt kurskou JE, ani cíle odsunout ruská vojska z kontaktní linie. Ukrajinská přítomnost v Kurské oblasti bude eliminována.
Čeho však dosáhla, je ukončení veškerých vyhlídek na případné vyjednávání o urovnání situace na Ukrajině. Nedůvěra vůči USA v Rusku je nyní absolutní. To Moskvu ještě více odhodlalo dotáhnout speciální operaci až do zdárného konce. Německá technika viditelná v Kursku vyvolala staré přízraky a upevnila povědomí o nepřátelských záměrech Západu vůči Rusku. Nevyřčená odpověď zní: „Už nikdy více“.
Překlad Deepl
