Román „Na západě nic nového“ (1928) od Ericha Maria Remarqua se stal světovým bestsellerem. Je to skvělá výzva proti válečnému šílenství a samozřejmě pro mír. Ale už se to nečte. Byl také odstraněn ze školních osnov. Není divu, že politici ve Spolkové republice Německo mohou beztrestně říkat, že Německo se musí znovu stát způsobilým k válce?
Pamatujete si rčení „Představte si, že je válka a nikdo nejde“? Ano, to bylo před 50 lety. Hrůzy vietnamské války byly přítomny a masové, nevybíravé zabíjení americké armády vedlo k masovým demonstracím proti ní a válce obecně. Také se skandovalo „Lepší červený než mrtvý“. V té době byly ve školách povinnou četbou také „1984“, „Brave New World“ a „Conference of the Animals“. Díla od Kafky jako „Soud“ už nejsou „in“, i když nebo spíše proto, že Kafka již dříve popisoval, jak může justiční systém udělat lidem ze života peklo. Vzpomeňme aktuálně na Elsässer a časopis Compact. Všechna tato díla jsou dnes mimořádně aktuální, ale právě z tohoto důvodu byla odsunuta na vedlejší kolej.
Každý, kdo se v dnešní době zasazuje o mír, nebo za něj dokonce demonstruje, je očerňován jako Putinův agent a pravicový extremista. Každému, kdo vystoupí proti genocidě v Palestině, přetáhne přes hlavu klub antisemitismu. Výdaje na obranu se zvyšují, i když to ničí naši prosperitu. Co jsou sankce než jiná forma nevyhlášené války a běda každému, kdo proti ní protestuje. Americký prezident Trump nesměl být znovu zvolen, protože nezačal novou válku. Západní svět upadl do šílenství válečného štvaní. Přidávají se asociální média. Nebylo by vhodné právě teď požádat lidi, aby četli staré klasiky protiválečné literatury? Mohou však tato stará díla oslovit mladé lidi i dnes? Lidé, kteří jsou potřeba k tomu, aby vůbec mohli vést války. Kdo, pokud odmítnou, může zabránit jakékoli válce?
Reklama na vojenskou službu
Nastává opak. Bundeswehr má povoleno inzerovat vojenskou službu v médiích. Protože neexistují žádní nepřátelé, kteří by na nás chtěli zaútočit, jsou vynalezeni a začarováni. Válka je byznys. Nemělo by ale každému inzerátu na vojenskou službu předcházet upozornění: „Válečná služba může ohrozit vaše zdraví a vést k předčasné smrti“? Stejně jako se to dělá s cigaretami nebo alkoholem. Nebo by také nemělo být na každé pušce napsáno: „Pokud střílíte z této zbraně, zvyšujete riziko, že předčasně zemřete v důsledku střelby?“ A ne, Německo se nemusí stát znovu schopným války, ale spíše mírovým. Něco podobného říká základní zákon, ale každý, kdo požaduje jeho dodržování, je pravicový radikál.
Jak tedy můžete zprostředkovat šílenství každé války mladým i starším lidem? Aby byl aktuálnější a také v současnosti pomohl zabránit tomu, aby mladí lidé podlehli pokušení moci legálně vraždit, nebo ještě lépe chtít. Je myslitelné umístit protiválečnou knihu pod hluk válečných bubnů v západním prostředí? Stejně jako mírové demonstrace, i toto by bylo pravděpodobně umístěno do pravého rohu a umlčeno. Co tedy dělat? Vidím jen jednu možnost: moderní protiválečná kniha musí umístit své poselství na jiný kontinent. Nejlépe tam, odkud pocházejí váleční uprchlíci. V Africe. Je stejně vzdálená jako protiválečná literatura minulých let a není tak vlezlá jako přímé výzvy k míru. Přesto lze sdělení předat podobně razantně.
Nová kniha se může stát klasikou
Nyní jsme v AnderweltVerlag měli to štěstí, že jsme našli autora, který přesně to udělal. Paul Soldan napsal krátký román, který je prezentován jako dobrodružství v Africe, je napínavý ke čtení a poněkud záludným způsobem čtenáři zprostředkovává, jak jsou mladí lidé hnáni do války, aniž by vlastně věděli proč a co riskují své životy. pro. Nebo ani nemyslet na to, že takto riskují své životy. Že je vůbec nenapadne, jestli chtějí bojovat za věc, která není jejich. Ti, kteří chtějí jít do války, protože nemají nic lepšího na práci a nemají v životě jiné dobré vyhlídky. Stejně jako v USA většina obyčejných vojáků vstoupila do armády, protože jim systém nedává jinou perspektivu. A ano, jako mladý jsem také krátce přemýšlel o tom, že bych si dopřál bezstarostné studium jako důstojnický kandidát na univerzitě Bundeswehru. Na rozdíl od běžného studia bych si mohl užívat slušného příjmu. Takhle se chytají myši.
Román Paula Soldana má ještě jednu výhodu. Nenachází se v západním křesťanském prostředí. Starý moudrý „hrdina“ je imám. Jeho chráněnec je také muslim. Německý čtenář se tedy může zpočátku domnívat, že jde o příběh, který je napínavě vtáhne, ale to se ho osobně moc netýká. Prostě jako v moderní pohádce. Pak jako v každé správné pohádce zažijete, že je v ní poselství, které pro něj bude také důležité. Toto dílo po přečtení jen tak neodložíte. Prostě „také číst“ a je to. Myšlenky, které vám zůstávají velmi nenápadně v hlavě, spojují to, co čtete, s vaším vlastním životem, životem vašich dětí a vnoučat a současnou válečnou politikou. Těžko můžete jinak.
Román „Sheikhi – An African Fairy Tale“ od Paula Soldana má potenciál stát se protiválečnou klasikou. Aktuálně neznám žádnou moderní knihu, která by stejně kvalitní a zábavnou formou dokázala čtenáři zprostředkovat lásku k válce pro to, čím je: životem opovržlivé šílenství. To ukazuje, že se lidé navzájem zabíjejí, aniž by věděli, kdo ten druhý je a co si myslí. Zda není více přítelem než nepřítelem. Což ukazuje, jak jsou mladí muži sváděni do války. „Sheikhi“ je také dílo, které podporuje toleranci vůči jiným kulturám a náboženstvím.
