Zaváděná opatření, která mají údajně zabránit změně klimatu, mají ve skutečnosti za účel zničit ekonomiku daných zemí (aktuálně zejména Evropy) a životní úroveň obyvatel. Jak dopadla 100% udržitelná země, jsme nedávno mohli vidět na příkladu Srí Lanky, která na tuto klimatickou politiku tvrdě doplatila.
Přesto jsou stále nesmyslná nařízení uplatňována a všechny země EU se zavázaly ke krokům, které nepovedou k růstu, ale ani ke stagnaci, půjde o jakýsi opak růstu, neboť po realizaci všech těch nesmyslných plánů by velmi razantně klesla životní úroveň všech zemí, které by na tuto politiku najely.
Evropa nebude konkurenceschopná a vzhledem k likvidaci zemědělství ani potravinově soběstačná. Uhlíkové odpustky všechno výrazně zdraží, stejně jako povinné rekonstrukce nemovitostí a další šílené nápady EU.
Studie, která sleduje různá opatření a jejich účinnost po desítky let, je opět potvrzením, že zaváděná klimatická politika nemá žádný vědecký základ – a to nejen kvůli faktu, že člověkem produkovaný CO2 nemá žádný vliv na klima, ale dokonce ani drtivá většina zaváděných opatření množství emisí nijak nezmění, jak se neustále tvrdí.
Studie nedávno publikovaná v renomovaném vědeckém časopise „Science“ dospívá ke střízlivému závěru: Pouze malé procento celosvětově zavedených opatření na ochranu klimatu skutečně vede k významnému snížení takzvaných emisí skleníkových plynů.
A nesčetné miliardy peněz daňových poplatníků jsou kvůli tomu zcela zbytečně vyhozené.
Výzkum s názvem „ Klimatické politiky, které dosáhly významného snížení emisí: Globální důkazy za dvě desetiletí “ použil umělou inteligenci k analýze 1500 různých klimatických politik ve 41 zemích v letech 1998 až 2022. Cílem bylo zjistit, jaké typy opatření vedly k výraznému snížení emisí.
Výsledek je střízlivý: Pouze 63 zkoumaných opatření z 1500 – což odpovídá zhruba 4 procentům – lze klasifikovat jako „úspěšné politické intervence, které účinně přispěly ke snížení emisí.“
Studie ukazuje, že tato úspěšná opatření snížila celkové emise o 0,6 až 1,8 miliardy tun oxidu uhličitého. Je také pozoruhodné, že většina snížení emisí byla způsobena kombinovaným účinkem dvou nebo více opatření.
To také znamená, že vlády po celém světě utrácejí obrovské množství peněz na pseudoklimatickou politiku, která nakonec stejně ničeho nedosáhne.
Nicholas Koch, vedoucí laboratoře pro hodnocení politik v německém Mercator Research Institute a jeden z autorů studie, zdůraznil pro NewScientist: „Máme mnoho opatření, která nevedla k velkému snížení emisí. Více opatření nemusí nutně vést k lepším výsledkům.“
Dodal, že nejčastěji používané nástroje politiky – dotace a regulace – samy o sobě nestačí. Pouze v kombinaci s cenovými nástroji, jako jsou ceny uhlíku nebo energetické daně, by mohly přinést podstatné snížení emisí.
Studie také vrhá kritické světlo na efektivitu zelených dotací. Richard Tol, profesor ekonomie na University of Sussex, komentoval zjištění pro Daily Caller News Foundation:
„Dotace mohou být efektivní krátkodobě, ale méně dlouhodobě, protože dělají danou činnost ziskovější. Uvedl příklad, že dotace na úspory energií, například zateplením domu, by mohla zlevnit energii a vést tak k vyšší spotřebě.
Dalším kritickým aspektem, který je často citován v diskusi o globálních opatřeních na ochranu klimatu, je role rozvíjejících se zemí, jako je Čína a Indie. Tyto země jsou i nadále silně závislé na fosilních palivech, zejména uhlí, a patří k největším světovým producentům emisí.
Zdaleka největším producentem emisí je Čína, která vypouští více než dvojnásobek CO2 než USA, zatímco Indie je třetí, která vypouští více než všech 27 zemí EU dohromady.
Na druhou stranu mnoho studií a výzkumů také jasně ukazuje, že oxid uhličitý hraje v klimatických změnách jen malou roli.
Dá se tedy shrnout, že se ve světě utrácejí obrovské peníze za nesmyslná opatření a zároveň je ohrožena stabilita dodávek energie zaměřením na větrnou a solární energii.
[Celkem: 3 Průměrně: 5]
