Včera jsem tu napsal, že kampaň Harrisové je založena na obraze, že Trump je faktickou součástí Bidenova vládnutí a že Harrisová představuje vzpouru proti Bidenovi (a Trumpovi). Pár čtenářů mi oponovalo, že tomu nikdo nemůže věřit.
Samozřejmě, kdybychom komukoliv předložili větu: „Donald Trump je blízkým spolupracovníkem Joe Bidena a Kamala Harrisová je nezávislá revolucionářka, která se proti nim bouří,“ každý ji na první pohled vyhodnotí jako nepravdivou. Jenže tak kampaně nepostupují. To se mluví o různých podobnostech mezi Bidenem a Trumpem. A pak zase o tom, že Harrisová přináší radikální změnu a samozřejmě taky naději. S každým tím tvrzením jsou spojeny určité emoce. Ty se usazují v lidské mysli a postupně způsobují, že člověk začíná vnímat svět jinak. Selektivně. Takže se mysl postupně učí vymazávat fakta svědčící o tom, že Biden a Harrisová byli nejbližší spolupracovníci a že Harrisová nese odpovědnost za všechny Bidenovy průšvihy, od přímých kriminálních aktivit přes debakl v Afghánistánu až po katastrofální hospodářskou politiku spojenou s růstem cen a vysokou nezaměstnaností. Hloupý Trump tomu ještě napomáhá šířením grafik, kde je Harrisová zobrazena jako maoistická revolucionářka, což vytváří dojem, že Trump je obráncem dosavadního establishmentu. Jenže dosavadní establishment je Biden! Skuteční přívrženci liberálně demokratické oligarchie se tím zmást nenechají, ale ve spoustu jiných bublin to vyvolá škodu.
A za tím vším je spor mezi racionálním posuzováním skutečností a mezi emocemi. Mám o tom dlouhodobý spor s jiným učitelem Jungmannovy národní akademie. Je to muž vysoce inteligentní a skvěle vzdělaný (jinak by u nás nemohl učit), ale v tomto bodě se mýlí. Má za to, že emoce jsou nástrojem poznání a že umožňují zachytit nějakou část skutečnosti, která racionalitě uniká.
Obávám se ale, že je to úplně jinak. City nás motivují k jednání tam, kde by to chladný rozum nedokázal. Způsobují, že se cítíme dobře nebo špatně. Můžeme je sdílet s jinými lidmi. Zvyšují naši výkonnost a kreativitu. Zkrátka, jsou hodně důležité. Je podstatné s nimi pracovat, snažit jim porozumět a řídit je. Pracovat s vlastními city obdobně, jako pracujeme s hlínou, benzínem nebo jiným materiálem. Ale z principu nemohou být nástrojem poznání. Poddáme-li se plně svým emocím a nahradíme-li jimi rozum, nečeká nás nic jiného než pád do předracionálního barbarství. Konec konců, to dnes vidíme na našich elitách, které přijímají rozhodnutí o válkách a hospodářské politice čistě emotivně, bez jakékoliv rozumové kontroly. Vyvolávají v nás Rusové vztek? Tak musíme válčit, nic jiného vědět nepotřebujeme. Vyvolává v nás představa spálené planety strach? Tak musíme zbídačit vlastní lidi nebo i sebe, nic jiného vědět nepotřebujeme. A za tím vším je samozřejmě spousta manipulace od těch, pro které je to výhodné.
Zmíněný kolega to samozřejmě vidí obráceně. Snad budeme mít jednou možnost probrat to v přímé otevřené debatě.
Tak nebo onak, city nejsou výhodné pro posuzování reklamy a propagandy. Že Kamala Harrisová vyvolává revoluční emoce, to ještě neznamená, že je revolucionářkou.
A těm, kdo si ještě nezadali plnou verzi Druhého pohledu připomínám, že to mohou udělat zde.
