Během čtyř dnů od 20. do 23. listopadu 1943 dobylo 35 tisíc amerických vojáků ostrov Betio, který je součástí atolu Tarawa. Byl to impozantní výkon. Japonští propagandisté tvrdili, že to bude jednomu milionu mužů trvat 100 let. Bitva o Tarawu zahájila americkou ofenzivu ve středním Pacifiku a Japonci poprvé čelili vylodění amerických sil. Poskytla americkým ozbrojeným silám lekce, které se ukázaly jako klíčové pro zajištění úspěchu budoucích vylodění. Draze zaplacené lekce.
Foto: Mariňáci 2. divize překonávají japonské opevnění na ostrově Betio | USMC Archives from Quantico, USA / CC BY 2.0
Malý ostrov Betio, který se nachází 3900 km jihozápadně od Pearl Harboru, hrál během druhé světové války v americkém strategickém plánu v Tichomoří důležitou roli. Spojené státy potřebovaly znovu ovládnout Marianské ostrovy a zřídit na nich základny, které by podporovaly operace v celé oblasti, především ve směru Filipín, ale také vlastního Japonska. Podle platné doktríny však byla k ochraně invazních sil a oslabení nepřátelské obrany zapotřebí pozemní letadla.
Marshallovy ostrovy byly určeny jako nejbližší pevnina schopná poskytnout leteckou základnu, z níž by mohla být taková ofenziva zahájena. Byl tu jen jeden problém: byly odříznuty od přímé komunikace s Havajskými ostrovy japonskou posádkou a leteckou základnou na ostrově Betio, součásti atolu Tarawa. Aby bylo možné zajistit Mariany, bylo nutné dobýt pozice v Marshallově souostroví. A to nebylo možné bez eliminace hrozby na Tarawě.
Nebyl to jednoduchý úkol. Posádku umístěnou na ostrově tvořily jednotky japonského císařského námořnictva. V únoru 1943 posílily Betio vojáci 3. speciálního základnového obranného uskupení (dříve 6. jokosucké speciální námořní výsadkové uskupení). Kromě 1112 mužů této jednotky zde bylo také 7. sasebské speciální námořní výsadkové uskupení v síle 1497 mužů, jemuž velel komandér Takeo Sugai. Pod velením kontradmirála Tomonariho začaly obranné síly budovat na Betii důmyslné obranné struktury. Cílem plánu bylo zastavit případnou invazi ještě cestou k vyloďovacím plážím, případně definitivně na nich.
Opevnění ostrova trvalo 1247 mužům 111. ženijního pluku a 970 mužům stavebního praporu 4. loďstva téměř celý rok, během něhož podél pláží postavili 500 bunkrů a 40 opevněných dělostřeleckých postavení. Kromě toho bylo připraveno 14 děl pobřežní obrany, včetně mohutných osmipalcových (203 mm) houfnic, které byly zakoupeny od Britů na počátku století. Prapor také vybudoval na Betiu letiště a vykopal zákopy, které spojovaly všechny části ostrova a umožňovaly vojákům přesun tam, kde bylo potřeba. Japonci nepředpokládali, že se ve vnitrozemí bude příliš bojovat. Kontradmirál Keidži Šibazaki, který byl zkušeným polním velitelem, převzal 20. července 1943 velení v očekávání nadcházejících bojů a přípravy pokračovaly až do dne invaze v listopadu toho roku.
Po ukončení guadalcanalského tažení v únoru 1943 se americká 2. divize námořní pěchoty stáhla na Nový Zéland, aby zde obnovila svou sílu. Dne 20. července zahájil sbor náčelníků štábů pod vedením admirála Chestera Nimitze přípravy na ofenzívu na Gilbertových ostrovech. Admirál Raymond A. Spruance odletěl na Nový Zéland, aby se setkal s generálem Julianem C. Smithem, novým velitelem divize, a začal plánovat invazi. Americký plán počítal s vyloděním námořní pěchoty na severních plážích, které byly rozděleny do tří úseků: Červená pláž 1 na západě, Červená pláž 2 uprostřed, západně od mola, a Červená pláž 3 na východě. Zelená pláž byla určena pro podpůrné vylodění na západním pobřeží, zatímco dvě Černé pláže nebyly použity.
A byl to opak toho, co Japonci předpokládali. Domnívali se, že pobřežní děla umístěná na severu k ochraně laguny nepřítele odstraší a sem útok veden nebude. Pro námořní pěchotu bylo cílem zajistit přistávací dráhu, která rozdělovala ostrov na severní a jižní část. V té době byly americké invazní síly shromážděné na Gilbertových ostrovech největší, jaké byly do té doby shromážděny pro jedinou operaci takového druhu. Tvořilo je 17 letadlových lodí, 12 bitevních lodí, osm těžkých křižníků, čtyři lehké křižníky, 66 torpédoborců a 36 transportních lodí. Na palubách transportních lodí se nacházelo přibližně 35 tisíc mužů z 2. divize námořní pěchoty a 27. pěší divize americké armády.
Bitva o Tarawu začala v předvečer 20. listopadu 1943, kdy hlavní baterie na palubách amerických bitevních lodí USS Colorado (BB-45) a Maryland (BB-46) zahájily ostřelování severní části ostrova a odpovídaly jim japonské houfnice. Tři ze čtyř japonských pobřežních děl byly poměrně rychle mohutnější americkou palebnou silou umlčeny.
Následující námořní bombardování pláže v 6:10 ráno trvalo další tři hodiny. Po jeho ukončení zahájila útok americká námořní pěchota. Protože se však příliv nezvedl nad útesy, jak se očekávalo, čluny Higgins nebyly schopny dostat se až k místu vylodění. Námořní pěchota byla styčným důstojníkem novozélandské armády varována, že existuje padesátiprocentní pravděpodobnost, že se příliv nezvýší, přesto se útok neodkládal. Plavidla musela být opuštěna a vojáci se museli brodit hlubokou vodou ke břehu. Stali se zranitelnými vůči nepřátelské palbě a vylodění trvalo déle, než se předpokládalo.
To mělo katastrofální následky, protože Japonci získali čas k přesunu posil z jižních pláží a mariňáci, kterým se podařilo dostat na břeh, skončili přišpendlení na ostřelovaných plážích. Do konce prvního dne se snažili zajistit malé předmostí a nejzápadnější výběžek ostrova, přičemž námořní pěchota zaznamenala ztráty v počtu 1500 mužů, tedy 30 % všech, kteří byli toho dne vysláni na břeh.
Druhý den americké jednotky pokračovaly v postupu do vnitrozemí směrem k letištní ploše s cílem pláže zajistit. Většího úspěchu dosáhli mariňáci při vylodění na západní Zelené pláži, kde rychle vytvořili předmostí, a to i přes silnou palbu z dobře rozmístěných japonských bunkrů. S podobným odporem se setkali a zneškodnili ho i na Červených plážích, přičemž do konce 21. listopadu 1943 Američané ovládli celou západní stranu Betia. Třetího dne postupovala námořní pěchota na východ a na Zelenou pláž přesunula těžkou techniku a tanky. Rovněž jednotky, které se původně vylodily na severní pláži, postoupily směrem k Červené pláži 2, ale utrpěly při tom ztráty.
Odpoledne zahájil ofenzívu 1. prapor 6. pluku námořní pěchoty, který se vylodil na Zelené pláži. Zatlačili Japonce podél jižního pobřeží a vytvořili na východním konci letiště linii s muži, kteří se vylodili na Červené pláži 3. Později v noci se japonské síly zformovaly k protiútoku, který chtěly zahájit v 19:30, ale shromažďující se síly byly rozbity soustředěnou americkou dělostřeleckou palbou.
Ve 3:00 ráno 23. listopadu 1943 zahájili Japonci útoky banzai, které dobře připravená americká námořní pěchota odrazila. V 7:00 ráno zahájily stíhačky a střemhlavé bombardéry amerického námořnictva útok na japonské pozice na východním cípu Betio. Ten pokračoval až do časného odpoledne a po rozsáhlém ostřelování se Američanům podařilo zlikvidovat veškerý zbývající japonský odpor, a oficiálně bitvu o Tarawu ukončili.
Celkem utrpěli ztráty přes 3100 mužů. Japonci přišli o 4600 vojáků, což bylo prakticky 100 % výchozího stavu. Bitva o Tarawu přinesla mnoho poznatků, protože to bylo poprvé, co Američané během obojživelného vylodění zažili skutečný odpor. Na Guadalcanalu zastihli Japonce zcela nepřipravené a vylodění proběhlo bez jediného výstřelu. Nyní se ukázalo, jak náročné je odpor dobře připravených obránců překonat, což vedlo ke změnám v přístupu na americké straně.
Za zmínku stojí dvě: nasazení protipancéřových střel vzhledem k nedostatečné účinnosti tříštivých střel proti opevněním, a vytvoření tzv. podvodních demoličních týmů (Underwater Demolition Teams, UDT) – fakticky předchůdců jednotek SEAL amerického námořnictva. Jejich primárním úkolem byl průzkum a ničení přírodních nebo umělých překážek bránících obojživelnému vylodění.
Zdroj: warhistoryonline.com
