LIBOR ČÍHAL
Politika se z dnešní společnosti až na pár občasných formálních aktů v podstatě odpařila, ale společnost je na smrt rozdělená kolem pár témat, o nichž není jasné jsou-li politické, fiktivně politické nebo mají emoční podstatu. Rozhodování o podstatnějších záležitostech, které vždycky byly středobodem, kolem něhož se koncentroval hlavní zájem společnosti a politická vášeň občana, se zmocnili bruselští nevolení byrokraté, ekonomické politiky se zmocnili osvícenci z centrálních bank a dokonce o tom, co je spravedlivé už nerozhoduje vrozený pojem spravedlnosti a hledání spravedlivého konsensu v občanské diskuzi, ale všechny možné soudy a nadnárodní instituce. To něco málo, co zbylo, je tak nezajímavé, že je zbytečné s tím ztrácet čas. Politika přestává být politikou bez substance a občan přestává být občanem bez politiky, a v této fázi se nacházíme.
Tento systém není dlouhodobě udržitelný, stát od starověku ve všech svých peripetiích byl jedinou zárukou stability prostoru lidské existence. Stát je pořád ještě jediným možných místem občanského dohovoru, tento zdánlivě formální nebo technický aspekt musel mít velmi hluboké kořeny, když člověk byl ochoten se za toto místo nechat i zabít. Pojem státu nejsme schopni docenit, člověk si ho musel vybojovat, je to něco kvalitativně odlišného od hordy, smečky atd., stát znamená překonání triviality biologické omezenosti a jedině v úrovni státu je možná demokracie. Státem se člověk vzdaluje od přírodních zvířecích vazeb, postavil si hradbu kolem místa svého setkávání se spoluobčany a opevnil je proti celému světu. Schéma občan-stát bylo vždy fundováno na politice, generovalo spontánní sociální hnutí, které byly zárukou společenského pohybu. Evropskounijní unifikace a znásilnění tohoto primárního společenského schématu zablokovalo společenské pohyby a s tím i přirozený společenský pokrok.
Protože dnes zmizel stát a politika přestala být politikou, nebo k tomuto stavu není moc daleko, témata, jejichž hrany obrušovala a mírnila politická diskuze, dostala absolutní náboj a vyvolávají nepřekonatelný rozkol ve společnosti. Stát garantoval politice její společenskou důležitost a politika civilizovala animozity. Otázky typu být či nebýt členy NATO nebo EU bez racionální a demokratické diskuze vybuchnou v nejméně vhodný okamžik a mohou vést k občanské válce. Podobně dogmaticky převzatá a stát ruinující zelená politika nebo mainstreamový postoj k Rusku, který bez racionální objektivní reflexe servilním způsobem přejal nejbigotnější náhledy západních center a který nedemokraticky potlačuje vůli části populace, dík oficiálním lžím a manipulacím na dlouhou dobu zdemoralizuje celou společnost a povýší stupeň vnitrospolečenské nenávisti.
Stát není státem bez suverénního rozhodování a politika bez suverénního státu je hra na politiku, konsekventně jsou politické programy celkem lhostejné. Politické síly konvergují nepřirozeným způsobem, jak vidíme na pětikoalici, levicové partaje se zasnoubily s kapitálem a pravicové s levičáky a zelenými nebo piráty. Proti politickým subjektům, které mají v programu návrat k politice a podstatným tématům, jako je AfD, Svobodní v Rakousku, v Čechách SPD nebo komunisté, nemá fašizoidní mainstream jinou odpověď než „morální“ – jsou to populističtí odpudiví extrémisté.
V roce 2005 při druhé inauguraci Bush mladší perfektně definoval úkol politiky: „Self-government relies, in the end, on the governing of the self.“ Oproti tomu nesmyslná představa o politice od slabého francouzského prezidenta Chiraca z roku 1998 se v EU téměř doslovně zhmotnila: „Občan zítřka je zapojený do všech bojů, kde je v sázce důstojnost a svoboda, je otevřený a solidární s celým světem. Je zodpovědný ke všem ostatním…“ Chirac se vydával za pravicového, ale už tenkrát horoval pro levičáckou, otevřenou a pokrokovou morálku de-politizovaného řádu, které se dnes říká politická korektnost.
Občan této nové společnosti bez politiky musí mít extrémně silnou víru, jinak se mu svět zbortí jako dům z karet, proto tak silná nenávist lidí této víry. Samozřejmě ani druhá strana není vedena univerzální láskou Chiracovy definice, když už byla přinucena volit místo politických etické zbraně, mainstreamový tábor je snadnou kořistí. Je zkorumpovaný a manipuluje prostředky, aby se udržel za každou cenu u moci, je odporný ze stanoviska jakékoliv přirozené morálky. A spirála nenávisti stoupá. Dnes nežijeme ve světě lidí, kteří vedou ve vzájemném respektu rozhovor formou politické diskuze nebo politického boje, ale ve světě “morálně odpudivých” individuí nebo politických stran, jejichž voliče chápe druhá strana jako morálně nedostatečné nebo v nich vidí „pytel ubohých“, jak řekla v 2016 Hillary Clinton o Trumpových voličích, v podstatě to nemá moc daleko od toho, co hlásají Fialovci o oponentech, občas jsou ještě vulgárnější.
