Tamáš báči sedí na schodku a potahuje z cigarety tak intenzivně, že se mu pokaždé vtáhnou i vrásčité, sluncem ošlehané tváře. Kouří jak jaderná elektrárna a potměšilá očička šmejdí po celém okolí.
„Janko, smedný som, brat môj, daj mi vypiť, lebo ti tu zdochnem,“ dělá napůl mrtvého.
Dědulka povytáhl obočí a ohníčky smíchu mu rozložily vějíře vrásek kolem očí.
„Milka moja, daj napiť báčimu.“
Když jsem zamyšlená a píšu si do deníku, nesnáším vyrušování. Ani od dědulky a on to dobře ví. Dělám hluchou, ale na třetí zahulákání jsem se otočila a s povzdechem vstala.
„Už idem, apapa.“
Znechuceně jsem vstala od poznámek a vydala se do pivnice pro chlazenou minerálku Santovku. Já sama ji ráda nemám, ale tam na ni byli všichni zvyklí. Má takovou zvláštní chuť a mně to stačilo jednou. Je fakt na posrání. Nalila jsem ji do sklenky a šla za báčim.
„Tamáš báči, tu máte pohárik, lebo tu skapete od smedu,“ podala jsem mu Santovku.
Účinek byl omračující. Tamáš báči se zhluboka napil, vyvalil oči jako starý vůl, co čučí na krávu a neví, k čemu by mu byla. Polkl, ohryzek mu zoufalstvím poskočil a co zůstalo v hubě, vyplivnul.
„Boha jeho, ty sviňa jedna. Zabiť ma chceš? Janíčko, tá tvoja vnučka ma otrávila. Dve vojny som prežil a nič sa mi nestalo, ale táto tvoja bosorka vydá za všetky vojny. Janko, drž ma, lebo ti tu babu špatnú zabijem,“ ječel Tamáš báči a marně se pokoušel vstát a uvést svoje staré, zdřevěnělé nožičky do polohy stojmo.
Smála jsem se, až mi tekly slzy, a můj dědulka na tom nebyl lépe. „No čo ti je do paroma, že toľko reveš?“
Tamáš báči natáhl jen ruku s pohárem a podal ji dědulkovi. Ten se napil zhluboka a pokrčil nechápavě rameny.
„Však dobrá je Santovka, vychladená, ako sa patrí. Tak čo tu reveš ako prasátko, keď ho pichajú.“
„No veď, Santovka, ale ja som človek, nie žaba. Mne je treba uctiť vínom.“
„Víno by si chcel. Tak to nemáme. Kľúče od vína má moja Ila. Vždy hovorí, že by zo mňa byl ožran, tak mi ho odmeria ako medicínu.“
„To ti doma baba rozkazuje, ja by som jej dal po papuli a nie poslúchať.“
„Kto tu hovorí, že by mi dal po papuli?“
Babulka se tyčila nad Tamášem báčim a ten při zvuku jejího hlasu se zmenšoval a zmenšoval, až jsem měla strach, že z něj bude trpaslík a teta Mara si ho postaví na skalku.
„Ila, to bolo len tak, veď aj ja som musel svoju starú poslúchať.“
