Část své dovolené jsem si letos naplánoval jako kondiční trénink, a proto jsem si vybral krásné prostředí České Kanady. Nejen že si na kole užijete příjemný kopcovitý terén bez davového šílenství tradičních jihočeských center, ale kromě Ďáblovy prdele si můžete v nedalekém rybníku Zvůle prohlédnout živé raky.
Do Slavonic jsem přibyl večer v den ukončení filmového festivalu, kdy bylo oznámeno, že festival skončil úplně. Prý se nějak nedohodl pan producent Trojan s vedením města. To jsem pochytil z útržků rozhovorů v restauraci Besídka, kam jsem se svou drahou polovinou vyrazil na večeři. Z důvodu velmi nekvalitní stravy kompletně z friťáku se mi po nějaké době začal zvedat kufr i z keců, které vedli hosté u vedlejšího stolu. Pokus o citát:
„Dyk ten Trojan jim sem přivezl příležitost, sakra, pět dní mají úžasnou možnost si přivydělat, no a když se jim to nelíbí, můžou přece někam odjet na dovolenou, a byt pronajmout, to je taky příležitost…,“ rozčilovala se jedna dáma okolo 35 u stolu vedle mne. Už jsem se nadechoval, že se zapojím do hovoru, ale v ten moment jsem ucítil bolest v holeni, kterou mi uštědřila ta paní, co mi vaří, a zaslechl jsem zasyčení, které by se do spisovné češtiny dalo přeložit jako „Nech to být.“ Ignorace té paní z Prahe byla ale bezbřehá. Proč si to myslím?
Tak zaprvé, pan Trojan není žádný altruista a nikomu nevozí příležitosti. Pan Trojan je úspěšný producent, který má za sebou hodně povedených projektů. To znamená, že je mimo jiné i dobrý obchodník, což vylučuje scénáře typu win-win. Nic proti panu Trojanovi, naopak. Dle mého největší příležitostí pro Slavonické je tři kilometry vzdálená rakouská hranice, kde se najdou určitě lepší možnosti než pětidenní posluha pražským lepšolidem. Rád bych také viděl onu dámu z restaurace, jak ochotně půjčuje své obydlí, nechává úplně cizí lidi vstoupit do intimity vlastního soukromí, aby se po pěti dnech vrátila do bytu, kde je v obyváku nablito, sprcháč má utržené dveře a oknem v ložnici proletěl porcelán po babičce. A pokud by vyli Slavoničáci opravdu chudáci: jestliže dám hladovému pět dní v roce nažrat, co bude dělat těch zbylých 360? Jenže oni Slavoničáci nejsou hladoví. Jsou hodně daleko a nějaká Praha jim může být u prdele, pro ně je to stejně blíž do Vídně. Stačí se naučit pár slovíček, a i bez velkého vzdělání můžete prodávat u benzinové pumpy za víc peněz, než si usmolí mnohý pražský intelektuál.
Nemám nic proti Pražákům jako takovým. Často Prahu navštěvuji, a díky tomu potkávám lidi, kteří nemají pocit, že Praha je pupek světa. Jen stále nemůžu pochopit, jak ona paní z restaurace přišla na to, že je něco víc než Slavoničáci, a že si všichni sednou na prdel, když jim začne rozdávat zrcátka a korálky. Ale ona paní v tom není sama: Kdysi jsem v Provence viděl na trhu tričko s dvěma mapami a dvěma nápisy: „Jak vidí Pařížan Francii“ a „Jak vidí Francouz Paříž.“ Na prvním obrázku byla mapa Francie s hypertrofovaným obrysem hlavního města, kde z každé strany zbývalo ke státní hranici pár kilometrů. Na tom druhém obrázku zase Paříž v mapě Francie nebyla vůbec, topila se někde v Biskajském zálivu… Pocit nadřazenosti části obyvatel hlavních měst je patrně společná vlastnost na celém světě.
Nikdo se nemůže divit mimopražským obyvatelům, že koukají na Pražáky s despektem, pokud narazili na exemplář podobný té paní. Platí to samozřejmě i naopak, protože procento ignorantů je spravedlivě rozprostřeno napříč populací. Pokud někde jsou základy animozity jedněch vůči druhým, pak je vidím v podobných situacích. Bohužel respekt není něco, co by se dalo koupit v trafice.
Tak jsem si poplakal, a tady je ten obrázek raka ze Zvůle, abyste viděli, že nekecám.
08.09.2024 Pako
