K začátku školního roku již neodmyslitelně patří debata, zda školákům zakázat chytré telefony. V řadě zemí se tak již stalo a vesměs se děti z nouze spolu začaly bavit. Hlavním důvodem zakazování mobilů je ovšem obava o zdraví dětí. Zjištění vědců, že mobil silně leze na mozek, už nelze přehlížet. Rovněž sice slýcháme, že pokrok nelze zastavit, a chytrý mobil dítěti sluší, ale takové hlasy jsou v menšině.
Je asi jen otázkou času, kdy vědci zjistí, že chytré telefony nelezou na mozek pouze dětem, ale také dospělým. V takovém případě ale nelze očekávat, že děti zakážou chytré mobily svým rodičům. Navíc by to ani nepomohlo, protože první generace chytrých mobilistů je již ztracena. Jejich závislost na aplikacích, nahrazujících myšlení, způsobila škody nejspíše nevratné. Jistý školní expert, zjevně typický produkt chytrého mobilu, prohlásil: „Život je o využívání technologií.“ Vyvodil z toho, že má-li být dítě ve škole připravováno na život, je třeba ho naučit chytrému mobilování.
Chytré mobily se ve společnosti rozšířily jako mor. Bylo by zajímavé prozkoumat, do jaké míry se závislost na smartphonech, tabletech či chytrých hodinkách kryje s jinou čerstvou deviací, s progresivismem. Taková studie by možná prokázala, že šílené nápady, jak zachránit svět před toxickým Homo sapiensem, souvisí právě s trendem, kdy se místo mozku používají technologie. Samotný chytrý telefon je v příběhu lidského hloupnutí samozřejmě nevinně. Je to přístroj, který jednou pomáhá, jindy škodí, podle toho, komu patří.
Chytrý mobil je symbolem nynějšího životního stylu. Zjednodušuje a zrychluje komunikaci. Čím je ovšem komunikace rychlejší a snazší, tím méně a neosobněji se komunikuje. A komunikuje-li se, pak v uzavřené bublině. Také platí, že čím více toho přístroj, který byl primárně telefonem, umí (nahrazuje fotoaparát, klasická média, peněženku…), tím méně se s ním telefonuje. Většina mladých uživatelů nejen že ignoruje neznámá čísla, ale ignoruje také zvonění, v předtuše nějaké špatné zprávy. Normálně se prý totiž do chytrého telefonu nemluví. Posílají se zprávy, selfie a sdílí se, co je na talíři.
Dokud žijí generace, které vědí, že svět fungoval i s pevnou telefonní linkou, a které mohly slyšet neuvěřitelná svědectví starších, že šlo přežít i bez telefonu, nestane se chytrý mobil povinným. Čas dobrovolného držení chytráka se ale krátí. Novu přirozeností bude život v aplikacích. Technologie vymýtí lidské tápání, hledání alternativ bude bezpředmětné, svoboda zbytečná. Vše nasvědčuje tomu, že je na obzoru doba, kdy autonomní technologie vytěsní mozek. Používání hlavy bude regulováno. Nejspíše půjde o jeho zpoplatnění myšlenkovými povolenkami, anebo o nějakou daň z rozumu.
Poslední šance, jak zachránit člověka před člověkem samotným, je tedy sebrat dětem mobily. Lze v tom spatřovat kolektivní pud sebezáchovy. Naději, že v těch malých hlavách vyklíčí kacířská myšlenka, že život není o využívání technologií, ale že životu dává smysl hledání štěstí, moudrosti a lásky. Což jsou hodnoty, které nelze stáhnout do mobilu.
Nevypláchnout školákům mozek v době, kdy se ho učí používat, dává smysl. Budou totiž funkční mozek naléhavě potřebovat. Zatímco v minulosti každá generace těžila z toho, co ta předchozí vybudovala, dnešní školáci zdědí svět, který jejich rodiče vybydleli. Vzali si půjčky, úvěry a hypotéky, čímž se vyhnuli nutnosti tvrdě pracovat, a mohou zírat do mobilů.
Stavět na zelené louce bývá snadnější, než rekonstrukce. Na troskách progresivisty zdevastovaného světa nebude co opravovat. Je to svět na jedno použití, nemá ambici stvořit cosi nadčasového, trvalého, bytelného. Také je to svět, který si necení šlechetnosti, solidarity, mravnosti, upřednostňuje povrchnost, chamtivost, faleš a nevázanost. Duchovní poušť po progresivistech bude zelenou loukou, na které je radost stavět v novotě. Bude to ale chtít ty lidi, kteří místo chytrých aplikací budou používat mozek.
