Na problematice fyzických trestů je nejzajímavější to, že se vůči nim vymezují zejména ti lidé, kteří děti vůbec nemají, případně mají děti typu „mouchy snězte si mě“. Případně nechávají děti růst jen s těmi mantinely, které si zvolí ony samy, tedy v zásadě nekorigovaně, jako rozjívené a sebestředné bytosti. Ty pak velmi obtížně pochopí, že fungovat ve společnosti jiných lidí nelze jen tak, že se společnost přizpůsobí jednotlivci.
Paušální odsuzování fyzických trestů se může odvozovat z různých východisek: Jedno je ideologické, opřené o tzv. liberální výchovu, podle níž je dítě malý dospělý, rovnocenný partner. Takže když na rodiče ukazuje vztyčený prostředníček, je to z jeho strany prostě třeba jen snaha o méně formální dialog. Jiné východisko je „moji rodiče dělali všechno špatně, takže když budu dělat opak, bude to dobře“. No a pak se nabízí klasické falešné dilema, že když zavrženíhodné je v afektu bít děti hlava, řešením je na ně nesáhnout. Pozitivní zpětná vazba pro žádoucí chování jako výchozí přístup nevylučuje zřídkavou negativní zpětnou vazbu pro zlomyslné a zavrženíhodné počínání.
Odpůrci jakéhokoliv využívání fyzických trestů zmiňují psychické škody na dětech a normalizaci násilí jako prostředku řešení problémů. Potíž je v tom, že jednostranné odstoupení od násilí v reálném světě není koncem násilí. Rutinní využití násilí nepochybně není efektivní a škody způsobuje. Principiální zřeknutí se fyzických trestů jako takových a za jakýchkoliv okolností ale je velmi zjednodušující přístup a často je spíše alibistickým zřeknutím se rodičovské odpovědnosti, když i ostatní cesty nefungují.
Použití fyzických trestů je vždycky krajní řešení a zásadně nemá být afektivním ventilem toho, kdo vychovává. Na druhou stranu jako přímočará fyzická zpětná vazba pro toho, kdo fyzickým násilím působí proti někomu jinému, případně kdo záměrně vyhrocuje situaci do krajnosti a s vypláznutím jazyka a úšklebkem se ptá „tak co mi uděláš, když neposlechnu, co mi uděláš?!“, je obtížně nahraditelný.
To, že použití fyzického trestu připouštíme, neznamená, že nakonec musí nastat. Dalo by se říct, že fyzické tresty ve výchově by měly být jako armáda státu nebo právo veta v mezinárodní politice: Vědomí jejich existence jako krajní možnosti otevírá možnost dosáhnout řešení bez jejich využití. Pokud na druhou stranu absentuje dobrá vůle společně s jednostrannou absencí krajních prostředků, jedná se o výchozí bod mnohem horší destrukce, než je promyšlené ojedinělé využití fyzického trestu.
