Současná česká politika není zrovna vzorem úspěchu. Jaké jsou její nejzásadnější problémy?
Žijeme v nějaké určité části světa, působí ti nějací mezinárodní hráči a musíme počítat s vlivem určitých silových skupin. To je skutečnost, kterou nezbývá než respektovat.
Rozdíl je ale v tom, jak kdo k takové situaci přistupuje. Místní elity ve většině evropských zemí se snaží vyhnout konfliktu s koloniální mocností, ale zároveň se snaží vytvořit či ubránit omezený prostor pro národní život. K tomu patří neustálé manévrování a hledání kompromisů. V každé evropské zemi se to daří trochu jinak a v každé je rovnováha jiná.
Česká republika je výjimečná tím, že vládnoucí skupina o žádný takový kompromis neusiluje. Ochotně poskytuje koloniální mocnosti mnohem víc, než ta mocnost požaduje. Fialova vláda nereaguje na tlak ze zahraničí, ona je proaktivně servilní. Tak je tomu v pobaltských parodiích na státy, ale už nikde jinde.
Druhý problém je v tom, že radikální opozice je příliš zaměřená na to, co Karel Marx nazýval lumpenproletariátem. Tedy na několik procent populace s nejnižším příjmem, nejnižším vzděláním a nestabilním životním stylem. I když v opozici působí mnoho inteligentních vzdělaných kreativních osobností, častěji se oni přizpůsobují tlaku davu, než aby se snažili vzdělávat a kultivovat ostatní. Projekt Jungmannovy národní akademie, tedy školy pro pracující, kde učí lidé jako Ilona Švihlíková, Josef Skála, Ivo Budil či Petr Drulák, je zatím ojedinělý a v podstatě okrajový.
Chybí společenská vrstva, o kterou by se mohlo místní „národněosvobozenecké“ hnutí opírat
A z tím vším je společný problém. Chybí společenská vrstva, o kterou by se mohlo místní „národněosvobozenecké“ hnutí opírat. Tedy vrstva, která má zájem na tom, aby se tu dalo slušně žít, podnikat, vychovávat děti, vydělávat peníze atd. a která je dost mocná, schopná a cílevědomá, aby to mohla prosadit.
Dá se to chápat tak, že u nás taková vrstva není, zatímco v jiných evropských zemích je? Čím je to způsobeno?
Mnozí budou hledat odpověď v národních dějinách či národní povaze, ale obávám se, že obojí je příliš proměnlivé. Smysluplnější odpovědí je velikost, respektive malost. Skupina těch, kdo si tu vybudovali životní prostor nezávislý na nadnárodních (rozuměj amerických) strukturách je příliš malá.
To je dáno dvěma faktory: Poměrem zahraničního vlastnictví a velikostí země. Když jste 100milionový národ, tak i při převaze zahraničního vlastnictví a vlivu může zbývat dost silná domácí skupina. Když jste maličký národ, a ještě skoro všechno patří cizincům, tak už nezbývá prostor pro vlastní aktivity.
Kde tyto problémy vznikají, co (kdo) za nimi stojí?
Současná situace není dobrá pro nikoho. Krátkodobě může být pro některé zahraniční skupiny výhodné, že nás můžou vysávat, ale dlouhodobě z toho nevyplývá nic dobrého ani pro jejich majitele a vrcholové manažery. Až vypálí Českou republiku, kam půjdou dál? Jestli si někdo myslí, že něco podobného si nechají líbit i jiní, ať se podívá na poslední změny v Africe a Latinské Americe.
Destruktivní chování západních elit je dáno tím, že se jedná o úplně jiné elity než před generací. Jsou to sice příslušníci stejných rodinných klanů, ale psychologicky a vztahově jsou úplně jiní, než příslušníci elit ještě v 80. letech.
Něco mají se starou elitou společné – třeba bezohlednost, chamtivost a četný výskyt psychopatických rysů. Jenže stará elita byla také bojovná, odvážná, racionální a bylo v ní mnoho osobností. Měla dobré vzdělání a určitou noblesu.
Současná elita sestává ze zbabělých ubožáků a je pro ni typické primitivní davové chování.
Současná elita sestává ze zbabělých ubožáků a je pro ni typické primitivní davové chování.
Podrobně se tomu věnuji v knize Prolomení hradeb dvojka, kde odkazuji na desítky studií, které to dokumentují.
V nedávném průzkumu lidé začali tvrdit, že jsme již z nejhoršího venku a že se nám již začíná dařit lépe. Myslíte si, že je to pravda, nebo je to spíš tím, že si lidé prostě zvykli?
Obávám se, že vzniklo nedorozumění. Mnozí mají pocit, že došlo k jednorázovému zhoršení situace a poté se poměry začnou zlepšovat. Jenže ve skutečnosti se ustavil nový normál – neustálé zhoršování.
Životní úroveň bude za rok nižší než dnes a za tři roky nižší než za rok. Školy budou za rok horší a za tři roky ještě horší. Věci, které se dnes ještě smějí říkat, budou za rok zakázány, za dva roky toho bude zakázáno ještě víc, pak ještě víc…
Ty výzkumy ukazují dvě věci. První je, jak hloupě jednala opozice, když strašila, že zmrzneme, umřeme hlady atd. Lidé pak porovnávají realitu s těmi děsivými obrazy a zjišťují, že to není až tak špatné.
Jakmile bude území osídleno jiným etnikem s jiným jazykem a jinou civilizační příslušností, nebude už žádná náprava možná.
Pak hraje roli – jak jste správně zmínila – že lidé se prostě přizpůsobili a zvykli si. Konec konců, vyrůstá tady celá generace, jejíž životní styl je přizpůsoben tomu, že nikdy nebudou mít stabilní zaměstnání, nikdy nebudou mít na vlastní bydlení atd. A ještě jsou na to hrdí. Kdybyste 
před pár lety lidem řekla, že budou bydlet v maringotce, brali by to jako neštěstí. Dnes jim řeknete, že se tomu říká „tiny house“ a oni se cítí být někým lepším než majitelé rodinných domků. A tak je to se vším
Obrobně je na tom i politika v Evropě, kde jsou opakovaně voleni lidé s velkými aférami za zády. Jak to, že tato arogance moci stále přetrvává? Jaký to bude mít vliv na následující období?
Nepřikládejme volbám přehnaný význam. Skutečnost je taková, že když už je někdo mocný, pak se umí prosadit. Třeba ekonomickým tlakem. Nebo ovlivněním policejních složek. Nebo korupcí. Nebo vojenským převratem. Nebo volbami. Nebo ty volby zfalšuje a projde mu to.
Stejná skupina jako dosud bude u moci tak dlouho, dokud nevyroste skutečná opozice s významnou silou. Jestli k tomu bude používat volby nebo nikoliv, to není důležité. Možná volby úplně zruší.
Bude se pak ještě jednat o demokracii?
Demokracie v pojetí pana Fialy nebo paní Leynové přece spočívá v tom, že vládnou demokraté, to znamená oni sami. Demokratické je cokoliv, co je udržuje u moci. Nedemokratické je to, co jejich moc ohrožuje.
To není parodie. Oni tak opravdu uvažují.
Máme se bát války, krize v rámci geopolitických tlaků a změn, nebo zdražování ve jménu Green dealu?
Jednoznačně největším rizikem je migrace. Každá katastrofa se dá napravit. Průmysl může být znovu vybudován. Školy mohou znovu dostat dobrou úroveň. Krajina může být rekultivována. Národní hrdost může být obnovena. Domy mohou být postaveny. I rodinný život může být obnoven. Dokonce i z války s miliony mrtvých se národ může obrodit. Jediná věc je zcela nevratná – výměna obyvatel. Jakmile bude území osídleno jiným etnikem s jiným jazykem a jinou civilizační příslušností, nebude už žádná náprava možná.
Připomínám, že pokud do Evropy pouštíme muslimská etnika, nedochází k míšení obyvatel, nýbrž k nahrazování ve stejném smyslu, v jakém bílí Anglosasové nahradili severoamerické Indiány. Výsledkem je čistá turecká, arabská nebo třeba pákistánská kultura, která postupně začíná převládat na území bývalé Velké Británie.
Samozřejmě, že budou kolabovat další a další podniky. Samozřejmě, že vzdělání bude upadat až k negramotnosti.
Samozřejmě, že životní úroveň bude klesat. Samozřejmě, že bude ubývat svobody. Samozřejmě, že budou kolabovat další a další podniky. Samozřejmě, že vzdělání bude upadat až k negramotnosti. Tak dlouho, dokud nedojde k zásadní změně civilizačního trendu. Ale doporučuji nepropadat strachu ani depresím. Lepší je přemýšlet, jak přežít v takovém prostředí a také o tom, jak ty věci jednou napravit. Jak píšu v knize Střízlivění, bude nás čekat víc práce než při obnově země po válce.
A co říkáte vývoji v USA před prezidentskými volbami? Jaký to má dnes a bude mít v případě zvolení Trumpa do budoucna na mezinárodní politickou, ekonomickou i společenskou scénu?
Pokud bude Donald Trump zvolen prezidentem, bude Amerika méně agresivní. Rozhodně klesne riziko velké jaderné války.
Na druhou stranu, nečekejme příliš mnoho. Prezident Trump bude hájit americké zájmy, včetně zájmů amerických firem. Naše vlastní zájmy si musíme obhájit sami.
Máte recept na to, jak se ke všemu zdravě postavit, případně jak situaci řešit?
Politická moc je vždy odrazem rozložení moci ve společnosti. V tomto smyslu je pořád aktuální Marxův příměr o základně a nadstavbě.
Moc ve společnosti můžeme zjednodušeně definovat tak, že mocný je ten, kterého ostatní musí o něco prosit, protože od něj něco potřebují. Jeho schopnosti, jeho kontakty, jeho peníze, nářadí v jeho dílně, jeho znalosti, jeho vliv apod. Chcete změnu? Tak na sobě pracujte! Vybudujte něco, kvůli čemu vás budou řadoví voliči pětikoalice potřebovat. Nikdo z nás nenahromadí obrovský majetek ani se nestane ředitelem ČEZu. Ale můžeme perfektně umět nějaké řemeslo, mít skvěle či vybavenou knihovnu. Můžeme mít kolem sebe síť lidí, kteří si plně důvěřují. Můžeme mít kontakty, které umožní někomu sehnat dobré zaměstnání.
Prezident Trump bude hájit americké zájmy, včetně zájmů amerických firem. Naše vlastní zájmy si musíme obhájit sami.
Naše Jungmannova národní akademie je příspěvkem k tomu, aby opozice byla vzdělanější a měla lepší analytické schopnosti než lidé blízcí Fialově vládě. To je jeden z dílků do skládanky změny moci.
Zmiňujete Jungmannovu národní akademii už podruhé. O co jde?
Shromáždili jsme nejlepší české nezávislé vzdělance a umožňujeme každému, aby si doplnil vzdělání tím, že s nimi absolvuje intenzivní celodenní seminář. Ekonomické vztahy s Ilonou Švihlíkovou, geopolitika s Oskarem Krejčím, marxismus s Josefem Skálou, moderní západní myšlení s Ivo Budilem, systémové změny s Petrem Robejškem atd.
Studium probíhá formou „vybírání rozinek“. Každý si prostě vybere téma a učitele, které ho láká. A nově jsme schopni nabídnout i stipendium, pokud by někdo nemohl zaplatit školné za celodenní seminář.
Ptala se Helena Kočová.
