Belgické madony. Výčitka i povzbuzení v době odpadu od víry -

12. septembra 2024

Panna Maria z Walcourtu

Valonský Walcourt v provincii Namur se může pochlubit jednou z nejstarších soch Panny Marie. Její vyhotovení bývá podle starobylého podání připisováno sv. Maternovi Kolínskému, který v oblasti na přelomu třetího a čtvrtého století hlásal evangelium. Podle legendy obrátil i pohanského náčelníka Arbea, který přepadával kupce a i jinak utlačoval lid. Následně se sv. Maternus rozhodl postavit na pohanském obřadním místě poblíž Arbeova hradiště kapli, do které dal umístit i sochu Panny Marie zhotovenou vlastníma rukama. Madona měla nejen stvrzovat náčelníkovo obrácení, ale také chránit všechny, kteří se k ní budou utíkat.

V roce 992 vypálili kapli Normani. Werri, první známý pán Walcourtu, nařídil téhož roku kapli obnovit, přičemž dílo dokončil jeho syn Oduin. Lutyšský biskup Reginald pak v roce 1026 kapli vysvětil a ta se rychle stala jedním z nejoblíbenějších poutních míst v zemi. V roce 1228 došlo k dalšímu požáru, který někdo podle všeho úmyslně založil. A právě k němu se váže zázračná událost, kterou dosvědčili všichni přítomní obyvatelé městečka.

Socha Panny Marie se vznesla z plamenů a putovala vzduchem na místo zvané Jardinet, kde spočinula vysoko na stromě. Navzdory snahám se ji nepodařilo sundat. Druhého dne se na místo dostavil pán Walcourtu hrabě Thierry II. de Rochefort, ale jeho kůň i koně zbrojnošů odmítali přiblížit se ke stromu. Po třech marných pokusech se hrabě vydal k soše pěšky, padl pod stromem na kolena a složil slib, že v údolí Jardinet založí klášter a obnoví kapli. K údivu všech se socha snesla ze stromu do náruče hraběte, který ji odvezl zpět do Walcourtu.

Thierry II. de Rochefort pak založil původně opatství cisterciaček Jardinet, z něhož se později stalo mužské cisterciácké opatství. Klášter ovšem začal v sedmnáctém století upadat a v roce 1796 byl po Francouzské revoluci zrušen. Dnes z něj zbyla v podstatě už jen vstupní brána. Nicméně paměť o zázračné události nezanikla a dodnes se každoročně v neděli na svátek Nejsvětější Trojice konají poutě z Walcourtu do Jardinet a zpět.

Hrabě de Rochefort dodržel svůj slib, i pokud šlo o obnovení kaple, či přesněji postavení nového kostela. Ani ten ovšem nebyl uchráněn požárů. V červnu 1477 ho vydrancovali a podpálili francouzští a lotrinští vojáci. Roku 1615 zachvátil město velký požár, který pohltil dvě stě budov a jímž těžce utrpěl i kostel. Během napoleonských válek místní ukryli před nepřátelskými vojáky kostelní zvon, aby ho nemohli přetavit na dělové koule, za což se Francouzi opět odplatili podpálením kostela. Žádné větší škody ale tehdy naštěstí nevznikly, jelikož se podařilo požár včas uhasit. V roce 1914 zas propukl požár následkem německého dělostřeleckého ostřelování, neboť Němci se obávali, že by Francouzi mohli používat kostelní věž jako pozorovatelnu. I tehdy se podařilo sochu Panny Marie ze zuřících plamenů na poslední chvíli zachránit.

Panně Marii z Walcourtu je připisováno mnoho zázraků, ale o její zázračnosti svědčí zajisté i to, že přestála všechny pohromy a dodnes lze na oltáři ve Walcourtu spatřit sochu, kterou před dávnými dobami vyřezal sv. Maternus.

Panna Maria z Halle

Socha Panny Marie, která nakonec skončila ve vlámsko-brabantském Halle, původně patřila sv. Alžbětě Durynské. Ta ji darovala své dceři Žofii, jež se v roce 1240 provdala za vévodu Jindřicha II. Brabantského. Žofie pak sochu věnovala své příbuzné Matyldě Brabantské, která ji odkázala kostelu sv. Martina a sv. Gertrudy v Halle, kde se nachází od roku 1267.

Takřka ihned k Panně Marii v Halle putovaly zástupy poutníků s prosbami o milost a uzdravení, kterých díky její přímluvě bylo tolik, že se věhlas o zázračné soše rozšířil po celé zemi. V roce 1341 byla díky štědrosti poutníků a dárců zahájena stavba nového kostela, který by vyhovoval rostoucímu zájmu a lépe odpovídal důstojnosti Panny Marie. Tak povstal jeden z nejkrásnějších gotických kostelů v celé Belgii postavený v osobitém brabantském stylu, dnešní bazilika sv. Martina.

Za Pannou Marií přicházelo tolik významných osobností, že byl v roce 1344 zaveden seznam hostí, kde najdeme podpisy králů, královen, knížat a kněžen, mj. anglického krále Eduarda III. Pověst o Panně Marii z Halle dospěla až k anglickému králi Jindřichu VIII., který její pomoci připisoval své vítězství v bitvě „ostruh“ u Enguinegatte roku 1513 nad francouzským králem Ludvíkem XII. Jako výraz díků daroval kostelu překrásnou monstranci, která se dodnes nachází v jeho pokladnici. Vše se pochopitelně odehrálo před nešťastným odpadem anglického krále od Církve.

Ve věži baziliky je rovněž uchováváno dvaatřicet dělových koulí, které pocházejí z obléhání města vojskem Viléma I. Oranžského „Mlčenlivého“ ve dnech 9. až 10. července 1580. Zatímco muži z Halle statečně čelili převaze nepřítele, ženy se shromáždily v kostele a prosily Pannu Marii o pomoc. Mnoho obránců padlo, ale Halle nebylo dobyto. A dělové koule, které dopadly poblíž kostela, ale nezpůsobily žádnou škodu, dnes najdeme právě ve zmíněné věži. Na památku této slavné a nečekané události byly vyraženy medailónky s Pannou Marií stojící na hromadě dělových koulí.

Panna Maria také chránila Halle v době, kdy zemí pochodovali protestanti a ničili vše, co připomínalo katolickou víru. Když bylo Halle tohoto řádění uchráněno, navštívil kostel katolický vojevůdce Philippe de Croÿ a připnul si na klobouk medailónek s vyobrazením Panny Marie. Jeho příkladu následovali i další, kteří tak chtěli vyjádřit svou oddanost Panně Marii z Halle.

Madona v Halle je představena jako Maria lactans, tedy Maria kojící či mlékem krmící, což kdysi bylo poměrně rozšířené vyobrazení. Tridentský koncil však na svém pětadvacátém zasedání nabádal, že je „třeba vyhnout se jakékoli smyslnosti, tak aby obrazy nebyly malovány a zdobeny s drzou frivolností“. Nutno přiznat, že za renesance začaly obrazy Panny Marie kojící mnohdy překračovat hranice cudnosti i vkusu, které se dřívější zobrazení povětšinou snažily zachovávat. Po koncilu tedy byly podniknuty kroky, které měly zamezit vyobrazování Panny Marie v podobě lactans. Nicméně tu a tam byly tyto sochy či obrazy tolerovány, zejména pokud se těšily zažité úctě a splňovaly určité mravní standardy.

Důkazem toho je právě Panna Maria z Halle, kterou 4. října 1874 mechelenský arcibiskup Deschamps korunoval v zastoupení papeže Pia IX. korunou zhotovenou z pozlaceného stříbra a vykládanou drahokamy. 15. srpna 1946 pak Pius XII. povýšil kostel, ve kterém se nachází, na baziliku.

Panna Maria Hrnčířů z Brugg

V Bruggách v kostele Panny Marie, který se pyšní třetí nejvyšší zděnou věží na světě, se nachází slavná Michelangelova Madona s Ježíškem. Ta za života slavného umělce byla jediným jeho dílem, které opustilo hranice Itálie. Ovšem poněkud stranou se stojí stejnojmenný kostelík, který skrývá Pannu Marii Hrnčířů. Ačkoliv později proslula mnohými zázraky, tak s jejím vznikem se neváže žádná výjimečná událost.

Na okraji Starého Města byly ve třináctém století dílny hrnčířů, kteří se rozhodli, že pro svůj cech zřídí kapli své patronky sv. Kateřiny. 22. prosince 1276 byl poblíž kaple založen útulek pro nemocné a chudé, který vedly sestry augustiniánky. V roce 1290 započaly řeholnice stavbu kaple Panny Marie, která byla zakončena o dva roky později. Když se časem ukázalo, že je příliš malá, rozhodly se sestry spojit svou kapli s kaplí hrnčíře. Před rozšířenou kapli byla postavena za tímto účelem zhotovená socha Panny Marie, kterou před vlivem počasí chránila vrchní římsa.

Důležitou roli sehrála už v roce 1304, kdy kvůli blížící se bitvě s Francouzi ženy z Brugg žádaly Pannu Marii Hrnčířů, aby ochránila jejich syny a muže, a slíbily jí, že když se vrátí bezpečně z boje, obětují jí každého roku svíci o váze třiceti šesti vlámských liber čili patnácti a půl kilogramu. O výsledek následné bitvy u Mons-en-Pévèle (či nizozemsky Pevelenbergu) se dodnes Belgičané a Francouzi přou, přičemž obě strany si přisuzují vítězství. Ať tak, či onak, bruggské ženy splnily svůj slib a vznikla tradice, kdy se 15. srpna koná procesí od kaple Panny Marie Slepců k Panně Marii Hrnčířů, ve kterém dvanáct dívek přináší svíce. Tento obyčej je, s výjimkou období nepokojných revolučních let 1796 až 1839, nepřetržitě zachováván až do dnešních dnů.

Kvůli zájmu věřících bylo nutné kapli rozšířit, nebo přesněji postavit zcela nový kostel, který byl dokončen roku 1359. V roce 1529 do něj byla přenesena i socha Panny Marie. Jelikož se ukázalo, že ani tento kostel nestačí, byla k němu v roce 1625 přistavěna kaple, do níž byla umístěna socha. Zde zůstala až do roku 1917, kdy bylo rozhodnuto, že je nutno sochu Panny Marie Hrnčířů renovovat. Práce byla svěřena známému sochaři Alfonsi de Wispelaerovi, který odstranil ze sochy barvu, přičemž se ukázalo, že byla v minulosti rozdělena na dvě části. S největší pravděpodobností se tak stalo kvůli tomu, aby na Madoně co nejlépe vynikly zdobené vyšívané šaty. Řez procházel v pase a mezi obě části byla přidána vrstva cementu, která měla zvýšit a vyrovnat postavu Pannu Marie. Ovšem bez barvy a šatů vypadala socha nepřirozeně. Po odstranění cementové vrstvy do sebe obě části dokonale zapadly. Takto a bez barevného nátěru byla Panna Maria Hrnčířů nakonec ponechána.