Andrew P. Napolitano | 12. září 2024
V roce 1966 byli dva slavní ruští literární disidenti, Julij Daniel a Andrej Sinjavskij, souzeni a odsouzeni za šíření propagandy proti sovětskému státu. Oba byli spisovatelé a humoristé, kteří v zahraničí publikovali satiry zesměšňující sovětské představitele za nedodržování sovětské ústavy z roku 1936, která zaručovala svobodu slova.
Jejich odsouzení vyvolalo mezinárodní pobouření. Bývalý soudce Nejvyššího soudu USA a tehdejší americký velvyslanec v OSN Arthur Goldberg označil obvinění a soudní proces za „pobuřující pokus dát formu legality potlačení základního lidského práva“. Když se na Západě dostal do oběhu tajný přepis procesu, vyšlo najevo, že Daniel a Sinjavskij byli odsouzeni za to, že používali slova a vyjadřovali myšlenky, které byly v rozporu s přáním sovětských vůdců. Byli odsouzeni k pěti, respektive sedmi letům těžkých prací v sovětských vězeňských táborech.
Minulý týden si americké ministerstvo politické spravedlnosti vzalo příklad ze Sovětů a obvinilo Američany a Rusy z šíření protibidenovské propagandy v Rusku a zde v USA. Kam se sakra poděla svoboda slova?
Tady je pozadí celé věci.
Tvůrci, kteří vytvořili ústavu a listinu práv pod vedením a perem Jamese Madisona, byli stejnou generací, která se násilně vzbouřila proti králi Jiřímu III. a parlamentu a zvítězila v americké revoluci. Revoluce byla víc než jen šest let trvající válka v koloniích. Byla to radikální změna v myšlení lidí – elit, jako byli Thomas Jefferson a Madison, ale i farmářů a dělníků obecně nepoučených politickou filozofií.
Možná byli nepoučitelní, ale věděli, že chtějí mít možnost říkat své názory, sdružovat se a věřit, jak se jim zlíbí, bránit se a být ponecháni vládou na pokoji. Klíčem k tomu všemu byla svoboda slova. Svoboda slova byla tehdy, stejně jako dnes, tou nejpodstatnější svobodou. Zesnulý harvardský profesor Bernard Bailyn přečetl a analyzoval všechny dochované projevy, kázání, přednášky, úvodníky a pamflety z revolučního období, které se mu podařilo najít, a dospěl k závěru, že v roce 1776 byla pro násilné oddělení od Anglie jen asi třetina kolonistů. Na konci války v roce 1781 už nezávislost vítaly přibližně dvě třetiny.
Nezávislost však byla oboustranná. Znamenala nejen nezávislost na Anglii, ale také nezávislost na zdejší nové vládě. Aby si kolonie zajistily nezávislost na federální vládě, ratifikovaly ústavu. Jejím účelem bylo vytvořit omezenou centrální vládu. Po ratifikaci ústavy a ustavení federální vlády pohrozilo pět kolonií, že se od ní oddělí, pokud nebude ústava změněna tak, aby obsahovala absolutní zákaz vládě zasahovat do přirozených práv jednotlivce.
Během přípravy návrhu Listiny práv Madison, který předsedal výboru Sněmovny reprezentantů, jenž ji připravoval, trval na tom, aby před slovy „svoboda projevu nebo tisku“ bylo uvedeno slovo „the“, aby se ratifikátorům a potomkům projevilo kolektivní chápání původu těchto práv ze strany tvůrců Ústavy. Toto chápání spočívalo v přesvědčení, že práva na vyjadřování jsou přirozená všem osobám bez ohledu na to, kde se narodily, a přirozená práva jsou, jak napsal Jefferson v Deklaraci nezávislosti, nezcizitelná.
Jinak řečeno, Madison a jeho kolegové nám dali Ústavu a Listinu práv, které na první pohled uznávaly předpolitickou existenci svobody projevu a tisku u všech osob a zaručovaly, že Kongres – čímž mysleli vládu – je nemůže a nebude omezovat.
Až dosud.
V posledních dvou týdnech zajistili federálové obvinění dvou Američanů žijících v Rusku, kteří jsou zároveň ruskými občany a pracují pro ruskou televizní síť, která vyjadřovala politické názory – federálové to nazývají propagandou – odporující názorům Bidenovy administrativy.
Stejní federálové zajistili obvinění proti Američanům a Kanaďanům za šíření proruských myšlenek mezi americkou veřejnost prostřednictvím vlivných osob na sociálních sítích. Federálové, kteří slova používaná jejich cíli nazývají „dezinformacemi“, se zřejmě domnívají, že první dodatek má v sobě určité díry pro projevy, které vláda nenávidí a kterých se bojí.
Toto přesvědčení je hluboce mylné.
Smyslem prvního dodatku je, aby se vláda nepletla do hodnocení obsahu projevů. Síla myšlenky spočívá v jejím přijetí na veřejném trhu myšlenek, nikoli v myslích vlády. Jedná se o politický projev, který je kritický k vládní politice – to by byl právě ten projev, do kterého se vy, já a miliony Američanů zapojujeme každý den.
Projev, který rádi slyšíme, nepotřebuje žádnou ochranu, protože ho vítáme. Ale projev, který
Řeči, které rádi slyšíme, nepotřebují ochranu, protože je vítáme. Ale řeči, které zpochybňují; dráždí; vyjadřují alternativní názory; odhalují vládní lži, podvody a zabíjení – dokonce i drsné, jízlivé a nenávistné řeči – jsou právě těmi řečmi, na jejichž ochranu byl první dodatek napsán.
Spojené státy nevyhlásily Rusku válku. Podle mezinárodního práva pro takové vyhlášení neexistuje žádný právní základ. Spojené státy, které dodávají zbraně pro svého zmocněnce Ukrajinu, aby mohla zaútočit na Rusko, jsou však pro Rusko mnohem větší hrozbou než Rusko pro USA, ale to byste z poslechu vlády nikdy nepoznali. Nyní vláda ani nechce, abyste slyšeli projevy, které jsou v rozporu s jejím narativem.
Když jsem četl o sovětském ukázkovém procesu s Danielem a Sinjavským a o nedávných obviněních Američanů a dalších osob za vyjadřování tzv. ruské propagandy, zvedl se mi žaludek. Federální vláda se stala tím, co kdysi odsuzovala. Stejně jako Sověti v roce 1966 se vysmívá svobodě projevu, útočí na základní lidská práva, obchází ústavu, kterou má přikázáno dodržovat, a nyní trestá ty, kteří si dovolí nesouhlasit. To ji může přivést ke stejně předčasnému konci jako Sovětský svaz, který nyní napodobuje.
Více informací o soudci Andrew Napolitanovi naleznete na adrese https://JudgeNap.com.
COPYRIGHT 2024 ANDREW P. NAPOLITANO
DISTRIBUUJE CREATORS.COM
Překlad Deepl
