Na ruské probíhající „denacifikaci“ generál Pelz zjevně nevidí nic špatného či neobvyklého, ačkoli o jejích konkrétních opatřeních ve svých vystoupeních cudně mlčí. Na její podporu a ve snaze maskovat v předchozím textu nastíněná opatření však vytahuje svou univerzální expertizu, nasazuje si svůj etnografický klobouk a obohatí čtenáře vědeckým výkladem o obyvatelstvu Ukrajiny: „Ukrajina, jak já říkám, jsou minimálně tři Ukrajiny: Rusky mluvící východ, západ – to jsou možná spíš Poláci, a střed, který bych charakterizoval jako pravé Ukrajince, kteří rozumějí rusky, ale kteří se vidí spíš v Evropě, ale současně i v Rusku. Evropa je jim sympatická, ale Rusko jim nevadí. A všechny tyto tři složky se dostaly do konfliktu.“
Zde na nás opět trčí generálova snaha při svém odhalování vždy a všude vystrkovat ruskou „mírumilovnost“, takže opět slyšíme, že válka na Ukrajině vlastně je proto, že Ukrajinci se vzájemně „dostali do konfliktu“, tj. žádná ruská invaze s tím nesouvisí, protože v pelzovském vesmíru ani žádná nebyla, nýbrž šlo „speciální vyjednávací operaci“. Zajímavější však je generálův rozbor etnického složení Ukrajiny, kterou rozděluje na tři části: „spíš Poláci“ na západě, „rusky mluvící východ“ (tj. fakticky Rusové), a „praví Ukrajinci, kteří rozumějí rusky a Rusko jim nevadí“. Ten stojí na „převratném“ objevu, že používaný jazyk má být určující pro politickou příslušnost či alespoň pro politické sympatie a loajalitu. To by bylo jistě zajímavě například pro Rakušany a část Švýcarů vůči Německu, Američany vůči Velké Británii, podstatnou část Afriky vůči Francii atd.
Ruská woke propaganda
Všimněme si též, že podle Pelze základním rysem „pravých Ukrajinců“ je, že „rozumějí rusky a Rusko jim nevadí“. Zde se „konzervativní“ generál hrdě staví po bok „woke“ aktivistů, kteří také s chutí určují, kdo je „opravdový Afroameričan“ či „opravdový gay“, přičemž základním kritériem pro ně, stejně jako pro Pelze, je mít ty „správné“ politické názory.
Ukázkou toho byl případ z minulé prezidentské kampaně v USA, kde si Biden v jednom interview „pustil pusu na špacír“ a na rovinu afroamerickému tazateli odpověděl: „Když máš problém pro mě hlasovat, tak nejsi černoch.“ Podobných příkladů se dá najít mnoho, například zásada, že „správná feministka“ (viz věčná kauza J. K. Rowlingové) musí podporovat ženy soutěžící ve sportu s muži, sdílející s nimi záchody, vězeňské cely, kosmetické salóny (zejména zaměřené na depilaci intimních partií) či dokonce azylové domy pro oběti znásilnění či domácího násilí atd., jinak není „feministka“, nýbrž pouze „odporná TERF“. Stejně tak v podání ruské propagandy ten „správný Ukrajinec“ musí mít kladný vztah k Rusku, jinak to je pouze „odporný nacista“.
Tedy „správný Ukrajinec“ je v ruském pojetí fakticky Rus nebo skoro Rus (neboli „Malorus“, případně „mladší bratr“) a hlavně touží se stát úplným Rusem nebo alespoň součástí Ruska. To samozřejmě Rusku „dává právo“ se o něho „starat“ a „vychovávat“ ho (blíže o konkrétních způsobech v tomto textu). A samozřejmě, pokud někdo výše uvedené odmítá, tak není „správný Ukrajinec“, nýbrž „nacista“. Rusové, stejně jako „woke“ aktivisté, zbožňují odhalování „zrádců a odpadlíků“ a jejich trestání (viz historicky se opakující ruská tradice čistek a plošných represí). V tomto kontextu pak ruské chování na Ukrajině, včetně útoků na civilní obyvatelstvo, z hlediska běžných Rusů i ruských propagandistů „oprávněné“ a plně v souladu s ruskou „mírumilovností a dobrotivostí“.
Adolfův odkaz
Z výše uvedeného etnografického rozboru vyplývá, že většinu Ukrajiny údajně obývá obyvatelstvo mající kladný vztah vůči Rusku, i když ne všichni z nich jsou podle pelzovských kritérií skuteční Ukrajinci. Naopak z pohledu generála Pelze část z nich jsou, a i před ruskou invazí byli, „obyvatelé Ruska“ (bez ohledu na to, zda jimi chtěli být). Proto také ruská invaze v únoru 2022, ani ruské útoky v letech 2014 a 2015 samozřejmě ve světě ruských propagandistů nejsou invazí ani útoky, nýbrž šlo o to, že „Rusko mělo tendence ochránit vlastní rusky mluvící obyvatelstvo na východě“. Tato obsese vidět své „vlastní obyvatelstvo“ na území jiných států a považovat to za důvod pro vojenské útoky na tyto státy byla typická pro podivného knírkatého chlapíka jménem Adolf. Je dobré vědět, že generál Pelz má pro tuto obsesi pochopení, a můžeme se jen domýšlet, jak by se propagandisticky bil za Adolfa se stejným nasazením jako za Vladimíra Vladimíroviče.
