„Jano, choď s kozenkou k capovi,“ stoupla si babulka před dědulku a její hlas nepřipouštěl žádnou výmluvu.
Zvedla jsem oči k dědulkovi a ten se tvářil docela zhnuseně. Jít s kozou přes celou dědinu se tak nějak nesrovnávalo s jeho chlapskou důstojností. Jen chvilku jsem zaváhala, ale pak mi to nedalo a vyšla jsem dědovi na pomoc.
„Já půjdu, amama.“
„No isteže, aby si ty nebyla pri starým. Ani nevieš, kde bývá stará Kača s tým jej capom. Len nech ide. Však sa mu nič nestane,“ rázně to babula uzavřela.
Dědulka koukal stylem, smutně čumím, hodně prosím, a tak jsem se stejně zvedla, přiběhla k němu a pošeptala do ucha.
„Stavíme sa potom v krčme. Peniaze mám vo vačku.“
Dědulkovi se rozzářila tvář a už běžel pro kozenku, dal ji na špagát a už jsme byli ze dvora venku. Cestou jsme šli kolem domku tety Mary a Tamáš báči seděl na zápraží a bafal, že ho skoro nebylo vidět, ale slyšet perfektně. Řehtal se, až se zajíkal.
„Jano, a čo že to vláčiš na tom povraze? Hádam ťa Ila neposlala k capovi. To neni chlapská robota,“ a už se hrnul z vrátek.
„Neni, neni, ale Milka má vo vačku peniaze na pivo, a tak ideme s kozenkou. Stará by mi krčmy len tak nedožičila. Ani korunku by nedala, babka lakotná.
Tamáš báči se otočil na mne a se slinou v koutku se koukal prosebně do mých očí.
„No čo ja mám s vámi robiť. Tak hybaj s nami, ale nie že vás rozbolia nohy. Necháme vás tam lebo na chrbát si vás nezoberiem,“ kývla jsem hlavou na souhlas a pomalu litovala, že jsme to nevzali vrchem. Ne že bych litovala peněz, ale tam, kde je Tamáš báči, se vždycky něco semele.
Kozenka vpředu, za ní cupital Tamáš báči a pak já s dědulkou. Cesta ubíhala docela rychle, protože dědulka pořád zrychloval, abychom už měli tu potupnou cestu s kozou za sebou. Za chvíli jsme skoro běželi, Tamáš báči funěl jako ježek, ale představa piva mu dodávala sílu. Není divu, že v tomto tempu jsme byli u Kači cobydup. Dědulka otevřel branku a naša kozenka zavětřila jako ohař a už se řítila vstříc capovi v očekávání radostné chvilky. No a jak tak nabrala rychlost, složila dědulku do trávy a táhla ho na tom provaze, protože láska jí dodala sílu a křídla.
„Prr koza, stoj. Hovorím ti, stoj, lebo ťa nakopnem. Len dočkaj, až ťa chytím, ty sviňa chytlavá. Zabijem ťa a nie k capovi, ale do klobás ťa vopchám. Aůůůů, stoj, ty mrcha, veď ma zabiješ,“ ječel můj milovaný dědulka, a jak tak brázdil dvorek plný kuřinců a trávy, tak mu v hubě zůstal drn trávy a všude se mu nalepily ty kuřince.
„Do riti, také niečo som ešte nevidel,“ smál se Tamáš báči, až se mu tělo ohýbalo jako stvol ve větru.
Nelenila jsem a běžela jsem dědulkovi na pomoc. Přece si ho nenechám zabít nějakou zaláskovanou kozou. V tom koza zabrzdila o vrátka a dychtivě koukala za ně. Tam stál kozel jako hrom a bradku měl skoro k zemi a vypadal jako ďábel sám. Ve snaze pomoct dědulkovi jsem otevřela vrátka, že strčím kozenku k němu a bude pokoj. Jenže ten zmetek jakoby čekal jen na to, vymrštil se a šup už byl z vrátek venku. Naše koza mu nestála ani za pohled, ale valil si to k Tamáši báčimu, kterému zmrznul úsměv na tváři a na jeho věk hodně čiperně začal prchat před kozlem.
Marně. Pár skoků a měl ho. Srazil ho na zem a chtěl s ním dělat to, co výsostně patřilo naší kozence. Tamáš báči řval jako píchlé prase, kopal nožkama, ale kozel ho držel na zemi kopatama a pořád se snažil o nemožné.
„Jaj, Bože môj dobrý, sundaj toho diabla zo mňa. Sľubujem ti, že už nebudem hrešiť. Janíčkůůů, zachráň si brata lebo ani nechcem myslieť na to, čo mi urobí,“ skoro plakal Tamáš báči.
Stála jsem jak solný sloup a byla jsem víc mrtvá než živá. Dědulka s drnem v puse a za uchem, plný kuřinců a Tamáš báči sice bez drnů, ale zato měl ty kuřince i v hubě.
„Pane Bože, buď ke mně milosrdný a nenech mě zahynout od smíchu.“
Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby ten řev nevyhnal z postele Kaču, a ta si nechytila toho svýho capa a nezavřela do ohrady. Naše kozenka žalostně mečela, ale o lásce nemohla být ani řeč, dokud se ženich neuklidní.
Zvedla jsem ze země ty své dva chlapi. Dědulka to docela dobře přežil a mohl jít sám, ale Tamáš leknutím nechodil a tak jsme ho naložili na kozenku a domů jsme to vzali humnama, protože kdo má v hubě kuřince, nemusí tam mít ještě pivo.
