Vlado se zapotácel, ale zůstal stát, děda šel k zemi, jen to břinkl,o a já už zkušeně pro trakař a s Vladem jsme dědu naložili.
Cesta vesnicí neměla chybu. Namazaný děda začal hulákat.
Léta jdou a mně je osmnáct. Jsem plnoletá a moc se těším na oslavu s dědečkem. Vzala jsem si ve škole volno a už jsem seděla ve vlaku směr Levice a odtud do mé mrňavé vesnice, kde už u hospody určitě netrpělivě čeká dědeček.
Sotva jsem vyskočila z autobusu, byl u mne dědulka a poškrábal mě obrovským knírem, který vyvažoval holou hlavu. Rychle zaplatil a už jsme si to kráčeli kaštanovou alejí kolem kostelíka domů, za babičkou. Babi vyhlížela nás oba a hned nás očuchala a vynadáno dostal jen děda. Smrděl pivem do dálky, ale já voněla mentolkou v puse a navíc nepila jsem už tři roky.
Narozeniny mi naplánovali hned na druhý den a bylo to jako přes kopírák, jen už u toho byla moje velká láska, Vlado. Rožnilo se sele a dárky se nešly nakupovat, protože děda s babi mi koupili zlatou Nefertiti na krk jako překvapení. Prý jsem stejná jako egyptská královna. Druhý den děda potměšile nadhodil:
„No, Milka moja, už nás čaká ujo Pišta v pivnici,“ chichotal se dědula pobaveně.
„Fíha, apapko, vy ma chcete zabiť? Veď ja už nepijem a vy chcete nadájať ako vtedy?“
Bránila jsem se, ale jen na oko, protože jsem se vlastně těšila. Tentokrát mě nedostanete na kolena, vy moji dědulové, usmívala jsem se v duchu a už jsem se viděla ve sklípku.
„Dobre apapko, ja pojdem, ale Vladko ide s nami, to abyste vládali odtlačiť ma k babulke,“ ušklíbla jsem se na dědu.
„Len si ho zober, šutka moja, veď ja s Pištom vám ešte ukážeme, kto vie a kto nevie piť,“ kasal se dědeček.
Jen jsem pokrčila rameny a zašeptala dědovi do ucha:
„Apapko, a nezoberieme rovno kočík, abyste mali pohodlie, až vás budeme tlačiť z pivnice.“
„Ideš, ty opica,“ smál se, až mu poskakoval ohryzek na krku, a babulka obracela oči v sloup a myslím, že se modlila už dopředu.
V sklípku už čekal strýc Pišta, nos jako bambulku a celou červenou k tomu, kaťata mu držela na jedné kšandě a očička už se leskla. No tak se strejdou moc práce mít nebudu, ten už je jako houba teď. Koštýř v ruce a už se hnal k sudu nabrat do plna a potom za námi a už to jelo, akorát že to, co jsem měla pít já, pil buď Vlado, nebo květináč za mnou.
Zpívali jsme a povídali a den se klonil pomalu ke svému konci. Bylo to moc fajn. Pozorovala jsem ty svoje nabumbané dědoušky a Vladko měl taky nějak podezřele lesklé oči. Takové nádherné narozeniny, jaké mi připravili ti tři chlapi, se už asi opakovat nebudou, a já je mám uloženy hluboko v duši a vytáhnu je ven při vzpomínání na dědečka.
„Apapko, už aj ideme, lebo nás babka zabije. No hore vstávajte aj vy, ujko, teta istotne čaká. Bude z vás mať ozaj radost,“ tahám je s Vladkem ze židle.
Jenže strejda se zapotácel a spolehlivě si ustlal pod stolem, a než bych okem mrkla, spal spánkem spravedlivých, unavených božích tvorů. Tak jsem mu dala pod hlavu polštář a přikryla ho pořádně, aby nenastydl, chytla jsem dědulku a vylezli jsme na vzduch. Vlado se zapotácel, ale zůstal stát, děda šel k zemi, jen to břinklo, a já už zkušeně pro trakař a s Vladem jsme dědu naložili. Cesta vesnicí neměla chybu. Namazaný děda začal hulákat:
„Pod naším obločkom, stojí lavička, na nej sedí uplakaná bledá Ančička…“
Vlado, který by si nejraději lehl za ním, ožil a přidal se k dědovi a cestou jsme bavili vesnici tak, jak já to tehdy v patnácti nedokázala. Co bylo doma? Jedna přistála Vladovi, že je opilý, jedna mně, že jsem je oba zřídila, a děda spal v seníku, protože babička ho tchořa nepustila k sobě do postele.
