Když se odvažuji psát tuto stať, dopředu chápu odsuzování a inkvizici kutých antikomunistů, i jejich sběr klestí na hranici pro mou maličkost. Proč? Patří to k dnešním „trendům“ naší hluboce zkažené a nemocné společnosti.
Hon na komunisty, hodný středověkých honů na čarodějnice, se stal už po tři desetiletí trvalým společenským sportem naši rozkotané pospolitosti. A nejen to. Stal se součástí vládní politiky a inkvizičních metod – snah likvidovat nenáviděnou politickou partaj i její sympatizanty. Než k věci samé.
Historička komunistka Mgr. Petra Prokšanová publikovala v Naší Pravdě č. 39/2024, str. 14 významnou studii k usnesení Evropského parlamentu „O významu evropské paměti“, kde se staví na roveň nacismus a komunismus, což předejděme – je pyramidální nesmysl. Dále je tam lživě postavena příčina II. světová války jako údajný konflikt Německa a SSSR po předchozím paktu Molotov-Ribbentrop, což je další. Historička přesně a správně rozebírá skutečné příčiny II. světové války, a mimo jiné poukazuje i na ostudnou Mnichovskou dohodu – pro nás legionářské potomky Mnichovský diktát – a připomíná takové ostudné a dnes zamlčené kroky farizejského Západu, jak pakt Polska a Německa o neútočení roku 1934 na celých 10 let!, dále pakt Německa a Francie a též Británie 1938, pakt Německo-Dánský, dále Německo-Estonský a Německo-Litevský 1939, ani nepřipomíná roztrhání paktu německo-polského 1939 věrolomným napadení Polska, kdy výstřely starého školního křižníku „Schleswig-Holstein“ na Westerplatte zahájily dle mnoha historiků II. světovou válku (u nás se zahájení II. světové války dle některých počítá od Mnichova!).
23. srpna 1939 se sešli představitelé nacistického Německa
a Sovětského svazu, aby podepsali smlouvu o neútočení:
K její přesné a pravdivé analýze lze připojit ještě další neméně důležité historické reálie, dnes Západem hluboce zamlčované.
- Za první, SSSR nikdy nebyl iniciátorem válečného běsnění. Pravdou je opak. Je historickým faktem iniciativa SSSR, Francie a ČSR ve Společnosti národů o tzv. kolektivní bezpečnosti Evropy. Když toto úsilí nabourali Poláci, president Beneš si nechal předvolat polského velvyslance a vytkl mu zboření evropské bezpečnosti a cestu k světové válce, a polský velvyslanec Grzybowski se nedovedl bránit. Musel uznat pravdivost Benešovy předpovědi. (Beneš, Paměti str. 16-17.)
- Za druhé, iniciativu kolektivní bezpečnosti prováděly čtyři osobnosti evropské politiky. Ministr zahraničí Francie Barthou, ministr zahraničí SSSR Litvinov, president ČSR Beneš a jugoslávský král Alexandr Karadjordjevič. Oproti tomu Západ bojkotoval všechny snahy o kolektivní bezpečnost se SSSR a štval proti tomuto státu, jak mohl. Dopustil i atentát na ministra Barthoua a krále Alexandra v Marseille, zaplacený Mussolinim a provedený v maďarské táboře Jankapuszta. Atentát provedl zaplacený Makedonec, kterého Francouzi ihned po úspěšném atentátu zabili. Zahynul jak král Alexandr, tak ministr Barthou. Tím skončila Francie v kolektivní bezpečnosti a začala příprava k fašizaci a k Mnichovu. Stojí za připomenutí poslední Alexandrova slova: „Branite Jugoslaviju!“ Británie ke všem návrhům Sovětů zaujímala licoměrné postoje a svoje vojenské poradce do SSSR posílala na křižnících s co nejdelší plavbou a bez plným mocí k vyjednávání o bezpečnosti Evropy. Za mnichovské krize Západ všechny návrhy SSSR na pomoc ČSR hrubě zamítl a zamítlo je i Polsko a Rumunsko, vasalské státy Západu. (Majskij, Kdo pomáhal Hitlerovi, str.78 ad.)
- Za třetí, vysoké britské a francouzské kruhy celá 30. léta štvaly proti SSSR, a jen někdy přicházelo krátkodobé oteplení diplomatických vztahů.
- Za čtvrté, všichni britští příznivci vyrovnání a styků se SSSR byli britskými vládci a clivedenskou klikou lady Astorové přechodně zlikvidováni – například Anthony Eden, lod Cranborne, lord Vansittart a další. Dostali slovo až po smrti Chamberlaina a příchodu W.S-Churchilla… Jejich nástupci Halifax, Simon, Wilson, Runciman, poradci jako Toynbee a další, a sám Chamberlain, byli přívrženci fašistické Italie a nacistického Německa. Jejich snaha usmiřování Hitlera se projevila již za okupace Rakouska. Naproti tomu Litvinov podal prohlášení o ohrožení nejen Rakouska ale i ČSR, které se pak osudně naplnilo.
- Za páté, při mnichovské krizi se proti pomoci ČSR armádou SSSR postavilo i Rumunsko a Polsko prohlášeními, že nedovolí v žádném případě vstup Sovětů přes své země a navíc sestřelí všechny sovětská letadla letící na pomoc ČSR. To vše se dnes hanebně tají před veřejností jak Západu, tak i východních zemí včetně nás, protože mladé generace o těchto historických reáliích nemají ani potuchy!
Julius Fučík
Proto, jako nekomunista, z rodiny nekomunistů, dokonce pronásledovaných v 50. letech, neuznávám současné lži o historické pravdě komunistů, kterou komunisté předkládají v době jim tak nepřátelské. Pokládám to za nečestnou lživou propagandu západního světa, který pod záminkou příprav na novou válku s Ruskem překrucuje a někdy doslovně lže o historických skutečnostech II. světové války i o její prehistorii. Stejně tak se lže o úloze komunistů v odboji proti nacismu a fašismu, a o jejich význačných představitelích – v zahraničí například o Jiřím Dimitrovovi, a u nás o Juliu Fučíkovi. Proto musel být odstraněn maršál Koněv, skutečný osvoboditel Prahy, proto se ničí různé sovětské památníky, proto byla v Brně odstraněna pamětní deska na pomníku Osvoboditele, atd. Historickou pravdu nelze natrvalo ani umlčet, ani vymazat z dějin a to ani tehdy, když ji prezentují vládnoucí společností opovrhovaní komunisté. Je to příznak duchovně nemocné a podle některých fašizující společnosti.
Dnešní společnost se na prezentace II. světové války dívá optikou „Nezajímá mne, co to řekl, ale kdo to řekl“ – a to je navýsost špatně. Je třeba se probudit a dát také komunistům možnost říkat dějinnou pravdu bez zkreslování a zamlčování. Tak to má činit demokratická společnost. Pokud tak nečiní a cenzuruje, zneužívá a hanobí historická fakta (nemluvím o propagandě) není to společnost demokratická, je to opak demokracie, společnost korporátně fašistická. Tak jsem napsal – a nyní mohou protivníci začít kamenovat.
