“Věřím jen těm statistikám, které jsem si sám zfalšoval,” řekl … no, on to možná nikdo takhle neřekl, respektive nikoliv takto upřímně. Údajný Churchillův výrok, který má ilustrovat cynickou vypočítavost politiky, byl prý ve skutečnosti vypuštěn do oběhu nacistickým šéfem propagandy Josephem Goebbelsem. Lež na lži, takzvaně na kvadrát.
Spousta režimů a jednotlivců nepochybně falšovala a falšuje statistiky, ani k tomu nemusejí mít politické důvody. Tak například odborníci zabývající se spotřebou alkoholu odhadují, že průměrný člověk přizná do dotazníku (a i sám sobě) zhruba polovinu toho, co skutečně vypije. Nicméně to je jenom část celého problému se statistikami.
Statistika je nebezpečný pán i proto, že i ve zcela nezfalšovaném stavu je těžké ji správně pochopit. Obvykle totiž splácává řadu složitých vlivů do jednoho grafu, ve kterém se leccos ztratí.
Zachraňte ty děti!
O zajímavém konkrétním případu teď napsal server Unherd. Na vrcholu amerického rasového šílenství, roku 2020, vyšel v odborném tisku článek pojednávající o tom, že nemocné černé děti, které mají černé lékaře, mají daleko lepší šanci na přežití. Byl založen na poměrně velké množině dat, všech dětech narozených na Floridě v letech 1992 – 2015. Nebylo jich málo, skoro 1,8 milionu.
Do tehdejší doby se článek dokonale trefil, protože se zdál potvrzovat všechny progresivní předsudky: rasismus zabíjí, je důležité mít kolem sebe autority stejné barvy pleti atd. Americká lékařská komora AMA jej citovala ve svém dopisu určeném Nejvyššímu soudu USA, a to až hysterickým způsobem:
“And for high-risk Black newborns, having a Black physician is tantamount to a miracle drug: it more than doubles the likelihood that the baby will live.”
“Mít černého lékaře je pro těžce nemocné černé novorozeně ekvivalentem zázračného léku, dochází k více než dvojnásobnému zvýšení jeho šance na přežití.”
Kdyby tomu tak skutečně bylo, dávaly by všelijaké rasové kvóty na lékaře určitý smysl… a dotyčný “poznatek” byl také citován (černou) soudkyní Nejvyššího soudu Ketanji Brownovou při projednávání kauzy Students for Fair Admissions v. Harvard. Proces samotný ovšem nedopadl podle představ kvótařů a roku 2023 nakonec skončil v poměru 6:2 rozsudkem, který označil různé snahy vysokých škol o manipulaci rasového složení studentstva za protiústavní.
Určitou slabinou oné studie byla skutečnost, že její autoři neidentifikovali žádný konkrétní mechanismus, kterým by černí lékaři disproporčně zachraňovali černým kojencům život, nebo naopak bílí lékaři ty kojence ohrožovali. On 2:1 je přece jen poměrně drastický poměr, zvlášť když jde o život a o smrt. Měl by mít nějakou konkrétní podstatu, a ta jaksi nebyla z jejich zkoumání patrná.
Že by to bylo trochu jinak?
Uplynulo pár let, a další článek, vydaný letos na podzim, ukázal celou věc ze zcela jiného světla. Autoři původní studie zanedbali jeden zásadní parametr, kterým byla porodní váha těch nemocných dětí. Čím nižší, tím větší pravděpodobnost, že se jim něco stane. A děti s nízkou porodní vahou, které daleko častěji umírají, prošly před svou smrtí obvykle skrze různé JIPky, kde ale pracuje více bílých lékařů. Poté, co se započítala skutečnost, že velmi nízkou porodní hmotnost (pod 1,5 kg) má na Floridě daleko více černých dětí (3,3 % ) než bílých (1,2 %), se efekt “zázračného léku” v podobě stejné barvy kůže ošetřujícího lékaře drasticky zredukoval a v podstatě zmizel.
Jinými slovy – zázračné léky nejsou, a celá záležitost byla pouhým statistickým artefaktem plynoucím z toho, že těžké případy procházejí i na Floridě disproporčně skrze několik elitních pracovišť se specifickým složením personálu. V českých poměrech bychom si to mohli představit například na IKEMu. Na IKEMu umírá hodně lidí, ale neznamená to, že by tamní lékaři byli neschopní. Právě naopak, každý dobře ví, že je to špičkové pracoviště, ale právě proto se tam posílají lidé, kteří už mají namále a ten IKEM je jejich poslední šancí. Jistě, že některým už nepomůže nic… no, a kdyby na IKEMu pracovalo hodně, dejme tomu, Japonců, bylo by absurdní obviňovat ty Japonce z toho, že kolem nich umírá nějak podezřele mnoho ubohých Čechů.
Pozor na statistiku…
Takhle to pochopí každý, ale také nejde o předmět české kulturní války, kde by na jedné straně stáli “dezoláti” a na druhé “liberálové”. V politicky rozštípnutých USA roku 2020 to předmět kulturní války byl, a tím pádem to možná spousta chytrých lidí pochopit nechtěla. Respektive byli natolik v zajetí všeobjímajícího politického Kampfu, že je tímto skeptickým směrem ani nenapadlo uvažovat.
Vzpomeňte si na to, až zase někdo bude pomocí statistiky provádět factchecking, zvlášť v nějaké hodně politicky napjaté otázce. Čím složitější jev, tím větší pravděpodobnost, že tomu dotyčný sám úplně nerozumí a pohybuje se na tenkém ledě. A “myslet politicky,” jak se doporučuje svobodníku Halíkovi v nesmrtelných Černých baronech, to leckdy znamená nemyslet vůbec.
Marian Kechlibar je autorem knihy Krvavé levandule, a série sedmi dílů Zapomenutých příběhů. Publikuje na svém blogu kechlibar.net.
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
