Inspirováno argumenty, které zazněly během aktuálně probíhající diskuze v Americe o státu, který se vymknul kontrole.
Představa, že svoboda je automatická a že sled dějinných událostí vede neochvějně ke svobodné společnosti je nebezpečným omylem. Žádný z argumentů, který obhajuje nevyhnutelnost příchodu svobody, není schopen vysvětlit, proč nedorazila po většinu lidské historie.
Magna Carta
První historický dokument, který nějakým způsobem omezil moc krále, byla slavná Magna Carta v roce 1215, kterou podepsali král Jan Bezzemek a skupina rebelujících šlechticů. Netrvalo to ani rok a král požádal papeže, aby platnost listiny Magna Carta anuloval. Papež mu vyhověl. Následně vypukla válka mezi králem a šlechtici, do které se zapojil i francouzský král.
Trvalo dalších více než 400 let než anglická Glorious Revolution svrhla krále Jakuba a anglický parlament schválil zákony, které dále omezovaly moc krále.
Ruce pryč od svobodných občanů
Spojené státy byly první zemí, která již při svém vzniku určila přísné limity toho, co může vláda dělat svým občanům, a vtělila je do ústavy. Navíc se zakladatelé USA snažili úzkostlivě rozdělit moc mezi různé státní instituce, aby byly omezeny ambice budoucích vůdců limity své moci překračovat.
Netrvalo ale ani deset let a americký Kongres a prezident John Adams schválili zákon „Alien and Sedition Acts” , který výrazně omezoval svobodu slova. Podle zákona bylo trestným činem „publikovat jakékoli lživé nebo skandální nebo zlovolné texty” o americké vládě. Zákon vyvolal velké pobouření a vedl k porážce Johna Adamse v následujících volbách, po nichž byl zákon zrušen.
Když je důvěra otcem tyranie
Thomas Jefferson na zákon reagoval textem, ve kterém varoval před důvěrou v muže, které si lid zvolí:
„Bylo by nebezpečným klamem, kdyby důvěra v námi zvolené muže oslabila naše obavy o nedotknutelnost našich práv. Taková důvěra je vždy otcem tyranie. Svobodná vláda je založena na žárlivosti, nikoli důvěře. Je to žárlivost, a ne důvěra, která předepisuje ústavní omezení, jež svazují ty, jimž jsme svěřili moc. Naše Ústava proto stanovila hranice, kam až, a ne dále, může naše důvěra zajít.”
Svoji úvahu zakončil známou větou: „Co se týče moci, neříkejme nic o důvěře v člověka, ale spoutejme jeho zlé úmysly řetězy ústavy”.
Opojná moc
Vláda bude vždy toužit po více pravomocech. Čím více pravomocí, tím snadněji se vládne. Je to přirozené, logické a málokterý politik je proti svodům koncentrace moci imunní, pokud vůbec nějaký.
Po teroristickém útoku na mrakodrapy v New Yorku v roce 2001 schválili v USA zákona „Patriot Act”. Jeden z kongresmanů ujišťoval při jeho projednávání, že „cílem zákona není brát svobody nevinným občanům”. Výsledkem byl mimo jiné systém řízený agenturou NSA, který monitoroval veškerou elektronickou komunikaci milionů amerických občanů a nejen jich a který byl o 19 let později prohlášen za nezákonný.
Pozor na mimořádní situace
Tváří v tvář různým hrozbám, ať už skutečným nebo zveličeným, se stupňuje propaganda obhajující užitečnost státních zásahů spojená s ujištěními, že je nemožné, aby rozsáhlé vládní pravomoci byly zneužity proti nevinným občanům.
Svět svobodných občanů je postaven na dobrovolné spolupráci, nezávislosti a mírové koexistenci. Státní sféra spoléhá na sílu a donucení, kontrolu, vyhrožování a pokuty. Neustálé bagatelizování nebezpečí nekontrolované státní moci je klíčovým aspektem pro postupný přechod k totální byrokracii, která je na hony vzdálená svobodné společnosti. Je to důmyslná strategie ne nepodobná pomalému vaření žáby v hrnci, před kterou varoval například Murray Rothbard z rakouské školy.
Iluzorní představa
Pro mnoho lidí je svoboda abstraktním pojmem, dokud jim vládní úředník nezačne zasahovat do života. Dojem legitimity nekonečných státních zásahů, který je dnes a denně obhajován, zabraňuje lidem vidět, kde taková cesta končí.
Ale v okamžiku, kdy lidé pochopí, že předpoklad automatického vítězství svobody je postaven na zcela iluzorní představě, že vláda má zájem na svobodě svých občanů, je cesta ke svobodě otevřena dokořán. Rozsah státní moci je určen pouze tím, co mu občané dovolí, když pochopí, že to jejich zájem a jejich boj.
Dobrovolné otroctví
Na tuto otázku odpověděl v minulosti například francouzský spisovatel a politolog Etienne de La Boétie, který v roce 1572 tajně vydal svoje stěžejní dílo s názvem „Rozprava o dobrovolném otroctví”, ve kterém se podivuje, proč tolik „vesnic, měst a národů trpí pod jhem jediného tyrana, který nemá více moci, než kterou mu lidé dali.” Ve svém eseji napsal (překlad autor):
„Postavíte si domy a vybavíte je nábytkem, aby vám měli co brát. Trápíte svoje těla tvrdou prací, aby se mohli oddávat svým radovánkám. Odhodlejte se přestat sloužit a budete najednou svobodní. Nežádám, abyste svýma rukama postrčili tyrana k pádu, ale jen, abyste ho přestali podporovat a pak ho uzříte, že jako velký Koloseus, kterému sebrali piedestal, padá na zem vlastní tíhou, rozpadaje se na kousky.”
Post scriptum
Občas a možná nejen občas je dobré podívat se do historie. Řada věcí už tady byla a zkušenosti generací minulých nejsou k zahození. Třeba ta, že by bylo nebezpečným klamem spoléhat na ochotu lidmi zvolených mužů hájit nedotknutelnost jejich práv. Nebo německá zkušenost s mimořádnými situacemi, které vedou k mimořádným pravomocem.
