…Hitlerova výzva k zastavení akce T4 však konec vyhlazovací operace neznamenala. „Eutanazie“ dětí pokračovala jako dříve. Navíc v srpnu 1942 němečtí lékaři a zdravotníci zabíjení znovu zavedli, i když pečlivěji utajovaným způsobem než dříve. Obnovené úsilí, které bylo decentralizovanější než počáteční fáze s plynovými komorami, úzce záviselo na regionálních potřebách, přičemž tempo zabíjení určovaly místní autority.
Předávkování léky a smrtící injekce, které se již úspěšně používaly při vraždení dětí, se v této druhé fázi staly hůře odhalitelným prostředkem usmrcování a akce „eutanazie“ byla obnovena v celé řadě institucí po celé Říši. Mnohé z těchto institucí také nechávaly systematicky vyhladovět dospělé i dětské oběti. Hadamar nebyl výjimkou.
Od srpna 1942 do 24. března 1945 zahynulo v Hadamaru přibližně 4420 osob.
Lékaři a zdravotnický personál přímo zabili většinu těchto obětí, mezi nimiž byli němečtí pacienti s postižením, psychicky dezorientovaní staří lidé z bombardovaných oblastí, položidovské děti z ústavů sociální péče, psychicky a fyzicky postižení nuceně nasazení pracovníci a jejich děti, němečtí vojáci a zahraniční vojáci Waffen-SS s nenávratně poškozenou psychikou. Téměř všichni tito lidé byli zdravotnickým personálem a pracovníky Hadamaru usmrceni smrtelným předávkováním léky a úmyslným zanedbáním péče.
Program eutanazie pokračoval až do posledních dnů druhé světové války a rozšiřoval se na stále větší okruh obětí, včetně geriatrických pacientů, obětí bombardování a cizinců na nucených pracích. Historici odhadují, že si program ve všech svých fázích vyžádal životy 250 000 osob.
26. března 1945 dorazily jednotky americké armády na své cestě do Středního Německa do města Hadamar a osvobodily město i ústav.
Hadamar byl jedním z prvních velkých míst určených k vyhlazení, která americká armáda osvobodila.
Jasné důkazy zanechané vražděním nemocných vedly k prvnímu vyšetřování americké armády, které začalo ihned po osvobození. Klíčoví členové vedení nemocnice, kteří byli stále na místě, byli vzati do vazby a vyslechnuti. Byli také vyslechnuti svědci vražd a zajištěny důkazy. Mezi zaměstnanci, které Američané zatkli, byl i Adolf Wahlmann, vedoucí lékař nemocnice.
Důkazy shromážděné během vyšetřování vedly v říjnu 1945 k prvnímu soudnímu procesu. Byl veden u amerického vojenského soudu ve Wiesbadenu proti zaměstnancům, kteří se podíleli na vraždách. Adolf Wahlmann byl souzen spolu s několika dalšími pracovníky ústavu Hadamar.
Mezi nimi byl i Alfons Klein, bývalý ředitel ústavu, a dva ošetřovatelé – Heinrich Ruoff a Karl Willig. Tito tři – Klein, Ruoff a Willig – byli odsouzeni k smrti a 14. března 1946 byli oběšeni.
Během procesu se Wahlmann snažil bagatelizovat svou roli v nacistické straně a svou oddanost nacistické ideologii. Tvrdil, že je zbožným křesťanem a vedoucím církevního sboru a že je stejně tak hudebníkem jako lékařem. Dodal, že do nacistické strany vstoupil v roce 1933 proto, že tak učinili všichni ostatní. Nepřijal žádnou stranickou funkci, protože by ho to iritovalo a bránilo by mu to věnovat se ve volném čase hudbě a církvi. Ve skutečnosti prý měl s nacistickou stranou různé potíže, zejména proto, že se neúčastnil stranických schůzí, protože dával přednost kostelnímu sboru.
Jeho lži mu však nepomohly uniknout spravedlnosti.
Dne 15. října 1945 byl Wahlmann americkým vojenským soudem odsouzen k doživotnímu vězení za vraždy nuceně nasazených polských dělníků.
V roce 1947 byl Wahlmann také mezi 25 osobami souzenými v pozdějším hadamarském procesu, který svolalo Německo a v němž byli souzeni němečtí státní příslušníci, kteří se podíleli na vraždění tisíců svých spoluobčanů.
Rozsudkem z 26. března 1947 odsoudil frankfurtský zemský soud Wahlmanna k trestu smrti za vraždu v nejméně 900 případech. V odvolacím řízení u vyššího zemského soudu ve Frankfurtu byl rozsudek potvrzen, ale tentokrát byl shledán vinným z podněcování k vraždě namísto spoluviny jako dříve. Ale poté, co 23. května 1949 vstoupil v platnost základní zákon a trest smrti byl zrušen, byl rozsudek změněn na doživotí.
V roce 1953 byl Wahlmann vzhledem ke svému věku omilostněn a přestěhoval se do města Michelfeld v Bádensku-Württembersku, kde žil až do své smrti.
Když 1. listopadu 1956 Adolf Wahlmann zemřel, bylo mu 79 let.
Upozornění: Všechny níže uvedené názory a komentáře jsou od členů veřejnosti a neodrážejí názory kanálu World History.
Neakceptujeme propagaci násilí nebo nenávisti vůči jednotlivcům nebo skupinám na základě atributů, jako jsou: rasa, národnost, náboženství, pohlaví, sexuální orientace. World History má právo zkontrolovat komentáře a smazat je, pokud jsou považovány za nevhodné.
► KLIKNĚTE na tlačítko ODEBÍRAT pro další zajímavá videa: https://www.youtube.com/channel/UCMkZyKwX-pLboRxgOeJUNCQ/?sub_confirmation=1
#ww2
#historie
#dejiny
#worldwar2
#holocaust
#holokaust
