Bitva o Atlantik byla nejdelším střetnutím druhé světové války, ve kterém německá Kriegsmarine zpočátku dominovala oceánům. V prosinci 1941 kontradmirál Karl Dönitz, tehdejší velitel ponorek, zahájil operaci, která během první poloviny následujícího roku způsobila spojeneckým plavidlům devastující ztráty. Šlo především o nechvalně známou oblast „Torpédová křižovatka“, kde bylo potopeno téměř 400 lodí.
Foto: Loď Dixie Arrow se potápí u mysu Hatteras po zásahu dvěma torpédy ponorky U-71 | U.S. Navy
Japonský útok na Pearl Harbor 7. prosince 1941 vtáhl Spojené státy do druhé světové války. Němci, kteří již odložili svou neutralitu, byli připraveni k útoku, a Karl Dönitz rychle vypracoval a spustil plán zaměřený na špatně hlídané americké atlantické pobřeží. Plán s krycím názvem Operace Paukenschlag spočíval ve využití zkušeností Kriegsmarine v Atlantiku k likvidaci lodí plujících po rušných námořních trasách u pobřeží Severní Karolíny, především v oblasti mysů Lookout a Hatteras.
Ikdyž posádky ponorek neměli předchozí zkušenosti, byly při plavbě podél východního pobřeží Spojených států schopny způsobit zkázu plavidlům proplouvajícím oblastí, která se stala známou jako Torpedo Junction či Torpedo Alley (Torpédová křižovatka, Torpédová ulička). Zejména američtí kapitáni si dosud plně neuvědomili rizika plynoucí z válečného stavu a chovali se v domácích vodách jako v době míru.
I když by se mohlo zdát, že to vzhledem k přítomnosti amerického námořnictva nebyl velký problém, ve skutečnosti byla situace velmi vážná. V celé oblasti hlídkovala pouze jediná loď, USCGC Dione (WPC-107), ostatní lodě byly umístěny jinde. A nebyly ani vybaveny pro protiponorkové hlídky, takže i kdyby v ohrožené oblasti působily, k ničemu by to nebylo.
Dále zde byly problémy na pobřeží. Nebylo zavedeno žádné zatemnění, což znamenalo, že jakákoli loď plující u pobřeží měla jasné pozadí, díky němuž ji bylo snadné spatřit. V oblasti také nebyly žádné hlídkové letouny, protože byly přiděleny jinam, a pomoc nabízená britským královským námořnictvem byla odmítnuta, přestože zkušenosti z první světové války naznačovaly, že ponorkovou válku není radno podceňovat. Od ledna do června 1942 potopila Kriegsmarine na „Torpédové křižovatce“ 397 spojeneckých plavidel, což je na tak krátkou dobu ohromující počet. Americkým silám se v tomto období podařilo potopit pouze tři ponorky.
Z celkového počtu 400 incidentů, k nimž došlo, vynikají dva. Prvním byly ztráty lodí SS Empire Gem a Venore v časných ranních hodinách 24. ledna. Obě spojenecká obchodní plavidla byla bez doprovodu, což poskytlo ponorce typu IXC U-66 příležitost k útoku. Nepřátelské plavidlo vypálilo několik torpéd a obě lodě potopilo. Z jejich posádek zahynulo 72 osob, jen 23 se zachránilo. Druhá významná událost se týkala potopení německého plavidla. Dne 13. dubna 1942 se ponorka typu VIIB U-85 utkala s torpédoborcem USS Roper (DD-147) amerického námořnictva. Torpédoborec shodil 11 hlubinných bomb a nepřátelská ponorka se potopila a všichni na palubě zahynuli.
S tím, jak začaly v oblasti narůstat ztráty, objevila se i kritika amerického námořnictva. To se nelíbilo admirálu Ernestu Kingovi, jeho vrchnímu veliteli, který přitom zatím zřejmě nepochopil, proč je obrana východního pobřeží tak důležitá, a do jaké míry jsou zde německé ponorky hrozbou. Veškerá hlídková letadla, která byla k dispozici, byla nadále posílána jinam, stejně jako torpédoborce, a opakované nabídky Britů na pomoc byly nadále odmítány.
Kromě toho bylo vyvíjeno úsilí, aby se to, co se dělo v Atlantiku, nedostalo do médií, aby veřejnost nepropadla panice. Jedním z mála vojenských představitelů, kteří si uvědomovali důležitost přesměrování zdrojů do ohrožené oblasti, byl brigádní generál George C. Marshall, který byl v té době náčelníkem štábu americké armády: „Obávám se, že další měsíc nebo dva takové ztráty ochromí naše dopravní prostředky natolik, že nebudeme schopni nasadit proti nepříteli v kritických oblastech dostatečné množství mužů a letadel, abychom mohli rozhodujícím způsobem ovlivnit válku.“
S blížící se polovinou roku 1942 byly útoky na „Torpédové křižovatce“ tak časté, že hořící plavidla „hořela tak jasně, že na břehu prý bylo možné v noci číst noviny díky záři požárů, zatímco na místních plážích byly rozesety ponuré válečné rekvizity – ropa, trosky a mrtvoly.“
Obrovské ztráty nakonec přiměly vedení námořnictva ve Spojených státech k akci. Spolu se systémem konvojů, který byl zaveden v plavebních trasách, byly organizovány dálkové letecké hlídky a konečně došlo také k rozmístění protiponorkových plavidel. Nabídka pomoci ze strany Velké Británie byla také přijata. Karl Dönitz si všiml zvýšeného odporu a stáhl z regionu většinu svých ponorek a rozmístil je jinde. Spolu s výše uvedenými ztrátami lodí přišlo o život 5100 lidí: 5 000 na straně Spojenců a 100 Němců. Kromě tří potopených ponorek bylo dalších 40 zajato.
Zdroj: warhistoryonline.com
