Za pár dnů vypuknou v USA prezidentské volby. Miliony Američanů už odvolily korespondenčně v minulých týdnech, ale většina hlasů bude rozdána až nyní.
A jak už to bývá při každých volbách v každé době a v každé zemi, na poslední chvíli kampaň přiostřuje. V USA oleje do ohně přilil výrok dosavadního prezidenta Bidena, který republikánské voliče přirovnal k lidskému odpadu. Ani nemusel doříkávat, jak by se s takovým odpadem mělo naložit. Jestli jinak než s odpadem komunálním či průmyslovým.
Volební štáb Kamaly Harrisové mu asi moc nepoděkoval, protože celá čtyřměsíční kampaň této kandidátky byla postavena na tom, že s Bidenem vlastně Harrisová nemá nic společného, ač mu byla po čtyři roky viceprezidentkou a vládla spolu s ním. Ostatně, nejen v tom je Harrisová originální, vždyť, její kandidatura popřela letité neměnné pravidlo, že k tomu, aby se v USA stal někdo prezidentským kandidátem za jednu z dvou hlavních politických stran, musí vyhrát primární volby.
Tyto řádky ale primárně nemíří k vyostřené předvolební kampani v USA. Drasticky vyhecovaný politický střet ostatně vidíme v dnešní době v mnoha dalších zemích. Důležitější je, co takový politický střet dělá se společností a s mezilidskými vztahy.
Hodně autorů se v minulých osmi letech v USA věnovalo tomu, jak se politické rozepře staly jednou ze statisticky udávaných významných příčin rozvodů. Hysterická společenská atmosféra, která rozleptává rodiny, letitá přátelství či vztahy na pracovišti panuje také ve Francii, v Německu, v Polsku, ale třeba i u nás.
A nejde jen o politiku v užším slova smyslu. Jde i o jiná aktuální společenská témata. Třeba o problém masové migrace, o genderovou ideologii či klimatickou agendu. I kvůli tomu se navzájem škrtí třeba členové stejného sboru dobrovolných hasičů. Nebo ještě nedávno se sourozenci, děti s rodiči, nejlepší kamarádi či kolegové ve zlém a skoro „navždy“ rozcházeli kvůli odlišnému názoru na kovidové restrikce a lockdowny.
To už člověk častěji vidí sedět spolu u stolu vypjatého fandu Slavie se sparťanem až za hrob, než aby zažil klidnou komunikaci kolem některého z témat, nastoleného našimi médii hlavního proudu coby ta, o kterých prý máme mluvit. A často jde přitom o témata, která se našich životů dotýkají jen vzdáleně.
Snadno zapomínáme na to, že toho navzájem máme společného mnohem více, než se zdá. Společné zkušenosti, povědomí o světě, zvyky, obyčeje a tradice, příběhy, vzpomínky. Faktem je, že ač bitka kolem zásadního tématu, jestli je kanec lepší se zelím, či s šípkovou omáčkou, je také docela představitelná, devadesát devět procent situací, prožitků, postřehů, dojmů, které vstřebáváme v průběhu všedních dní, je ohledně své třaskavosti docela impotentních.
Ach ne, neobcházejme horká aktuální témata v bázni, aby se to náhodou někoho odvedle nedotklo. Takhle nelze žít. Ale není nutné ze sporu kolem situace v Siamském zálivu dělat námět pro nesmiřitelný konflikt lidí, kteří by se bez problému shodli i na příloze k divočině.
Témata, která jsou nám vnucována mediálním prostředím, nemohou okupovat celý náš osobní intimní, důvěrný, mezilidský prostor. Mají mít své přiměřené místo. Ale ne monopol.
Jinak to tu nikdo nepřežije.
Ladislav Jakl, IVK
