Když vás to už v práci nebaví, manželka na vás v jednom kuse křičí a ani v posteli to už není jako dřív, tak prostě vezmete svoje kamarády a vyrazíte po řece drancovat a zabíjet. Zkrátka taková ta ověřená klasika. Právě na Východě Evropy se udržela až překvapivě dlouho tradice vikingských nájezdů. Tentokrát se jen nazývali Uškujniki (ушкуйники) a v raném ruském státě šlo o svobodný lid, obývající velké části severních oblastí Ruska a Novgorodu. Právě Novgorod byl ze všech měst středověkého Ruska jedním z nejbohatších, v neposlední řadě kvůli svému “polodemokratickému” systému vlády. Je možné, že nedostatek silné centrální autority způsobil vzestup nezávislé společnosti svobodných pirátů. Ti byli přímými potomky Vikingů, a to jak z hlediska jejich etnicity, tak z hlediska jejich metod. Nájezdníci pracovali v malých, dobře vyzbrojených a velmi dobře vycvičených vojenských skupinách – družinách. Ty mohly čítat několik tisíc mužů, a těšily se podpoře vlivných bojarských rodin z Novgorodu. Ten je využíval k demonstraci novgorodské vojenské síly, obchodu a šíření vlivu podél Volhy a v ruských regionech s ní sousedících. Někteří se ale dostali až k Severnímu ledovému moři a k hranicím Číny ovládané Mongoly.
Původ jména uškujnik není znám. S největší pravděpodobností pochází z názvu řeky Oskuja v Rusku. Středověké finské lodě s plochým dnem se navíc nazývaly uisk (doslova had) a obdobný význam mají ve staré norštině rovněž dlouhé úzké lodě zvané drakar, na kterých Seveřané vyráželi na své výpravy. Obecně se dá říct, že tato slovní spojení poukazují na úzké kontakty mezi severovýchodní Evropou a Skandinávií. Přestože Ušujunici žili na celém ruském severu, byly rozšířeni zejména v okolí Novgorodu (v neposlední řadě kvůli jeho důležitosti jako obchodní stanice). Novgorod je na rozdíl od jiných měst nějakou dobu toleroval, dokonce se snažil nasměrovat energii “mladých mužů”, aby zvýšil vliv Novgorodu na ostatní nezávislá města.
Je známo, že Novgoroďané se účastnili tažení proti Konstantinopoli v 10. století a o století později začali Uškujnici útočit na Volžské Bulharsko, Litvu a Skandinávii. Vydělávali si především obchodem s kožešinami, který byl v té době velice žádanou komoditou. Nejenže kradli kožešiny, ale ovládali i řeky podél Kamy a Volhy a útočili nahoru a dolů podél důležitých obchodních stanic. Některé z jejich nájezdů byly dostatečně silné, aby překonaly celá města, jak vidíme z dobytí Kokšarova v roce 1181. Byli tak významnými politickými hráči i v regionu. Ostatně ruský obchod s kožešinami sahal přes Novgorod až do Anglie. Novgorod, který se snažil ovládnout co největší část obchodu, byl více než ochoten využít nájezdníky k prosazení svých politických cílů, i když je nikdy oficiálně neschválil. Bylo to oboustranně výhodné “ujednání”. Uškujnici byli extrémně dobře vyzbrojeni a zásobeni. Tito profesionální válečníci nosili kroužkovou nebo šupinovou zbroj, která byla velmi účinná při odrážení širokých hrotů šípů. Každý nájezdník měl svůj vlastní meč a kopí a efektivně používali jak dlouhé luky, tak kuše.
Uškujnici byli také důvtipnými politickými hráči. Často se chovali jako žoldáci v mnoha bratrovražedných válkách raného období Ruska. Po invazi Mongolů si uvědomili, že mongolský vliv brzy opadne, a velmi efektivně se nechávali najímat silnější stranou různých konfliktů. Během slavného tažení v roce 1360 vypluli Uškujnici z Novgorodu a pomocí lodí se dostali až k Volze. Pod velením bojara Anfala Nikitina dobyli Žukotin, obchodní stanici Volžských Bulharů. Chán Zlaté hordy, který Žukotinu vládl, byl pobouřen a nařídil moskevskému princi Dimitriji Konstantinoviči (1323-1383), aby lupiče dopadl a přivedl k soudu. Trestná výprava ale selhala. Některým z místních knížat se však podařilo zajmout několik nájezdníků v Kostromě a poslat je Zlaté hordě na popravu. Kostroma ale měla svého zapojení brzy litovat, leč nepředbíhejme. V roce 1363 se piráti poprvé vydali na tažení podél řeky Ob v západní Sibiři. O tři roky později, aniž by se poradili se svými nadřízenými v Novgorodu, přišli do Nižního Novgorodu a pomstili se za Dimitrijovu trestnou výpravu tím, že tam pobili arménské a tatarské obchodníky. Masakr vyvolal diplomatický spor, ve kterém Dimitrij požadoval omluvu od Novgorodské republiky. V roce 1371 Uškujnici vyplenili Jaroslavl, Kostromu a další města na horním toku Volhy. O tři roky později vyplenili oblast Vjašky s více než devadesáti loděmi. V roce 1375 porazilo 1 000 pirátů kostromské milice čítající 5 000 mužů. Vzali všechny cennosti města a vypálili město do základů, vzali ženy a děti a prodal je do otroctví. Zkáza byla tak vážná, že Kostroma byla nově postavena na jiném místě. Po Kostromě vyplenili Nižnij Novgorod a po Volze se plavili do Astrachaně, kde je však zničila tatarská armáda. Jiné zdroje zmiňují, že je zde uvítali jako přátele, pohostili, a v noci je opilé povraždili ve spánku. V roce 1391 se Uškujnici vzpamatovali a cítili se dostatečně silní, aby pokračovali ve své činnosti. V tomto období byli mezi jejich patrony také velký litevský princ Gleb Narymunt a starodubský kníže Patrikas. Posledním nájezdem těchto ruských Vikingů byl úspěšný útok 250 úzkých člunů na různé tatarské pevnosti podél Volhy (v roce 1391 vyplenili Žukotin a Kazaň), vedený napůl legendárním válečníkem jménem Anfal Nikitin. Byl to novgorodský šlechtic, který se stal vazalem Moskvy a pokusil se získat Novgorod pro sebe. Prohrál a začal pro sebe shromažďovat svobodné nájezdníky, dokonce pro ně založil město. Nevíme, co se Anfalovi stalo, ale pravděpodobně jej zabil někdo z jeho lidí. Po jeho smrti začali Uškujnici postupně mizet, i když se jako žoldáci účastnili některých slavných bitev. S růstem moci moskevského velkovévodství vzrostl tlak na Novgorodskou republiku do takové míry, že v prvních desetiletích 15. století byla nucena potlačit pirátské výpravy Uškuniků. Roku 1489 je Ivan III. trvale rozpustil. Zbývající družiny se rozprchly a nakonec upadly do zapomnění.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons a World History Encyclopedia
