22. června 1941 Německo napadlo SSSR. Pro Sověty to byl šok, pro Brity už méně. Již nějakou dobu shromažďovali důkazy o tom, že se Německo chystá svého dosavadního naivního spojence napadnout. Snažili se přimět Sověty, aby se o tom zajímali, ale výsledek se nedostavil. Stalin „imperialistům“ nevěřil.
Byl to moment, který odrážel jak politické, tak vojenské zpravodajské výzvy, jimž Hitlerovi protivníci ve druhé světové válce čelili. Sovětská vojenská rozvědka v roce 1941 už nebyla tím, čím bývala. Za carského režimu o 25 let dříve se vyznačovala vysokou kvalitou a měla ve svých řadách vysoce kvalifikované kryptografy. Carští vojáci měli dobré předpoklady pro šifrování vlastních zpráv i dešifrování zpráv nepřátel. Velká část těchto specializovaných dovedností byla ztracena v revolučních zmatcích a na počátku sovětské éry, a během čistek, které paranoidní Stalin rozpoutal ve 30. letech.
Foto: Churchill a Stalin v srpnu 1942 – již ve zcela jiné atmosféře | Wikimedia Commons / Public domain
Ačkoli bylo sovětské zpravodajství aktivní, chyběl mu nejdůležitější nástroj, kterým disponovali Britové. Ti navázali na práci Poláků a prolomili nejvyšší stupeň německého vojenského šifrování, kód Enigma. Spolu s dalšími dešifrovacími pracemi sekce Y Královského námořnictva jim to poskytlo obrovský přehled o tom, co Němci chystají. V některých ohledech bylo shromažďování britských zpravodajských informací stále omezené. Rychlý pád Francie a evakuace kontinentu zanechaly Británii bez užitečných kontaktů v kontinentální Evropě. Všechny oblasti britského zpravodajství, včetně kryptografie, si pospíšily s osvojením dovedností, které byly mezi válkami zanedbávány. Práce britských zpravodajských služeb byla samozřejmě nedokonalá a ve válečných podmínkách velmi náročná. Díky informacím z Enigmy si ale vytvořili hlubší vhled, než jaký mohl získat kdokoli jiný.
Nedostatky ve zpravodajské práci SSSR umocňoval zmíněný muž na vrcholu – generální tajemník komunistické strany a diktátor Josif Stalin. K vojenské rozvědce přistupoval prakticky. Rád se díval na surový materiál, který jeho agenti shromažďovali. I když se to může zdát jako dobrý nápad, nebylo tomu tak. Nekompetentní Stalin tyto zpravodajské informace dezinterpretoval, filtroval a hledal v nich důkazy, které odpovídaly jeho politickým předsudkům a záměrům. Ignoroval poznatky profesionálů, kteří byli pro pochopení vojenského zpravodajství kvalifikovanější.
Stalin byl přesvědčen, že není v zájmu německého führera Adolfa Hitlera porušit pakt Molotov-Ribbentrop mezi oběma zeměmi, a odmítal se zabývat myšlenkou, že by Německo mohlo SSSR napadnout. Podobný postoj k vojenskému zpravodajství měl sice i britský premiér Winston Churchill, ale v jeho případě to nikdy nezašlo tak daleko jako v SSSR – ostatně jeho moc nebyla absolutní. V prvních dnech války to nicméně způsobilo jisté problémy, protože Churchill plánoval dopředu na základě svého omezeného porozumění informacím, místo aby důvěřoval odborníkům.
Na rozdíl od Stalina Churchill ale svůj přístup změnil a nejpozději od roku 1942 se nechal vést šéfy vojenské rozvědky. V roce 1941 nicméně, a to buď díky informacím odborníků, nebo díky šťastné shodě okolností, Churchill uvěřil, že Německo napadne SSSR. Snažil se přesvědčit Stalina o nebezpečí ze strany Hitlera od května 1940. V té době Britové ještě pochopitelně o plánované invazi do SSSR neměli důkazy. Churchill nicméně při pohledu na strategickou rovnováhu kontinentu usoudil, že Hitler nakonec obrátí svůj zrak na východ.
Churchill vyslal do Moskvy nového velvyslance sira Stafforda Crippse a Stalina kvůli Hitlerovi oslovil. Nešlo o žádné přímé obvinění, ale o diplomatičtější přístup, kdy navrhl, aby spolu diskutovali o problémech Evropy. Vyvolat neshody mezi Německem a SSSR bylo zjevně v zájmu Británie. Pokud by Německo bojovalo jinde, odvedlo by to tlak od Británie. Stalin, který to věděl, nebyl ochoten na „návnadu“ skočit. Během následujícího roku se ovšem k Britům dostaly důkazy, že Churchill měl pravdu. Němci se skutečně chystali své sovětské spojence zradit.
První náznaky pocházely z kontaktů zejména mezi polským odbojem. Počátkem roku 1941 viděli důkazy o přípravách invaze. V březnu je podpořily dešifrované signály Enigmy o pohybu vojsk. V dubnu a květnu přišly ještě podstatnější důkazy. Dešifrování ukázalo stálý tok německých vojsk na východ. Stále ovšem neexistoval žádný diplomatický náznak potíží mezi Německem a SSSR, což ztěžovalo interpretaci zpravodajských informací. Přesouval Hitler tato vojska, aby vyvinul tlak na Stalina při tajných jednáních? Šlo o boje v Jugoslávii a Řecku?
I když důkazy pro Churchillovu teorii přibývaly a myšlenka východní fronty se zdála pravděpodobná, mnozí britští analytici si nebyli jisti. Neochota SSSR naslouchat britským varováním nakonec pramenila ze dvou chyb v úsudku.
Prvním byla Stalinova paranoia. Historie válek mezi dominantními evropskými mocnostmi spolu s ideologickými rozdíly mezi komunistickým SSSR a zbytkem Evropy znamenaly, že neměl důvod Británii důvěřovat. Musel se rozhodnout, na kterou stranu se přidá. Byl nedůvěřivější k německým vojenským záměrům, nebo k britským diplomatickým manévrům? Být nedůvěřivější vůči Britům bylo přirozené. Hitler se více a ostentativněji snažil se SSSR spřátelit. Stalin měl více společného se samozvaným německým diktátorem než s aristokratickým britským establishmentem. Nakonec to ale bylo špatné rozhodnutí.
Dalšího chybného rozhodnutí se dopustil v podstatě každý národ, který Hitlerovi čelil. Británie, SSSR i všechny ostatní země očekávali, že se bude chovat racionálně a že jeho slovo něco znamená. Stalin si byl jist, že v nejlepším zájmu Německa a jeho režimu bylo udržet SSSR v přátelském vztahu. Hitler se však racionálně nechoval. Měl hluboce zakořeněné přesvědčení o nutnosti zničit komunismus a získat pro Němce „životní prostor na východě“. Jeho oddanost těmto cílům překonala vše.
Shromažďování a analýza vojenských zpravodajských informací byly za druhé světové války obtížné. Přesvědčit ostatní, aby podle ní jednali, bylo ještě náročnější. Předvídat jednání fanatika, to byla dovednost, kterou kromě Churchilla zvládl jen málokdo.
Zdroj: warhistoryonline.com
