Není tomu dlouho, co jsem na svém blogu citoval Martinu Chmelu, že největší zbraní Ruska není generál zima, nýbrž generál podcenění. Jenže ono to podle všeho platí i z druhé strany. To uvádím s vědomím, že moje znalosti ruského myšlení jsou velice povrchní a útržkovité.
Po roce 1990 brali Rusové Západ jako vzor a příklad hodný následování. Čekali, že následování západu může vypadat tak, že se otevřou a přistoupí na západní podmínky. Víme, jak to dopadlo.
Po Putinově nástupu k moci převládlo přesvědčení, že bude lepší jít vlastní cestou, nicméně že vztahy se Západy mohou být přátelské. Snažili se. Dělali, co mohli. Poskytli dokonce Američanům své základny a podporu pro koloniální výpravy. Ale nebylo to nic platné.
Přitom minimálně během migrační krize 2015 mohlo být jasné, že nejde o strategii ani ekonomické zájmy, ale docela obyčejné šílenství.
Po roce 2014 čteme v ruských textech přesvědčení, že vztahy se Západem sice nebudou přátelské, ale mohou být aspoň neutrální a že to bude chtít dost diplomatického umu.
Po roce 2021 je v Rusku jasné, že nezbývá, než si svou nezávislost vybojovat. Bylo jasné, že ambicí západních elit je zničení Ruska, nicméně pořád ještě se pracovalo s předpokladem, že i na Západě budou jednat celkem racionálně. Že budou kalkulovat, co je pro ně výhodné.
V listopadu 2024 je jasné, že na Západě vládnou naprostí šílenci. Převládá kolektivní demence, která není schopna sledovat žádné cíle, chová se nepředvídatelně a je nebezpečná sobě, vlastním zemím i celému světu. Do toho zapadá touha západních elit po jaderné válce nikoliv jako dobyvatelském prostředku, ale jako po něčem, co je skvělé samo o sobě.
Přitom minimálně během migrační krize 2015 mohlo být jasné, že nejde o strategii ani ekonomické zájmy, ale docela obyčejné šílenství.
Jaké jsou možné odpovědi na existenci nezvladatelných šílenců vybavených balistickými raketami s jadernými hlavicemi?
