Jemné chřípí se zachvělo a nasálo do sebe vůni purpury, jen tak pohozené na starém sporáku, který dědeček kdysi vlastnoručně opravil. Tenhle kousek kuchyně byl jejich království, kde babička s dědou tvořili ty nejvoňavější dobroty pod sluncem. S vůní purpury se však neprobouzely jen vzpomínky na chutě, ale i na lidi. Bylo to, jako by vzduch prošel bránou času a přinesl mi obraz dědovy laskavé tváře, babiččiných pilných rukou a jejich smích.
Sedla jsem si na starou dřevěnou stoličku. Hlava, kterou jsem kdysi opírala o dědovy kolena, teď zůstávala ve vzduchu. Ta jistota, kterou jsem kdysi cítívala v jeho přítomnosti, mi teď chyběla. Ostrá dýka ztráty bodla do srdce a nechala za sebou hlubokou stopu. Zavřela jsem oči a nechala se unést vzpomínkami, které se vybarvovaly vůni purpury, zelňačky a božích milostí.
Babička právě dokončovala poslední přípravy. Na stole se blyštěla sváteční mísa plná jablek, hrušek a vlašských ořechů. Všechny tyto poklady pocházely z jejich zahrady. Jak babička s láskou vyleštila každý plod svou zástěrkou, jejich lesk odrážel nejen světlo svíček, ale i dědův hrdý pohled.
„Pojďme, je čas, ať to stihneme, než se polévka ochladí,“ řekla babička a pokynula dědovi. Usedli jsme ke stolu, jako tolikrát předtím. Babička sepjala ruce, dědeček sklonil hlavu a společně jsme se pomodlili. Po modlitbě začal dědeček rozkrajovat jablka, aby zjistil, jaké zdraví nás čeká. Každý kousek jeho pohybu byl pečlivý, jako by se snažil do toho jablka něco vdechnout – snad svou naději.
„Dívej, hvězdička! Budeme zdraví,“ prohlásil a všichni jsme se smáli.
Po jídle se zbytky neshrabaly jen tak ledabyle. Babička je pečlivě shromáždila a dědeček je odnesl do sadu. „Aby nám stromy daly příští rok ještě lepší ovoce,“ řekl dědeček.
Ve světnici se rozzářilo světlo svíček. Dědeček si zapálil cigaretu, babička si tiše prozpěvovala staré koledy a vše působilo, jako by se čas zastavil. Seděla jsem mezi nimi a naslouchala dědovým příhodám z mládí, které nikdy neztrácely na kouzlu.
Pak přišla Půlnoční. Kostelík byl plný zpěvů, vůni kadidla a svíček, co plápolaly na oltáři. Ve mě se něco rozechvělo. Bylo to teplo domova, láska kéž, a vzpomínky, které nikdy nevyblednou.
Když jsem se probudila, vůbec jsem netušila, jak dlouho jsem spala. Ale vůně purpury byla silnější než dřív. A pak to přišlo – něčí dech, těžký a pomalý, jako by foukal přímo do mých vlasů. Cítila jsem dědův starý tabákový kabát, jehož vůně byla překvapivě živá.
„Dědečku?“ zašeptala jsem a v tu chvíli mi bylo jasné, že se přišel podívat. Nebylo potřeba slov. Poděkovala jsem Bohu za ten dar a zavřela oči, abych ho cítila ještě chvíli.
