Je to tak čtrnáct dní, kdy jsem se shodou okolností vydal na koncert pro mne do té chvíle zcela neznámé skupiny Thea & Coming out.
Konal se v jedné restauraci, jejíž majitel – muzikant si občas do sálu své legendární hospůdky pozve slavnou či méně slavnou osobnost, kde posluchači za svými stolky mohou konzumovat skvěle natočené pivo a na osoby produkující hudbu si mohou doslova sáhnout, protože na jeviště se nedostanete jinak než přes diváky. Já se například můžu pyšnit tím, že jsem tam jednou na záchodě močil vedle Ivana Hlase (ale nesahal jsem na něho…). Protože mám důvěru ve vkus majitele hospody a výjimečně se mi udělalo volno v kalendáři, přišel jsem se nechat překvapit a mile překvapen jsem po koncertu opravdu odcházel.
Přišli jsme v době zvukové zkoušky, kdy jsem ještě neviděl do sálu a kdy zazněla celá píseň, ve které se Thea vyznávala z toho, že jejím největším koníčkem jsou muži. Trošku mě zamrazilo, protože barva jejího hlasu mi silně připomínala Zuzanu Navarovou. Na jevišti jsem viděl sedm muzikantů, dle pozvánky byli všichni absolventi Konzervatoře Jaroslava Ježka, a na precizní muzice to bylo sakra poznat. Nejvíce mne zaujala (kromě They a jejího kultivovaného hlasu) mladá dáma, která během koncertu vystřídala flétnu, saxofon, xylofon, foukací harmoniku a basovou kytaru, a to vše bez jakéhokoli zaváhání či zjevné námahy. K tomu si občas střihla nějaké ty vokály či duety. Ostatní muzikanti na tom byli podobně, prostě když to bylo nutné, hrál každý na to, co bylo v aranži potřeba. Celou kapelu ještě doprovázel osmičlenný vokální sbor, takže když jsem si spočítal vstupné krát osoby v sále, možná těm muzikantům zbylo po zaplacení cestovních nákladů na kafe… Takhle se dělá muzika z lásky. O to méně jsem chápal, když pár hostů opustilo o přestávce sál. Zřejmě ty dobré lidi produkce Kabátů, Chinaski a Divokýho Billa už zcela připravila o vkus.
Nemá cenu popisovat jednotlivé písně, každopádně jsem za celý večer nezaznamenal žádný kiks (kromě místního zvukového mistra, který zapomněl hned u prvního kusu zapnout mikrofon těm osmi vokalistům). Dvě hodiny poctivého muzikantství mě nabily na hodně dlouho. A když si pak ne tak úplně narvaný sál vytleskal přídavek, byl večer zcela dokonalý. Kamarádka muzikantka, se kterou si občas na nějakém mejdanu společně brnkneme, se po zaslaném videu poslední písně z koncertu natolik nadchla, že si vyžádala jméno kapely a patrně má v diáři už zaškrtnutý nějaký jejich příští koncert.
Netvrdím, že každý musí milovat tento druh muziky. Ale každý, kdo kdy v ruce držel nějaký nástroj a zkoušel na něm vyluzovat zvuky, ví, jak je těžké ještě tyto zvuky sladit s dalšími členy kapely tak, aby výsledek netahal za uši. Můj respekt měly jak neskutečně náročné aranže zahrané s hravou lehkostí, ale i vtipné texty psané většinou ženskou rukou. Problém je, že takový koncert si prostě budete muset vyhledat, tihle opravdoví muzikanti asi nikdy nebudou tak slavní, protože prosadit se v dnešním přeyoutubovaném světě vyžaduje energii, kterou tihle lidé raději věnují té vlastní muzice. Ale kdoví…
Opravdu jsem si myslel, že mě letos už žádné překvapení nečeká, ale nakonec byl z koncertu nádherný předvánoční dárek. No ale pokud by někdo přece jen chtěl trošku přímočařejší muziku, můžu mu doporučit třeba tohle seskupení. Ostatně na Silvestra by to byl přece jenom větší odvaz.
22.12.2024 Pako
360x přečteno
