David Hume nebo řecký Pythagoras a římský Cicero. Z jejich pera pochází popis dvou argumentačních triků, které mrzačí svobodnou diskuzi. Odkaz na zdroj informací na konci článku, příklady ze současné doby jsou názorem autora.
Humeova gilotina
David Hume byl skotský filozof doby osvícenství a souputník Adama Smithe. Žil v 18. století. Odhalil argumentační trik, který se jmenuje podle něj „Humeova gilotina”. Trik spočívá v tom, že mluvčí začíná s běžnými metodami argumentace, aby posléze zcela nepozorovaně přešel k vlastním názorům, na jejichž základě tvrdí, že by se něco mělo stát. Proto se také Humeově gilotině říká „co je versus co by mělo být”.
Například tvrzení, že by měly být zavřeny školy během pandemie, protože to říká věda, je příkladem Humeovy gilotiny. Odborníci mohou poskytnout data o tom, jak se nějaká nemoc šíří a jak nebezpečná je pro děti. To je popis reality neboli „co je”. Doporučení, že se mají zavřít školy, je názor, co by „mělo být”. Vychází z individuálního pohledu, podle kterého je zabránit šíření nemoci s danými parametry důležitější než dlouhodobé ohrožení psychického vývoje dětí.
Věřte vědě
Ludwig von Mises z rakouské školy logický rozpor „co je versus co by mělo být” nazval přímočařeji jako „věřte vědě jednoduše znamená, že to musíte udělat podle nich”.
Nebezpečnost Humeovy gilotiny je v tom, že při obtížně postřehnutelném posunu od tvrzení, že něco je, k příkazu, co by se mělo dělat, není nutné složitě argumentovat, proč je navrhované řešení lepší. Není nutná diskuze, není třeba postavit proti sobě argumenty o dopadech nemoci a argumenty o dlouhodobých následcích pro děti. Prostě věřte vědě!
O migraci
Aktuálním odvozeným případem Humeovy gilotiny může být diskuze o migraci. David Hume ve svém eseji říká, že etické postoje autora mají být striktně odděleny od popisu reality, ale že každé filozofické pojednání, které četl, postupovalo od faktických tvrzení o stavu světa k nějakým morálním závěrům.
Při diskuzi o migraci je přesun od popisu, jaký je faktický stav věci, k morálnímu závěru velice rychlý a většinou se objeví v první větě. Názor, že divoká migrace rozvrací společnost tak není názorem člověka, který nějakým způsobem vyhodnotil její přínosy a nevýhody, ale názorem „populisty”. To je morální závěr, který z jednoho účastníka diskuze dělá morálně horšího jedince, a z toho, který jej použije, člověka, jehož morálka je neposkvrněna. Stane se to v jedné větě, bez jediného argumentu a tak nějak mimochodem.
Kolikrát zazněla otázka, co přesně je na tom populistického?
Řekl to sám Mistr
Druhý argumentační trik je ještě jednodušší. Jeho autorem je slavný řečník a římský senátor Marcus Cicero, který žil v prvním století před naším letopočtem. Věnoval se také filozofii a překladům řeckých děl, odkud také pochází výraz „Ipse dixit” neboli „On to sám řekl”. Je doslovným překladem řeckého rčení, které používali žáci velkého Pythagora, když se jim nechtělo odůvodňovat svá tvrzení. Řekl to Mistr, a proto to tak je, říkali Pythagorovi žáci. Když to řekl Mistr, je to dostatečný argument.
Otec despotismu
V 17. století si studenti filozofie zvykli frázi „Ipse dixit” používat, byly-li tématem hovoru Aristotelova díla a jeho myšlenky. Když to řekl sám Aristotelés, není nutné cokoli dodávat, říkali studenti.
A o století později přišel anglický filozof Jeremy Bentham s výrazem ipse-dixitismus jako názvem pro jistý způsob argumentace. Píše, že „ipse-dixitismus může nabýt všechny myslitelné podoby, které si arogance a rozmar dokáží vymyslet” a že jeho „otcem je despotismus a potomkem absurdita”.
Jednoduchá argumentace
Ipse-dixitismus se stal moderním způsobem komunikace například o válce na Ukrajině nebo klimatu. Ministerstvo z Kyjeva přijde s informací, která je v lepším případě pouze krajně nepravděpodobná: Ipse dixit, tak to je. Každý déšť je důkazem změny klimatu: Ipse dixit, řekl to Mistr vědec. Není jasný cíl ani jak ho dosáhnout, ale masakr musí pokračovat: Ipse dixit a pozor!
V moderním pojetí ipse-dixitismu je navíc ještě skryta hrozba zákonných opatření proti všem lidem, kteří by chtěli o názorech Mistra snad pochybovat nebo dokonce veřejně říkat, že si myslí něco jiného.
Jeremy Bentham správně předpověděl, že výsledkem bude absurdita.
Klidný čas vánoční!
