napsal LeoK.
Vánoční svátky – Boží hod. Kdesi jsem četl, že slovo hod pochází ještě z praslovanštiny (neplést se staroslověnštinou), ve které mělo význam, který by se dal interpretovat jako něco příhodného, jako správná trefa. A je to skutečně den příhodný k relaxaci, patří k němu rodinné návštěvy, slavnostní oběd i večeře. Těšíme se na pečenou husu, krůtu či kachnu se zelím a knedlíky a po jídle na vycházku ztemnělou krajinou, kdy ve chvilce ticha vnímáte přírodu jako cosi velkého a posvátného, co oslavuje narození Ježíše Krista.
Ano, na Boží hod slaví křesťané pohádku o vládci Římské říše, císaři Augustovi, který přikázal sčítání obyvatelstva. A tesař Josef se svojí těhotnou ženou Marii se vydal do Judeje, kde se Josef narodil. Došli do Betléma a nemohli najít žádné jiné místo k ubytování než stáj, ve které bývají osli a další zvířata. Právě tam se Ježíš narodí. Marie ho zavinuje do látky a pokládá ho do jeslí, kam se dává krmivo pro zvířata.
Prostota příběhu ale kontrastuje s žitou skutečností. Vánoce a novoroční oslavy jsou obdobím klišé. Zdraví se lidé, kteří jindy projdou kolem sebe bez povšimnutí, usmívající se maminka a tatínek, jak se dívají na své děti, které radostně otvírají u vánočního stromku dárky. Mnoho lidí však zaujímá vůči Vánocům velmi dvojznačný postoj; pro mnoho rodičů jsou hlavními pocity v této roční době pocity nedostatečnosti a resentimentu. Kteří rodiče nesní o tom, že by se vrátili do jednodušších dob, kdy byly dárky menší a bylo jich míň a bylo to o tom, že se dává dárek, nikoliv o to, jak je drahý?
Do dob, kdy dětem stačilo, že jsou doma s lidmi, které mají rády a kteří mají rádi je, a neočekávaly neustálou stimulaci a zábavu. Ale nakonec se podřídíme – obviňujeme sami sebe spíše než reklamní a marketingové agentury, že se Vánoce nikdy nevydaří podle plánu. Není divu, že tolik situačních komedií využívá Vánoc jako kontextu, v němž odhalují smutek a šílenství rodinného života. Právě Vánoce jsou dobou, kdy se rozpadá největší počet manželských svazků.
Proč mluvím o dárcích, když už jsou od předešlého dne rozbalené? Je to zvláštní, že od nás směrem na západ se dárky rozbalují právě na Boží hod. Jen my jsme nedočkaví a rozbalujeme dárky už v předvečer té velké noci. Ale nic to neznamená, protože k začlenění příběhu o narození Syna do vánoční doby došlo až za papeže Julia I. – to znamená, mezi lety roku 337- 352 a pravděpodobně nebylo správné.
Žádný dokument totiž neobsahuje datum narození Ježíše Krista, ale třetímu týdnu v prosinci odporuje tradiční obraz z legend – pastýři a stáda. V době kolem dvacátého prosince totiž bývá v oblasti Betléma až extrémně špatné počasí, prší, dokonce někdy i sněží. Kdo by vyhnal do takového nečasu stáda? Proč se papež Julius I rozhodl právě pro 25. prosinec nikdo neví ač o tom panují rozličné domněnky; hlavně ve spojitosti se zimním slunovratem. Lidé si odpradávna – pravděpodobně už od neolitické revoluce všímali opakujících se zvláštností v délce dne. Jarní a podzimní rovnodennosti a letního a zimního slunovratu. Zvláště slunovratům přisuzovali magické vlastnosti. V den zimního slunovratu máme na severní polokouli nejdelší noc a nejkratší den. Od tohoto dne se noci začnou opět pomalinku zkracovat a dny prodlužovat. Nadvláda zimy tak začíná pomalu slábnout. Proto je zimní slunovrat důvodem k radosti a oslavám. Slunce přináší světlo, teplo a život.
Proto je důležité tento den uctívat a vítat s radostí.
Znovuzrozené Slunce přináší nový život, novou naději. První sluneční paprsky proniknou tmou a pomalinku oplodňují semínka schovaná v zemi pod zimním kabátkem. Jiný názor pak míní, že 24. prosincem ve IV. století končily římské Saturnalie, a tudíž se dobře hodil radostný svátek křesťanský. Je fakt, že Saturnálie byly do té míry populární, že nastupující křesťanství si je nedovolilo zrušit, ale pouze na ně naroubovalo příběh o narození Ježíše Krista a základ svátku zůstal stejný – a to až do dnešních dní. Vždy 17. prosince byla na Kapitol do Saturnova chrámu, kde stála jeho dutá slonovinová socha naplněná olivovým olejem, přinesena oběť a několik dní na to si byli všichni lidé rovni.
Známí se navzájem obdarovávali. Původně byly nejčastějším dárkem svíčky, symbol světla a cesty k překonání dlouhé zimy. Později ovšem důraz na dárky převládl nad prostou symbolikou a stejně jako nyní v XXI. století propukala nákupní horečka. Všichni se předháněli v tom, co vymyslí a co si mohou dovolit – a obchodníci si mnuli ruce, jak se jim hýbou obchody. Děti dostávaly hračky, ženy krásné látky, šátky a šperky, muži číše a žertovné verše. Všichni navzájem se obdarovávali soškami z pálené hlíny. Ty jim měly připomenout dávné doby, kdy se na počest Saturnovu obětovaly nejen květiny, ale i lidé. A tak jak si křesťané připomínají narození Vykupitele, který později vezme na svá bedra všechny hříchy světa a zemře pro ně na kříži, tak si Římané připomínali Zlatou dobu, kdy vládnul Saturnus. Učil prý lidi stavět města, obdělávat půdu, sít a sklízet její plody, užívat všech darů života, ale také respektovat zákony – samozřejmě ty, které jim sám vymyslel a předal. Za jeho vlády nikdo nestrádal, všem se dařilo dobře.
Saturnalie měly svou oficiální a soukromou část. Přesnou podobu státního ritu neznáme. Jisté je, že probíhaly oběti v Saturnově chrámu, kněží hodovali v přítomnosti boha a na Foru Romanu se konala veřejná oslava, ovšem více toho spíše tušíme a pro dnešní Vánoce je to stejně nepodstatné, právě tyto části římské tradice konflikt s křesťanstvím pochopitelně nepřežily. Naopak dobře známou je tradice volby krále Saturnálií. Tento tzv. rex bibendi (král popíjení) měl svůj průvod, jehož členové museli plnit královy pokyny, často značně zlomyslné.
Soukromá část Saturnálií byla právě tou částí, která z nich udělala velmi populární svátek po celém impériu: přátelé si rozdávali dárky, atmosféra se patrně poněkud podobala karnevalovému jiskření, na veřejnosti se mohly hrát hazardní hry (a také se ve velkém hrály, což jindy bylo omezováno či přímo zakazováno) a zřejmě nejznámější aspekt Saturnálií spočíval v tom, že páni měli obsluhovat své otroky a patroni své klienty, byť toto se většinou odehrávalo v reálu spíše tak, že otroci i páni jedli společně z jednoho stolu a otroci mohli ležet na lehátkách a hovořit s pány či je dokonce i kritizovat. Samozřejmě záleželo na jednotlivci, jak moc nechal povolit uzdu, jakkoliv co se stalo o Saturnáliích, mělo zůstat zapomenuto.
K tomu všemu se pochopitelně také razantně pilo a velké procento populace nosilo frygijské čapky, jejíž nošení vyjadřovalo svobodu nositele, byť mnohdy jen dočasnou, právě pro tento svátek. Bylo zakázáno nosit honosné tógy a tak lidé chodili ve volných neformálních oděvech, často bohatě barevných. Ve velkém se také obětovala selata, která byla ideální obětinou pro zemské božstvo.
Pokud tedy tento svátek maximálně zjednodušíme, dnešním viděním šlo o jakýsi mix Vánoc a Silvestra. Proč je však Římané slavili tak vehementně? Jistě proto, že jim vůbec nevadila atmosféra všeobecného uvolnění, nevázanosti, veselí a uvolnění sociálních rolí. Na spirituální úrovni však měly Saturnálie poněkud jiný význam. Saturnálie plnily důležitou společenskou funkci. Uvolnění společenských hranic zmírnilo sociální napětí a umožnilo Římanům relaxovat. Sdílení jídla jim připomínalo vděčnost bohům a vyvolávalo představu ztraceného Saturnova ráje.
A tady se stýká odkaz pohanského svátku s křesťanskou askezí. Syn přišel, aby lidé poznali Otce a tak aby podle něho lidé i v nejroztodivnějších vlastních příbězích rozpoznali zrcadlení stvořitelského slova a měli z toho – poznání, naději, orientaci, vydechnutí a motivaci dalšího života.
