Bombardování Drážďan je jednou z kontroverzních událostí druhé světové války a je symbolem ničivých následků letecké války. V únoru 1945 se toto kdysi malebné město, známé pro svou úchvatnou architekturu a umění jako „Florencie na Labi“, stalo cílem spojeneckého leteckého útoku a jeho osud v posledních měsících konfliktu zanechal nesmazatelnou stopu v kolektivní paměti. Spory o smyslu náletu neutichají dodnes.
Foto: Oběti spojeneckého bombardování | Bundesarchiv, Bild 183-08778-0001 / Hahn / CC-BY-SA 3.0
S pokračující druhou světovou válkou nabývaly Drážďany na strategickém významu. Nacházely se ve východním Německu a nebyly jen malebným městem s barokní architekturou a kulturními poklady, ale také důležitým dopravním uzlem. Železnice vedoucí z této oblasti spojovala východní a západní frontu a umožňovala rychlý přesun německých vojsk a techniky. Díky tomuto logistickému významu se Drážďany staly cílem zájmu spojenců, kteří se snažili narušit vojenské operace Němců a urychlit konec války.
Kromě toho se v Drážďanech nacházely důležité průmyslové komplexy, které přispívaly k německé válečné mašinérii. Drážďany sice nebyly tak silně industrializované jako jiná města, ale jejich továrny vyráběly přesné optické přístroje, elektroniku a další technologicky náročné vojenské vybavení, jež měly pro německé válečné úsilí velký význam.
Záměr spojenců bombardovat klíčové oblasti Německem okupované země nebyla během druhé světové války žádným tajemstvím. Britský premiér Winston Churchill po celou dobu konfliktu vyzýval ke zintenzívnění náletů. A skutečně se to dělo. Přispívaly k tomu především dva faktory – snižovala se síla Luftwaffe a velikost bombardovacích flotil amerického a britského letectva narůstala. Rozhodnutí zahájit letecký útok na Drážďany bylo ovlivněno snahou pomoci sovětskému postupu a podlomit morálku německého obyvatelstva. Město se rozrostlo o statisíce uprchlíků, kteří utíkali před postupem Rudé armády do Slezska, což situaci ještě více zkomplikovalo.
Když bombardování Drážďan začalo, město brzy pohltilo peklo, které ho navždy poznamenalo. Od zhruba 22:00 13. února 1945 vyslali Britové k útoku na město 800 bombardérů vedených průzkumnými letouny shazujícími světlice. Bombardovací svazy na město svrhly 2 700 tun zápalných a tříštivých bomb. Množství munice shozené z výšky vytvořilo mohutnou ohnivou bouři. Teplota prudce stoupla a zdálo se, že se vznítí i samotný vzduch. Drážďany se proměnily v jakousi pec a požáry byly patrné ze širokého okolí města.
Následujícího dne svrhla 8. letecká armáda amerického armádního letectva dalších 400 tun bomb z letounů Boeing B-17 Flying Fortress, a útok skončil až 15. února po shození celkových téměř 4 000 tun munice. Odhaduje se, že při bombardování Drážďan přišlo o život 22 700 až 25 000 civilistů. Podle zprávy z roku 1953 bylo zničeno nebo vážně poškozeno 50 % obytných budov a 23 % průmyslových objektů, více než 90 % centra města bylo vyhlazeno. Naproti tomu spojenci ztratili pouze sedm letadel. Američané zaznamenali jedno zničené, zatímco Britové šest, z toho tři v důsledku zásahu vlastními bombami v husté formaci.
Po spojeneckém bombardování leželo historické centrum Drážďan v troskách, přičemž památky jako Zwinger, Semperoper a katedrála byly vážně poškozeny nebo zničeny. Nálet zdecimoval městskou infrastrukturu a zanechal přeživší uprostřed krajiny plné popela a trosek. Dopad náletů se projevil nejen bezprostředními ztrátami na životech a zničeným majetkem, ale i nenapravitelnými ztrátami v oblasti kulturního dědictví.
Bombardování Drážďan je od války předmětem sporů, které vyvolávají debaty zpochybňující nutnost a morálnost náletu. Kritici tvrdí, že město mělo jen omezenou strategickou hodnotu, a naznačují, že útok byl přehnaný, a dokonce se jednalo o válečný zločin. Poukazují na jeho pověst spíše kulturní památky než průmyslového centra a na vysoké civilní ztráty jako na důkaz, že to, co se stalo, nebylo ospravedlněno vojenskou nutností.
Hitlerův režim v posledním tažení tato tvrzení využíval k propagandě a tvrdil, že v Drážďanech se nenacházelo nic, co by napomáhalo válečnému úsilí, a že bylo nesmyslně zabito až 200 000 civilistů. Tuto kontroverzi podnítily různé odhady počtu obětí a skutečnost, že druhá světová válka se v Evropě blížila ke konci, což některé vedlo k názoru, že bombardování bylo spíše politickým gestem nebo aktem odplaty než strategickým krokem. Dokonce i Winston Churchill tuto akci zpochybnil, když v jednom ze svých memorand napsal: „Zdá se mi, že nastal okamžik, kdy by měla být otázka bombardování německých měst pouze za účelem zvýšení teroru, byť pod jinými záminkami, přehodnocena. Zničení Drážďan zůstává vážným zpochybněním provádění spojeneckého bombardování.“
Na druhé straně debaty obhájci zdůrazňují roli města v německé vojenské logistice, včetně dopravních a komunikačních sítí, které byly pro válečné úsilí klíčové. Tvrdí, že Drážďany byly legitimním vojenským cílem, což znamená, že jakákoli nečinnost by ztížila nadcházející sovětskou ofenzivu. Tvrdí, že útok přispěl k urychlení konce války a zachránil lidi, kteří by v případě delšího konfliktu přišli o život.
Po bombardování Drážďan zůstaly z města trosky. Bezprostřední následky byly poznamenány ohromujícími ztrátami na životech a obrovským problémem při řešení humanitárních potřeb přeživších. Snahy o rekonstrukci začaly brzy po skončení druhé světové války, kdy bylo původně navrženo, aby bylo celé město zbouráno a postaveno znovu od základů. To se přeživším obyvatelům nelíbilo a kategoricky se postavili proti. Prioritou v první chvíli bylo vytvořit obytné prostory a obnovit základní služby. V následujících desetiletích prošly Drážďany proměnou, přičemž se dbalo na rekonstrukci historických památek, jako jsou Frauenkirche a Semperoper, které byly zdárně dokončené. Práce na obnově centra města pokračují dodnes.
Zdroj: warhistoryonline.com, britannica
