Bylo ráno. Slunce se pomalu dralo skrze těžké mraky, které jako by se odmítaly pohnout. Alena stála na kraji jezera a dívala se na hladinu, která se chvěla pod slabým větrem. V rukou držela mobil. Displej svítil jasněji než denní světlo a na jeho obrazovce se míhaly obrázky dokonalých tváří, perfektních těl, a nablýskaných životů.
Začalo to nenápadně. Profil na Instagramu. „Jen tak,“ říkala si, když si nahrávala první fotku. Postupně ale sledovala, jak její přátelé získávají stovky, tisíce sledujících. Ona? Nic. Fotky nestačily. Musela přidat videa. Pak filtry. Pak začala pečlivě vybírat oblečení a místa, kde se fotila, aby vypadala jako ony – ty dokonalé dívky, které denně sledovala.
Někde mezi tím vším ztratila pojem o tom, kým vlastně je.
Jednou ji pozvali do školy, aby si vyslechla, jaké má možnosti na vysoké. Byl tam muž, psycholog, který mluvil o tom, jak sociální sítě ovlivňují naši generaci. Alena se zasmála. „To mě se netýká,“ říkala si. Jenže večer, když zhasla světla a ležela ve své posteli, nemohla usnout. Slova toho muže jí rezonovala v hlavě. Bylo to poprvé, co jí došlo, že každý „like,“ který dostane, je jen prázdné potvrzení něčeho, co ani neexistuje.
Když přišla kyberšikana, bylo už pozdě. Komentáře byly ostré jako břitva. „Tlustá,“ psali jedni. „Kopírka,“ smáli se druzí. S každým slovem, které se na obrazovce objevilo, cítila, jak z ní mizí kus sebe. Pokusila se to ignorovat. Ale svět, který si kolem sebe vytvořila, jí to neumožnil. Dokonalost byla požadavkem. Chyby se neodpouštěly.
Její rodiče si ničeho nevšimli. Proč taky? Alena byla přece tichá, slušná holka. Jen někdy zavřená v pokoji trochu déle než obvykle. Někdy smutnější, než bylo nutné. Ale vždy se usmála, když to bylo potřeba.
Jednoho dne, po dlouhém scrollování, našla video, které popisovalo, jaké to je cítit se zbytečná. Zasáhlo ji. Měla pocit, že autor videa mluví přímo k ní. „Chceš to změnit?“ ptal se hlas v jejích sluchátkách. „Chceš uniknout?“
Ten večer šla k jezeru. V kapse měla dopis. Pro rodiče, pro přátele, pro svět, který ji tak nespravedlivě srazil na kolena. Byla připravena odejít.
Ale pak, uprostřed té tiché noci, zaslechla kroky. Starší žena, kterou neznala, se zastavila vedle ní. „Krásné místo,“ řekla cizinka. Alena mlčela.
Žena pokračovala. „Víš, často sem chodím, když mám pocit, že mi svět nerozumí. Je zvláštní, jak dokáže voda odrážet naše myšlenky, že?“
Alena se neudržela. Všechno, co cítila, všechno, co ji tížilo, ze sebe vychrlila. Slova se valila ven jako rozvodněná řeka. Žena ji poslouchala. Nepřerušovala. Když Alena skončila, usmála se a řekla: „Víš, ta dokonalost, o které mluvíš, je jen iluze. Každý, koho vidíš na těch sítích, je stejný jako ty. Možná ještě ztracenější.“
Alena se rozbrečela. Byl to první krok.
O několik měsíců později stála na stejném místě. V ruce držela mobil, ale tentokrát ne pro to, aby na něm hledala schválení od světa. Fotila východ slunce. To ráno bylo jiné. Mlha se zvedala, a ona věděla, že se zvedá i něco v ní.
Tuhle fotku nahrála s popiskem: „Skutečnost je krásnější než jakýkoliv filtr. A já jsem její součástí.“
