Máme tu rok 2025, kdy očekávání ohledně míru a „míru“ na Ukrajině jsou velká, nejen na Západě u všech „chápačů Ruska“ a „deeskalátorů“, ale i v samotném Rusku, kde se desítky let shromažďované sklady sovětské výzbroje postupně vyprazdňují. A jelikož rychlost ruského postupu na Ukrajině je více relativní než skutečně rychlá, tak Rusko se přirozeně více a více opírá o nejúčinnější strategii a nejsnazší cestu k dosažení vítězství – místo snahy porazit Ukrajince na bojišti je „porazit“ přesvědčováním Západu, ať Ukrajinu přestane podporovat. To je ta ruská „tajná zbraň“, účinnější než všechny Lísky, Sarmaty, Armaty a další „zázračná“ udělátka.
Pohádky z Moskvy
Proto jsme celý rok 2024 slýchali, jak se ukrajinská fronta prakticky nepřetržitě hroutí, jak se ruská armáda nezastavitelně a stále rychleji (a zároveň „pomalu a metodicky“) valí vpřed, a totéž nás čeká i v tomto roce. K tomuto koncertu neoddělitelně patří i další osvědčené hitovky. Opět se dozvíme, jak ruská ekonomika vzkvétá díky sankcím, které ji zázračně stimulují, a tedy veškeré požadavky na jejich zrušení jsou pouze „gestem dobré vůle“ a „humanitární pomocí pro strádající Západ“. Příznakem tohoto zázračného ruského růstu jsou samozřejmě úrokové sazby centrální banky a míra inflace, které jsou vyšší než na „hroutícím se Západu“ a dokonce i vyšší než na Ukrajině (viz příslušná část zde a zde). Nesmíme zapomenout ani na ruský vojenský průmysl a jeho už v únoru 2024 „zpatnáctinásobenou“ (blíže viz zde) produkci, která hravě pokrývá malé (jak jinak) ztráty na Ukrajině. A skutečnost, že naprostou většinu „nově vyrobené výzbroje“ tvoří typy, které se již roky a v některých případech i desítky let nevyrábí, není vůbec divná. A do ruské armády se hlásí stovky tisíc nadšených dobrovolníků ročně, její oficiální početní stav se téměř nezvyšuje a ztráty na Ukrajině jsou zároveň zcela zanedbatelné. Inu, čas zázraků.
V samotném Rusku je přirozeně zpochybňování výše uvedených a dalších podobných tvrzení trestné, což vykazuje pozoruhodnou podobnost se snahami západních „progresivistů“. Ti prosazují trestání „nenávistných projevů“ proti privilegovaným etnickým či jiným menšinám (nebo i většinám, viz etnické složení Londýna a dalších britských měst), což platí nezřídka i pro projevy v soukromí či pro pouhý souhlas s nevhodnými názory (jejich lajkování či sdílení), a výsledkem bývá úřední šikana, pokuty a nepodmíněné tresty (průkopníkem je v tomto směru Skotsko). Oproti tomu v té „úžasné zemi na východě, kde zítra už znamená včera“ jsou samozřejmě napřed a za „nenávistné projevy“ vůči ruské armádě či „speciální vojenské operaci“ se hojně rozdávají i nepodmíněné tresty odnětí svobody. Příkladem toho je i samotný Igor Girkin alias Strelkov, jenž sice stál u zrodu „nezávislých republik“ na Donbasu, když tam v roce 2014 nakráčel v čele ruských „zelených mužíků“ rozjet separatismus, ale to mu nebylo nic platné a poté, co začal po únoru 2022 kritizovat neschopnost kremelské věrchušky, tak u soudu skončil v „akvárku“ a byl odsouzen za „extrémismus“.
Woke „konzervativci“ z Kremlu
Tato pozoruhodná podobnost u obou těchto skupin je podtržena tím, že obě se sice proti sobě na oko vymezují, ale fakticky mají společné cíle, což je poznat například i na jejich svorném vymezování se proti „prohnilému a zkaženému Západu“, tj. například proti individuálním občanským právům, proti brzdám omezujícím státní moc, proti racionálnímu myšlení kladoucímu důraz na fakta. V obou případech tu vidíme touhu po budování „té správné a lepší společnosti“, řízené samozřejmě shora „moudrým vládcem a jeho experty“. Výsledkem je snaha o kolektivismus, kde jedinec neznamená nic a, pokud se odváží „sypat písek do soukolí“, tak je na něj tvrdě došlápnuto. Projevem tohoto sociálního inženýrství jsou povinná školení, ať o „antirasismu a přínosech diverzity“ nebo „vlasteneckých hodnotách a úspěších speciální vojenské operace“, demonstrace loajality, ať už údernickými závazky o rasových a genderových kvótách či malováním písmena Z a opěvováním báťušky vůdce, a to vše přirozeně se zvláštním důrazem na mladé kádry, ať už klimatickými demonstracemi nebo poskakováním v červených uniformách.
Vzhledem k tomuto úsilí o bezmyšlenkový kolektivismus jsou pak v případě woke radikálů oprávněně používány termíny jako „vymytí“ (v originále „brainwashed“) či „kult smrti“ („death cult“), které sedí jak hýždě na hrnec i v případě Ruska. V prvém případě to jsou queer fanoušci Hamásu, „klimatický žal“ a fantazírování o redukci „přemnoženého lidstva“, v druhém televizní ukájení se nad atomovkami už už letícími na západ (třeba zde, zde, zde a zde) či každoroční fetišistické nutkání oblékat děti, do druhoválečných sovětských uniforem či převleků za tanky. V Rusku pak má tento specifický kolektivismus masovější charakter i větší podporu ze strany státu, takže se rozšířily pro popis tamní situace pojmy jako „orkové“ a „horda“.
Lopatkový gambit
U nás to však mají proruští „vlastenci“ při potírání „nenávistných názorů“ obtížnější, jelikož takto snadné řešení v moskevském stylu není průchodné, a proto k vyztužení propagandistické fronty musí občas použít nějakého toho slaměného panáka. Oblíbený je například příběh o „lopatkách“, jenž se právě pokouší maskovat podstatu Ruska coby hordy. Celé to vychází z hoaxu, podle něhož útočící ruští vojáci byli tak špatně vybaveni, že měli při útoku k dispozici jen polní lopatky. Ve skutečnosti to vycházelo ze stížnosti, že mají jen základní zbraně a polní lopatky, tj. stížnost na nedostatek těžké výzbroje (ve smyslu, že nemají převahu v dělostřelecké podpoře 10:1, jak si zvykli v roce 2022), což však bylo zjevně shledáno málo dramatickým. (viz tato prezentace od 39:50)
Výsledný produkt je pak ve stylu: „Západní propaganda tvrdí, že ruská armáda je banda neandrtálců, kteří nemají ani pušky a je supersnadné je porazit.“ To je přirozeně nesmysl, takže takto postavený slaměný panák je snadno vyvrácen a použit jako „důvod“ i k popření jakékoli jiné pro Rusy nelichotivé informace. Případně na něj mohou navázat variace ve stylu: „Ukrajinci jsou lemplové, když nedokáží porazit ani mužiky s lopatkami, a proto nemá smysl jim dávat lepší výzbroj.“, nebo „Rusové mají jen lopatky, takže nemá smysl Ukrajincům dávat lepší výzbroj.“, nebo „Rusové jsou prý mužici s lopatkami, ale stejně postupují, takže to jsou zjevně nezastavitelní supermani, a proto nemá smysl Ukrajincům dávat lepší výzbroj.“
Horda a její hrdé tradice
Slaměný panák je tedy vyvrácen, můžeme k úlevě „vlastenců“ potvrdit, že ruská armáda opravdu nevyrazila dobývat Ukrajinu lopatkami. To však není podstatné. Historie totiž ukazuje, že se může přes hranice přivalit invazní armáda, v níž se ve velkém množství vyskytují brutální „osvoboditelé“ se zálibou ve vraždění civilistů a drancování, ale přesto může být značně bojeschopná a disponující velkou ničivou silou. Zejména v případě Ruska se nabízí asociace s mongolskou říší, která byla v dobývání velmi aktivní a úspěšná, což také souvisí s tím, že v určitých „klimatických“ (a s Ruskem ideově spřízněných – viz výše) myslích je Čingischán i dnes vnímán pozitivně, jelikož na dobytých územích dokázal výrazně snížit počet obyvatelstva a tedy množství CO2 (třeba zde a zde).
Tato asociace je silnější, než se zdá na první pohled. Hlavním nástupnickým státem mongolské říše (z evropského pohledu) byla Zlatá horda. A moskevské knížectví, které se následně prohlásilo za „vší Rus“, je dědicem Zlaté hordy. Z nějakého důvodu se k tomu kremelští „Slované s holubičí povahou, kteří nikdy nezačínají žádné války“ moc nehlásí a celý příběh je (a za vlády ruských gubernátorů byl i u nás) prezentován v opačném gardu, tj. jak Mongolové vyvrátili Kyjevskou Rus, ale jak v moskevské periferii svobodný kousek této Rusi přežil a postupně porazil Mongoly a jimi zabrané území osvobodil. Ve skutečnosti to však proběhlo jinak.
Mongolové a Moskva
Mongolové vyvrátili Kyjevskou Rus a ovládli část jejího teritoria, včetně Moskvy na severovýchodní periferii, ale jádro kyjevského území, včetně samotného Kyjeva, pouze vyplenili a neobsadili. Toto rozsáhlé území, jež dosahovalo zhruba až za linii Smolensk – Brjansk – Poltava a odtud k ústí Dněpru, se následně během 13. a první poloviny 14. století stalo součástí litevského velkoknížectví a pak skrze personální unii součástí polsko-litevského království (kromě haličského knížectví na západní periferii, které se stalo součástí polského království dříve a přímo). Podstatné je, že v této části bývalé Kyjevské Rusi zůstaly i po spojení s litevským velkoknížectvím zachovány původní právní normy, církevní organizace i systém vlády (příslušná část zde a zde).
Oproti tomu v Moskvě byla vláda i s právním systémem uspořádána podle mongolského vzoru v teorii i v praxi. Nikoli překvapivě tedy Moskva byla agilním mongolským vazalem, jenž ve jménu velkého chána pilně pacifikoval ostatní ruská knížectví, která mongolskou vládu přijímala méně ochotně. Odměnou za loajalitu bylo právo vybírat od těchto knížectví pro Mongoly daně a dokonce i dynastické spojení moskevského knížete s vládnoucím rodem Zlaté hordy (Jurij Daniilovič a jeho sňatek se se sestrou vládnoucího chána), jež Moskvě pomohlo v soupeření s konkurenčním knížectvím ve Tveru. I poté, co už nebyla placena daň Mongolům, si moskevské knížectví ponechalo mongolské způsoby v organizaci společnosti i armády a zkušenosti získané při potlačování rebelií proti velkému chánovi následně využilo pro dobývání „na vlastní triko“. V kontrastu s mýtem o moskevském osvobozování je typické, že první vlna územní expanze Moskvy směřovala nikoli proti Zlaté hordě, nýbrž proti ostatním slovanským knížectvím na západ od Moskvy a jejím hlavním cílem byla území, která součástí Kyjevské Rusi nebyla v době mongolské invaze nebyla, tj. bohatá města Novgorod a Pskov. Jednalo se o významná obchodní centra podobající se severoevropským hanzovním městům, jejichž vláda měla i určité dílčí demokratické prvky. Po dobytí Moskvou byla jejich orientace na západ samozřejmě ukončena a společnost byla reorganizována podle mongolského vzoru.
Horda dnes
Podobnost však pokračuje i v současnosti. Mongolská armáda byla početná a navzdory limitům plynoucím z vědecko-technického vývoje i velmi bojeschopná, ale zároveň velmi brutální. Mongolská společnost založená na pastevectví a extenzivním využíváním velkého území byla v zásadě primitivní, tj. Mongolové neměli potřebu (na rozdíl od běžných tehdejších válek) na dobytém území přebírat nezničená města a fungující instituce a dále je využívat. Jako kočovníci se v nich nepotřebovali usazovat, a proto neměli zábrany brutálně masakrovat civilní obyvatelstvo a ničit nebojové objekty, včetně cenných kulturních památek (viz například vyplenění Bagdádu v roce 1258).
Podobnou brutalitu projevuje Rusko i dnes, ať už excesy se zabíjením zajatců nebo bombardováním civilních cílů, obojí se záměrem, stejně jako to dělali Mongolové, zastrašit „změkčilé civilizované“ protivníky. Historie se však nepřekvapivě neopakuje kompletně, nýbrž se jen „rýmuje“. Na rozdíl od současných (i dřívějších – viz například „nacionální akce“ a zakazování ukrajinštiny) akcí Rusů netvrdili Mongolové, že jejich protivníci jsou „mladší bratři“ a „skoro Mongolové“ a nepokoušeli se z nich převýchovou Mongoly dělat. Oproti tomu ruským evergreenem je účelově směšovat pojmy Rus a Slovan, jak to geniálně vystihl už kdysi Karel Havlíček Borovský: „Rusové rádi nazývají všechno ruské slovanským, aby pak mohli tvrdit, že všechno slovanské je ruské.“
Závěrečná poznámka – Kde jsou ti primitivové?
Tato propagandistická konstrukce má zvláštní půvab v kontextu toho, že i před rokem 2022 bylo v Rusku oblíbené prezentovat Ukrajince jako „zaostalé primitivy s pěstními klíny“, kteří podléhají podivným „pověrám“, tj. například o ukrajinské národnosti a nezávislé Ukrajině, namísto toho, aby ocenili jim nabízenou „vysokou ruskou kulturu“.
Samozřejmě tím z ruského pohledu správným chováním by bylo přijmout doporučení zvěčnělé v klasické ruské literatuře: „Ano, jsem otrok, ale jsem otrok cara celého světa.“ („Пускай я раб, но раб царя вселенной!“ – Lermontov, báseň Izmail-Bej, celý text zde) A pokud „skoro Rusové“ na Ukrajině tuto „velkorysou“ nabídku nechtějí přijmout, tak přestávají být považováni za „mladší bratry“ a jsou považováni za „zrádce“, což vysvětluje lehkost, s jakou ruské jednotky páchají válečné zločiny na Ukrajině, i nadšení, s jakým tuto činnost přijímá ruská veřejnost (podrobněji viz text Proč to na Ukrajině nemůže skončit mírovým kompromisem). A je tím i vysvětlena ruská obsese prezentovat tyto akce jako „přísné, ale spravedlivé trestání“, tj. v ruském pojetí je ostřelování civilních cílů na Ukrajině prezentováno jako moderní verze norimberského procesu.
Související články:
690x přečteno
