Alastair Crooke – 26. února 2025
Jednotlivé kousky zapadají do zřetelného vzorce – předem připraveného vzorce.
Ministr obrany Hegseth nám na Mnichovské bezpečnostní konferenci řekl čtyři „ne“: Ne Ukrajině v NATO, ne návratu k hranicím před rokem 2014, ne podpoře mírových sil podle článku 5 a ne americkým jednotkám na Ukrajině. A v závěrečném dovětku dodal, že americká vojska v Evropě nejsou „navždy“ – a nad kontinuitou NATO dokonce položil otazník.
Docela jasná řeč! Spojené státy se od Ukrajiny jednoznačně odstřihávají. A hodlají normalizovat vztahy s Ruskem.
Poté hodil místopředseda Vance mezi shromážděné euroelity svou petardu. Řekl, že elity ustoupily od „sdílených“ demokratických hodnot, příliš se spoléhají na represi a cenzuru svých národů (mají sklon je zavírat) a především vyčetl evropský Cordon Sanitaire („firewall“), podle něhož jsou evropské strany mimo středo-levicový proud považovány za politicky non grata: Je to falešná „hrozba“, naznačil. Čeho se vlastně tak bojíte? Máte tak malou důvěru ve svou „demokracii“?
Spojené státy, naznačil, již nebudou podporovat Evropu, pokud bude nadále potlačovat politické subjekty, zatýkat občany za verbální delikty a zejména rušit volby, jak se to nedávno stalo v Rumunsku. „Pokud utíkáte ve strachu před vlastními voliči,“ řekl Vance, „Amerika pro vás nemůže nic udělat“.
Au! Vance je zasáhl tam, kde to bolí.
Těžko říci, co konkrétně nejvíce vyvolalo katatonické evropské zhroucení: Bylo to snad ze strachu, že se USA a Rusko spojí v jeden velký mocenský svazek – a Evropa se tak zbaví možnosti klouzat po zádech americké moci, a to díky mylné představě, že každý evropský stát musí mít výjimečný přístup k washingtonskému „uchu“?
Nebo to byl konec kultu Ukrajiny a Zelenského, který byl mezi euroelitou tolik ceněn jako „lepidlo“, kolem něhož se mohla prosazovat falešná evropská jednota a identita? Obojí pravděpodobně přispělo k zuřivosti.
To, že by USA v podstatě ponechaly Evropu jejím vlastním bludům, by pro bruselskou technokracii znamenalo katastrofu.
Mnozí se mohou líně domnívat, že americký dvojí akt v Mnichově byl jen dalším příkladem známé trumpovské záliby ve shazování „bláznivých“ iniciativ, jejichž cílem je šokovat i nakopnout zamrzlá paradigmata. Mnichovské projevy přesně to udělaly! To však neznamená, že by byly náhodné; spíše se jedná o části, které zapadají do širšího obrazu.
Nyní je jasné, že Trumpův bleskový útok napříč americkým administrativním státem by nemohl být proveden, pokud by nebyl pečlivě předem naplánován a připraven v průběhu posledních čtyř let.
Trumpova smršť prezidentských nařízení na počátku jeho prezidentství nebyla náhodná. Přední americký ústavní právník Jonathan Turley a další právníci tvrdí, že tyto příkazy byly dobře právně připraveny a s jasným vědomím, že dojde k jejich právnímu napadení. A co víc, že Trumpův tým tyto výzvy uvítal.
Co se děje? Nově potvrzený šéf Úřadu pro řízení rozpočtu (OBM) Russ Vought říká, že jeho úřad se stane „vypínačem“ všech exekutivních výdajů podle nových exekutivních příkazů. Vzniklý vír Vought nazývá aplikací ústavního radikalismu. A Trump nyní vydal exekutivní příkaz, který obnovuje primát exekutivy jako kontrolního mechanismu vlády.
Vaught, který byl v OBM v době Trumpa 01, pečlivě vybírá půdu pro totální finanční válku proti Deep State. Ta bude vybojována nejprve u Nejvyššího soudu – což Trumpův tým očekává s jistotou (Trump má konzervativní většinu 6-3). Nový režim pak bude aplikován ve všech státních agenturách a resortech. Očekávejte výkřiky bolesti.
Jde o to, že administrativní stát – stranou kontroly výkonné moci – si přisvojil výsady, jako je imunita vůči odvolání a pravomoc sám sobě přidělovat právo utvářet politiku – a vytvořil tak dvojí státní systém, řízený nevolenými technokraty, který se po implantaci do resortů, jako je spravedlnost a Pentagon, vyvinul v americký Deep State.
Druhý článek ústavy však říká velmi jasně: Trump má v úmyslu, aby jeho administrativa tuto ztracenou výkonnou moc získala zpět. Ta byla ve skutečnosti ztracena již dávno. Trump se také znovu domáhá práva exekutivy propouštět „služebníky státu“ a „vypínat“ nehospodárné výdaje podle svého uvážení, což je součástí předpokladu unitární exekutivy.
Administrativní stát se samozřejmě brání. Turleyho článek má titulek: Berou nám všechno, co máme: Demokraté a odbory zahajují existenční boj. Jejich cílem bylo ochromit Trumpovu iniciativu prostřednictvím využití zpolitizovaných soudců k vydávání omezujících příkazů. Mnozí právníci hlavního proudu se domnívají, že Trumpovo tvrzení o unitární exekutivě je nezákonné. Otázkou je, zda Kongres může postavit agentury určené k tomu, aby jednaly nezávisle na prezidentovi; a jak se to slučuje s dělbou moci a článkem dva, který svěřuje nekvalifikovanou výkonnou moc jedinému zvolenému úředníkovi – prezidentovi USA.
Jak to, že to demokraté nepředvídali? Právník Robert Barnes v podstatě říká, že „blesková válka“ byla „mimořádně dobře naplánovaná“ a v Trumpových kruzích se o ní diskutovalo již od konce roku 2020. Tento tým vznikl v rámci generační a kulturní změny v USA. Tím druhým se stalo libertariánsko-populistické křídlo s kořeny v dělnické třídě, které často sloužilo v armádě, avšak začalo opovrhovat neokonzervativními lžemi (zejména těmi z 11. září), jež přinesly nekonečné války. Řídili se spíše starým příslovím Johna Adamse, že „Amerika by neměla chodit do ciziny a hledat monstra, která je třeba zabít“.
Zkrátka, nebyli součástí „angloamerického“ světa WASP; pocházeli z jiné kultury, která se hlásila k myšlence Ameriky jako republiky, nikoli jako impéria. To je to, co vidíte u Vance a Hegsetha – návrat k republikánské poučce, že USA by se neměly zapojovat do evropských válek. Ukrajinská válka není americkou válkou.
Deep State, jak se zdá, nevěnoval pozornost tomu, co chystá parta „populistických“ výtečníků, zastrčených mimo řídký Beltwayský kecálek: (Outliers) plánovali koordinovaný útok na federální výdajový kohoutek – identifikovaný jako slabé místo, o které by se mohla opřít ústavní žaloba, která by vykolejovala – v celém rozsahu – výdaje Deep State.
Zdá se, že jedním z aspektů překvapení byla disciplína Trumpova týmu: „žádné úniky informací“. A za druhé, že ti, kdo se podílejí na plánování, nepocházejí z přední anglo-sféry, ale spíše z té části společnosti, kterou urazila válka v Iráku a která obviňuje „anglo-sféru“, že „zničila“ Ameriku.
Vanceův projev v Mnichově tedy nebyl rušivý – jen proto, aby byl rušivý; ve skutečnosti vybízel posluchače, aby si připomněli rané republikánské hodnoty. To bylo myšleno jeho stížností, že se Evropa odvrátila od „našich společných hodnot“ – tj. hodnot, které oživovaly Američany hledající únik před tyranií, předsudky a korupcí Starého světa. Vance (zcela zdvořile) vytýkal euroelitám, že se vrátily ke starým evropským neřestem.
Vance také nepřímo naznačoval, že evropští konzervativní libertariáni by měli napodobit Trumpa a jednat tak, aby se zbavili svých „administrativních států“ a získali zpět kontrolu nad výkonnou mocí. Zbourejte firewally, radil.
Proč? Protože „bruselský“ technokratický stát pravděpodobně nepovažuje za nic jiného než za čistou odnož amerického Deep State – a proto se velmi pravděpodobně pokusí torpédovat a potopit Trumpovu iniciativu na normalizaci vztahů s Moskvou.
Pokud měl Vance tyto instinkty, měl pravdu. Macron téměř okamžitě svolal do Paříže „mimořádnou schůzi“ „válečné strany“, aby zvážil, jak americkou iniciativu zmařit. To se však nepodařilo a údajně se zvrhlo v hádky a jízlivost.
Ukázalo se, že Evropa není schopna shromáždit „ostrou“ vojenskou sílu větší než 20 000-30 000 mužů. Scholtz měl zásadní námitky proti jejich zapojení, Polsko jako blízký soused Ukrajiny odmítlo a Itálie mlčela. Starmer však po Mnichovu okamžitě zavolal Zelenskému, aby mu sdělil, že Británie vidí Ukrajinu na neodvolatelné cestě ke členství v NATO – tedy v přímém rozporu s politikou USA a bez podpory ostatních států. Trump na to nezapomene, stejně jako na někdejší roli Británie při podpoře pomluvy Russiagate během jeho prvního funkčního období.
Schůzka však podtrhla rozdělení a bezmocnost Evropy. Evropa byla odsunuta na vedlejší kolej a její sebevědomí je silně pošramoceno. USA by v podstatě ponechaly Evropu jejím vlastním bludům, což by pro bruselskou autokracii znamenalo pohromu.
Přesto mnohem větší důsledky než většina událostí posledních dnů mělo, když Trump v rozhovoru pro Fox News po návštěvě Daytony odmítl Zelenského cancy o tom, že Rusko chce napadnout země NATO. „S tím nesouhlasím; ani trochu,“ opáčil Trump.
Trump nevěří na primární lež, která má být lepidlem, jež drží celou tuto geopolitickou strukturu EU pohromadě. Neboť bez „hrozby Ruska“; bez toho, aby USA věřily v tuto globalistickou spojovací lež, nelze předstírat, že se Evropa musí připravovat na válku s Ruskem. Evropa se nakonec bude muset smířit se svou budoucností jako periferie v Eurasii.
Překlad Deepl
