10. BŘEZNA 2025 M. K. BHADRAKUMAR
Po celé uplynulé tříleté období Moskva tvrdila, že čelí existenční hrozbě ze strany USA vedené zástupné války na Ukrajině. V posledních šesti týdnech se však toto vnímání hrozby do značné míry rozplynulo. Americký prezident Donald Trump se hrdinně pokusil změnit obraz své země na portmanteau „přítele“ a „nepřítele“, s nímž může být Moskva přátelská navzdory zázemí zásadní nelibosti či podezíravosti.
Minulý týden se Trump obrátil k otázce Íránu, což by mohl být potenciálně podobný skok důvěry. V obou situacích existují podobnosti. Jak ruský prezident Vladimir Putin, tak íránský prezident Masúd Pezeškán jsou kvintesencí nacionalistů a modernistů, kteří jsou otevřeni západnímu myšlení. Rusko i Írán čelí sankcím USA. Oba usilují o zrušení sankcí, které může otevřít možnosti integrace jejich ekonomik do světového trhu.
Ruské i íránské elity lze označit za „západní“. Jak Rusko, tak Írán ve svých dějinách zažily Západ jako zdroj modernity, který „vylepšil“ jejich civilisované státy. V takovém paradigmatu drží Trump v jedné ruce bič a v druhé med a nabízí usmíření nebo odplatu v závislosti na jejich volbě. Je to moudrý přístup? Není vůbec možný reset bez donucování?
V ruském vnímání se hrozba ze strany USA v poslední době výrazně zmírnila, neboť Trumpova administrativa jednoznačně naznačila strategii navázání kontaktů s Ruskem a normalizace vztahů – dokonce se rýsují vyhlídky na oboustranně výhodnou hospodářskou spolupráci.
Rusko zatím zažívá jízdu na horské dráze s Trumpem (který dokonce pohrozil Rusku dalšími sankcemi), jehož recepty na příměří, které má ukončit konflikt na Ukrajině, vyvolávají v ruské mysli neklid. Trump však také přibouchl dveře členství Ukrajiny v NATO; zcela odmítl jakékoli vojenské nasazení USA na Ukrajině; zbavil Rusko odpovědnosti za vyvolání konfliktu na Ukrajině a místo toho svalil vinu přímo na Bidenovu administrativu; otevřeně uznal, že Rusko si přeje konflikt ukončit; a vzal na vědomí ochotu Moskvy zahájit jednání – dokonce připustil, že samotný konflikt je skutečně zástupnou válkou.
V praktické rovině Trump signalizoval připravenost obnovit normální fungování ruského velvyslanectví. Pokud lze věřit zprávám, obě země zmrazily své útočné zpravodajské aktivity v kybernetickém prostoru.
Během nedávného hlasování o rezoluci Rady bezpečnosti OSN o Ukrajině se USA a Rusko opět ocitly v šiku proti evropským spojencům Washingtonu, kteří se spojili s Kyjevem. Pravděpodobně ruští a američtí diplomaté v New Yorku podnikli koordinované kroky.
Není divu, že v evropských hlavních městech a v Kyjevě panuje panika, že Washington a Moskva jsou v přímém kontaktu a oni nejsou v obraze. I když se v Moskvě pronikavě zvýšil komfort, sklíčenost v evropské mysli jen houstne a ztělesňuje zmatek a tušení, které prostupují významnými okamžiky jejich boje.
Celkově vzato Trump přiznal legitimitu ruské pozici ještě před zahájením jednání. Je myslitelné nekonvenční uvažování i ve vztahu k Íránu?
Z věcného hlediska jsou z ruského pohledu zbývajícími „nedořešenými body“: zaprvé změna režimu v Kyjevě, která zajistí vznik neutrálního přátelského souseda; zadruhé odstranění amerických sankcí; a zatřetí rozhovory o kontrole zbrojení a odzbrojení přizpůsobené současným podmínkám pro zajištění evropské a globální rovnováhy a stability.
Co se týče Íránu, na to je ještě brzy, ale situace je mnohem méně složitá. Je pravda, že obě země jsou již po desetiletí v nepřátelském vztahu. Lze to však přičíst výhradně americkému zasahování do íránské politiky, hospodářství, společnosti a kultury; neutuchající vzájemné nepřátelství nebylo nikdy historicky základním kamenem.
V Íránu existuje skupina „západních“ voličů, kteří se zasazují o normalizaci vztahů s USA jako o cestu vedoucí k hospodářskému oživení země. Stejně jako v Rusku, i v Íránu mají samozřejmě superjestřábi a dogmatici zájem na zachování statu quo. V obou zemích má vliv vojensko-průmyslový komplex.
Velký rozdíl je v tom, že vnější prostředí v Eurasii je plné napětí mezi USA a Ruskem, zatímco vnitroregionální uspořádání v oblasti Perského zálivu je nakloněno americko-íránskému smíru. Saúdsko-íránské sbližování, neustálé a do značné míry mírnější íránské politiky odporu, opuštění džihádistických skupin jako geopolitického nástroje Saúdskou Arábií a její opětovné zaměření na rozvoj a reformy jako národní strategie – to vše formuje ducha doby, který nesnáší konfrontaci mezi USA a Íránem.
Tato historická proměna činí starou americkou strategii izolace a „zadržování“ Íránu poněkud zastaralou. Mezitím si i samotné USA stále více uvědomují, že americké zájmy v západní Asii se již nekryjí se zájmy Izraele. Trump si toho nemůže nebýt vědom.
Stejně tak je dnešní odstrašující schopnost Íránu přesvědčivou skutečností. Útokem na Írán mohou USA v nejlepším případě dosáhnout pyrrhova vítězství za cenu zničení Izraele. Pro Trumpa bude nemožné vymanit USA z následného marasmu během jeho prezidentství, které ve skutečnosti může definovat jeho odkaz.
Jednání mezi USA a Ruskem se pravděpodobně protáhnou. Rusko, které se dostalo tak daleko, nemá náladu zmrazit konflikt, dokud nezíská plnou kontrolu nad oblastí Donbasu – a případně i nad východní stranou Dněpru (včetně Oděsy, Charkova atd.) V případě Íránu se však čas krátí. Něco musí ustoupit za dalšího půl roku, až se přesýpací hodiny vyprázdní a nastane říjnový termín pro mechanismus snapback JCPOA z roku 2015, který má znovu zavést rezoluce OSN o „pozastavení všech činností Teheránu souvisejících s přepracováním, těžkou vodou a obohacováním uranu“.
Trump bude vyzván, aby přijal zásadní rozhodnutí ohledně Íránu. Nenechte se mýlit, pokud dojde na tlak, může Teherán od smlouvy o nešíření jaderných zbraní odstoupit úplně. Trump ve středu uvedl, že zaslal dopis nejvyššímu íránskému vůdci Alímu Chameneímu, v němž ho vyzval k uzavření dohody, která by nahradila JCPOA. Bez konkrétních údajů naznačil, že by tato otázka mohla rychle vést ke konfliktu s Íránem, ale také naznačil, že by v blízké budoucnosti mohla vzniknout jaderná dohoda s Íránem.
Později v pátek Trump novinářům v Oválné pracovně řekl, že USA jsou „ na konci“ jednání s Íránem a doufá, že vojenský zásah se ukáže jako zbytečný. Jak řekl: „Je to zajímavé období v dějinách světa. Ale ve vztahu k Íránu jsme v pozici, že se něco stane velmi brzy, velmi, velmi brzy.
„Myslím, že o tom budete mluvit velmi brzy. Doufejme, že se nám podaří uzavřít mírovou dohodu. Nemluvím o síle nebo slabosti, jen říkám, že bych raději viděl mírovou dohodu než tu druhou. Ale ta druhá problém vyřeší. Jsme v posledních fázích. Nemůžeme jim dovolit, aby měli jadernou zbraň.“
Trump usiluje o to, aby z případné normalizace vztahů s Ruskem a Íránem, dvěma energetickými velmocemi, vyplynuly mírové dividendy, které by mohly dát impuls jeho projektu MAGA. Nejprve je však třeba vymést pavučiny. Současné západní myšlení o Rusku a Íránu formují mýty a mylné představy. Trump by neměl propadat fobii z „imperialistických“ ambicí Ruska nebo „tajného“ jaderného programu Íránu.
Jestliže první z nich byl narativem liberálně-globalistického neokonského tábora, druhý je výmyslem izraelské lobby. Obě tato vyprávění jsou samoúčelná. Přitom se ztratil rozdíl mezi westernizací a modernizací. Westernizace je přijetí západní kultury a společnosti, zatímco modernizace je rozvoj vlastní kultury a společnosti . Westernizace může být v nejlepším případě pouze dílčím procesem modernizace v zemích, jako je Rusko a Írán.
Trumpova vynalézavost proto spočívá v ukončení zástupných válek USA s Ruskem a Íránem vytvořením synergie z rusko-íránského strategického partnerství. Jestliže zástupné války USA v poslední době Rusko a Írán jako kvazi-spojence pouze sblížily než kdykoli předtím v jejich bouřlivé historii, jejich společný zájem dnes spočívá také v Trumpově vynalézavosti, jak si vzít na pomoc Putina, aby normalizoval vztahy mezi USA a Íránem. Pokud někdo dokáže provést tak odvážný, kouzelnický trik s provazem, pak je to jedině Trump.
Překlad Deepl
