pro Kosu objevil Zdenko Onderka
Když Zdenko Ondreka, grafik s jedinečnou invencí, poslal obrázek do upoutávky poslední Hodiny vlka na Slobodnom vysielači, přibalil k němu ještě link. Že si to mám přečíst. Doporučeno, vykonáno. Zdenko pravdu dí. Protože bude jen a jen užitečné, když čínský pohled na politiku a diplomacii v podání Evropské unie dojde co největší veřejné známosti. Byť je zprostředkován „západním ďáblem“, jak Číňané prý s oblibou titulují našince usedlé v Říši středu. Evropští hodnotoví papaláši se mohou nafukovat jak chtějí, asijský obr si o nás myslí toto:
The rise of ‘antidiplomacy’ in a powerless Europe
podle překladače
Vzestup „antidiplomacie“ v bezmocné Evropě
Kaja Kallas je tváří sebedestručních postojů Evropy k Číně a sebenenávisti vůči Americe
Evropa dnes praktikuje diplomacii, která nepřináší žádné výsledky. Politiky nejsou navrženy tak, aby chránily zájmy, ale spíše jsou napsané tak, aby vyzařovaly ctnost či bezprizorní absolutní transatlantickou loajalitu.
To, co se zjevuje, není vliv, ale iluze – poháněná teatrálním pózováním, improvizovanou autoritou a vůdci hrajícími role, které Smlouvy nikdy nedefinovaly. Tento aparát hovoří za Unii, které nemůže velet, vyzývá ke konfrontaci protivníky, které nemůže odradit, a káže hodnoty, které nedokáže naplatnit – zejména doma. Výsledkem je simulace geopolitiky bez prostředků k jejímu formování.
Nikde to není patrnější než u Kaji Kallasové. Jako vysoká představitelka EU pro zahraniční věci během několika měsíců obrátila roli, kterou měla plnit, naruby – promítla blok na globální scénu s konfrontačními postoji, které podkopávají právě ty zájmy, jež má hájit.
Zatímco USA uvalují na Evropu trestná cla, při každé příležitosti otevřeně zesměšňují lídry EU nebo omezují víza pro úředníky obviněné z cenzury projevů, Evropa se podřizuje obtěžování ze strany Washingtonu a zároveň se štětí ohledně čínských nabídek spolupráce. Tato diplomatická inverze je tak surrealistická, že se čte jako satira – až na to, že v reálném čase utváří evropskou zahraniční politiku.
Není to chybný krok jednotlivce, který se odchýlil od scénáře. Odráží to systém, který ji instaloval. Kallasová je krystalickým vyjádřením institucionálního rozpadu Evropy – zároveň architektkou i produktem struktury, kde někdo může z právního vakua improvizovat zahraniční politiku a vydávat prohlášení, která členské státy ani neschválily, ani neuznávají.
V jakémkoli fungujícím řádu by se to podobalo performanci. V dnešní Evropě to platí za státnické umění.
Úpadek předcházel už jejímu jmenování. Od roku 2019 se Evropská komise potácí geopolitikou bez strategie a ústavní autority, omezena prezidentským režimem, nekonzistentními postoji vůči Číně a patologickou závislostí na Americe.
Nevychází z toho pouhá neschopnost, ale institucionální rezignace. Následuje diplomacie nově chápaná jako avantgardní divadlo: hlučné, sebestředné a odtržené od vlivu.
Diplomatická tragédie o pěti dějstvích
Pět nedávných epizod mapuje sestup Evropy od zahraniční politiky ke geopolitické burlesce.
První dějství Kallasová v říjnu 2024 . „Čínská „zmatečná doktrína“ byla uvedena do úřadu , kdy Čínu označila za „částečně zhoubnou“, zcela bezdůvodně a navíc do posledního detailu okopírovala washingtonské argumenty. Peking umístila do šedé zóny mezi rivalitou a hrozbou, kterou lze zvládnout pouze prostřednictvím atlantické sounáležitosti. Když se Trump vrátil a toto sounáležitost přes noc zmizela, Brusel se uchýlil k politickém dialektu, kterému nikdo jiný nerozuměl.
Druhé dějství . Následovalo předvídatelné „mnichovské ponížení“. Na bezpečnostní konferenci v Mnichově v únoru 2025 se americký viceprezident J. D. Vance vysmál bezvýznamnosti Evropy do očí jejím vlastním lídrům. Reakce? Jako od cvrčků. Kallasová se následně vynořila na scéně se zoufalou bravurou : „Zdá se, že se USA snaží vyvolat s Evropou boj,“ a pokračovala : „svobodný svět potřebuje nového vůdce. Je na nás, Evropanech, abychom tuto výzvu přijali“ – návrh, který se hroutí pod tíhou vlastní absurdity. Tato poznámka mísila zbožné přání, zbabělost a diplomatickou primitivnost. Mnichov odhalil Evropu jako hosta, který si neuvědomuje, že večírek skončil už před mnoha hodinami.
Třetí dějství . Následovalo „washingtonské ponižování“. Cesta Kallasové do Washingtonu koncem února 2025 měla potvrdit transatlantické partnerství. Místo toho se s ní ministr zahraničí Marco Rubio odmítl setkat poté, co již dorazila – což bylo zcela bezprecedentní. To, co Brusel stále považoval za koordinaci, nyní vypadalo jako doprošování. Urážka nebyla osobní – šlo o výchovnou lekci; USA přešly od ignorování Evropy k jejímu aktivnímu vyučování ohledně její irelevantnosti.
Čtvrté dějství . Na singapurském dialogu Shangri-La Kallasová prohlásila : „Pokud se obáváte Číny, měli byste se obávat Ruska,“ a vykreslila jejich partnerství jako jednotnou hrozbu naší doby. S oprávněným rozhořčením obvinila Peking z toho, že umožňuje ruské válečné mašinérii – a zároveň opatrně opomíjela spoluvinu Evropy.
Jak nedávno přiznal komisař pro energetiku Dan Jorgensen , členské státy EU utratily od začátku invaze na Ukrajinu za ruská fosilní paliva ekvivalent 2 400 stíhaček F-35. Pokud nějaká strana financovala Putinovu vojenskou pokladnu, zdá se, že to byla samotná Evropa. Místo aby se však s touto nepohodlnou aritmetikou vypořádala, vina se přiděluje jiným, navíc s jistotou někoho, kdo si nikdy znekontroloval vlastní příjmy a výdaje.
Vztah mezi Čínou a Ruskem, popisovaný jako monolitický, je navíc prodchnut napětím. Moskvě se nelíbí neochota Pekingu nakupovat neenergetické exportní zboží a obává se, že čínské produkty zaplaví ruské trhy, které opustily západní značky. Čína se mezitím důsledně staví proti ruským jaderným hrozbám. Taková složitost však narušuje celkový záměr. Aby Kallasová udržela narativ, musí ignorovat rozpory mezi partnery i selhání spojenců: zkrátka pravda nesmí zkazit žádoucí titulek.
O vztah Indie a Rusko se o to starají méně. Zatímco Brusel se zaměřuje na to, jak Čína podporuje Moskvu, ignoruje významné toky zbraní a další rostoucí obchod mezi Ruskem a Indií. Podle Stockholmského mezinárodního institutu pro výzkum míru (SIPRI) byla Indie v letech 2020 až 2024 největším příjemcem významného ruského exportu zbraní, což představovalo 38 % celkových transferů zbraní Moskvy.
Patří mezi ně systémy, které by byly považovány za destabilizující, pokud by se prodávaly jinam, spolu s exportem, který pomáhá zmírnit dopady pokusu o ekonomickou izolaci Ruska. Mezitím loni v únoru Komise vyslala svou historicky největší diplomatickou misi do Dillí, vyslala 21 komisařů, přičemž se záměrně vyhýbala jakékoli zmínce o prohlubujících se vazbách Indie s Moskvou nebo o chabém stavu tamních lidských práv.
Nic z toho neodpovídá narativu Bruselu, takže se to jednoduše ignoruje. Zpochybňování Indie by zkomplikovalo indicko-pacifické fantazie EU; konfrontace s tím by odhalila nekonzistentnost strategie, která zachází s Čínou jako s hrozbou a s Indií jako s partnerem, a to i v případě, že se jejich chování vůči Rusku kryje. Problém tedy není v rozsahu nátlaku – jde o selektivitu pozornosti.
V. dějství . „Tyrolské divadlo“ představuje logický závěr, závěrečné dějství vykazuje až operní absurditu. EU uspořádá v Tyrolsku představení, v němž po boku čínského ministra zahraničí Wang Iho předvádí „vícejazyčné vzdělávání“. Jak informuje Finbarr Bermingham ze SCMP , cílem je postavit do kontrastu údajnou jazykovou toleranci Evropy s „nátlakovou“ politikou Číny v Tibetu a Sin-ťiangu.
Kallasová bude hrát v této surrealistické produkci, zatímco španělský premiér Sanchez prosazuje, aby se katalánština, baskičtina a galicijština staly oficiálními jazyky EU – přestože všichni mluvčí plynně mluví španělsky. Tento krok se netýká jazykových práv, ale zajištění Sanchezova udržení moci prostřednictvím paktu s uprchlíkem před spravedlností (Carlesem Puigdemontem- pozn. vlk), přestože španělská ústava tyto jazyky jako oficiální neuznává.
Paralela je nezaměnitelná: co Sanchez dělá uvnitř EU, to co Kallas dělá mimo ni – politizuje instituce ne proto, aby sloužily evropským zájmům, tedy kvůli upevnění osobního vlivu. Stejná logika, jiné měřítko.
Rusko-ukrajinská válka odhalila tuto paralelu a odhalila teatrální prázdnotu evropské diplomacie. Kallasová měla šanci stát se respektoným hlasem tím, že podpoří důvěryhodný mírový proces. Místo toho ale i Trump dokázal zaujmout první místo. Její konfrontační postoj – motivovaný spíše historickým traumatem Estonska než jejími současnými povinnostmi – jen zdůraznil její neschopnost reprezentovat Evropu jako celek.
Sanchez není žádnou evropskou politickou výjimkou. Od začátku války Španělsko utratilo za ruské energie 6,9 miliardy eur, což je téměř sedminásobek toho, co slíbilo na vojenskou pomoc Ukrajině (1 miliarda eur). To španělskému premiérovi nezabránilo v tom, aby na každém focení pózoval s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským. Podle logiky Bruselu z každého eura poslaného na pomoc Kyjevu v odolávání invazi jde sedm na její „umožnění“ útočníkovi.
A přesto se Brusel nyní, z tohoto cirkusu rozporů, připravuje poučovat Peking o jazykových právech. Zatímco angličtina je úředním jazykem v Hongkongu a portugalština v Macau, EU – která nemá jednotnou jazykovou politiku a působí nad rámec jakéhokoli smluvního mandátu pro zahraniční záležitosti – se staví do role arbitra jazykové svobody. Činí tak, aniž by byla schopna definovat svou vlastní zahraniční politiku, postrádá odbornost, soudržnost a jednotu, kterou údajně ztělesňuje, a to vše při hledání obchodu s těmi, které veřejně kárá.
Celkově vzato, vzhledem k tomu, že Smlouvy nikdy nevybavily EU funkčním aparátem zahraniční politiky, Kallasová přehodnotila svou roli jakožto reprezentantku zpozdilé rezoluce Evropského parlamentu: ovšem maximálně hlasitou, naprosto sebevychvalující a naprosto bezvýznamnou.
Červencové zúčtování
Veškerá tato choreografie se směřuje k červencovému summitu EU-Čína v Pekingu. Aby Kallasová zajistila jeho neúspěch, nasazuje všechny dostupné nástroje – zákeřná prohlášení, zinscenovaný moralizmus a inspirovaný tyrolský manévr: sabotáž přebalená jako státnictví, prostě mistrovská třída v tom, jak si odcizit partnery, aniž by se přitom ničeho dosáhlo.
Brusel prosazováním této agendy zaměňuje aktivitu s autoritou, hluk s pákou a morální pózování s účelem. Zahraniční politika se nyní vytváří jako konceptuální umění: provokativní ve formě, prázdná ve funkci a srozumitelná pouze ostatním „zasvěceným“ osobám. Kallasova doktrína – pokud si tento termín zaslouží – není strategií, ale metodou: vytvářet pnutí, prohlašovat to za ctnost a ignorovat následky.
A přesto v této evropské operní alegorii není sama. Systém to umožňuje. Institucionální uspořádání Unie umožňuje gesta bez mandátů a prohlášení bez koordinace. To, co se vydává za diplomacii, je ve skutečnosti vyplňované vakuum – protože nikdo jiný v systému EU neví, co říct, ani za to nechce nést odpovědnost.
Vzestup „antidiplomacie“ neznamená, že Evropa nejedná; jde o to, že jedná, když se o to nikdo nezajímá, jménem nikoho, s nástroji, které nikdo neodsouhlasil použít. Brusel jedná v zahraničí ne proto, že by k tomu měl pravomoc, ale proto, že se mašinérie neustále pohybuje, i když účel není jasný.
Pokud někdo strukturálně nezabrzdí, pekingský summit jen tak neselže. Potvrdí to, co mnoho partnerů již tuší: že Evropa už nedokáže rozlišit mezi postojem a pózou.
Autor:
Sebastian Contin Trillo-Figueroa je geopolitický stratég se sídlem v Hongkongu, který se zaměřuje na vztahy mezi Evropou a Asií.
ooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
Jsem všechno jiné než odborník na Čínu nebo vztahy EU -Čína. Nicméně s autorem souzním. Evropská, resp. unijní politika, nejméně nějakých 15 let nazpět a možná ještě déle je jedna velká trapnost. A čím dál větší. Ta trapnost s instalací rusožroutky Kallasové získala novou dimenzi. Pokud jde o Čínu, fobie a mistrování z lidskoprávní agendy tam bylo vždycky. Dnes ovšem se zdá , že na úkor úplně všeho ostatního. Tohle kacerování na Peking nezabralo v době, kdy Evropa představovala ekonomický a politický faktor a Čína rozvojovou zemi se vším všudy. Jak účinné asi bude tohle prázdné pozérství a předvádění se v době, kdy se Čína stala hospodářským gigantem, jehož trh je dnes pro uvadající už ne unii, nýbrž doslova a do písmene uHnii, nejméně stejně důležitý jako ten americký? Snadno domyslet. My „plánujeme a myslíme“ v rocích. Číňané ve stoletích. A stejně dlouhou mají paměť. Význam nějakých Kallasových je pod jejich rozlišovací schopnost, nikoliv však pod práh zapamatovatelnosti jejich paměti. Což se bytostně týká i Česka a jejích směšných figurek typu Vystrčil nebo Pekarová Adamová. Jakkoliv jsou ještě daleko bezvýznamnější než jakási Kallasová, škody stihli přivodit České republice daleko více. Nejsem žádný stoupenec či fanda Číny. Právě naopak – bud e to Peking, jenž zařídí, že Evropa se stane regionem zemí Třetího světa. Tím, že přebere naše trhy, předběhne nás ve vědě a výzkumu a jejich zapojení do své ekonomiky a urychlí tím náš pád do bezvýznamnosti. Se všemi důsledky.
A učiní tak s o to větším potěšením, při vzpomínce a povědomí, jak jsme Čínu po staletí ponižovali, vysmívali se jí a školili jí ze všeho možného – zejména s tzv. lidských práv. S gustem nám to vrátí. A tatrmanům a tatrmankám kategorie bezvýznamný, ale drzý politický plankton zejména.
