Za poslední tři roky jsem najezdil přes tři sta tisíc kilometrů. Absolvoval jsem celkem čtyři sta devatenáct besed s občany – to jsou bezmála tři týdně. Udělal jsem osmadvacet zabíjaček a uspořádal více než sto společenských událostí při kterých se dělalo i pilo víno, vyráběly se marmelády, zavařovaly okurky, udil se špek a nebo se prostě jen tak povídalo o politice. Prakticky každý den u mě někdo byl na návštěvě a hodně lidí prostě „přijelo na blind.“ Prostě jeli vlakem přes celou republiku, aniž by věděli, jestli budu doma. Když o tom tak přemýšlím, vlastně si už nepamatuju den, kdy by s námi nebyl u oběda či u večeře nějaký host.
V roce 2023 jsem k tomu ještě chodil normálně do práce a na podzim roku 2024 jsem pravidelně jezdil a lítal do Brusele do europarlamentu.
Odjezdil nějaké akce i s naší skupinou historického šermu a absolvoval jsem tři volební kampaně. Mluvil jsem na třech velkých demonstracích, „ukradl jsem odborářskou demonstraci“ Petře Mazancové a Josefu (sebe)Středulovi, spoluorganizoval jsem zemědělské protesty, vydal jsem tři knihy, založil Institut českého venkova, psal jsem každý týden článek pro První zprávy Honzy Fulína a článek pro Parlamentní listy. Rok jsem psal i pro Deník TO… a pro Vidlákovy kydy jsem napsal přes tisíc textů.
K tomu ještě hodiny a hodiny prachsprosté administrativy. Faktury, platby, daňová přiznání… a každou chvíli na policii, protože na mě pořád někdo podával trestní oznámení za nevymáchanou hubu…
Jsem samozřejmě hrdý na vykonanou práci, ale dneska to nepíšu proto, abych se chlubil, ale abych konstatoval, že jsem poslední tři roky byl špatný táta a špatný manžel. Když si přečtete výkaz práce v předchozích odstavcích, snadno si uděláte obrázek, kolik času jsem asi tak věnoval svým dětem a své ženě.
Přesto, doma vše fungovalo. Děti se podělily o starosti kolem zahrady a prasátek a má žena převzala mé povinnosti v domácnosti. Ať jsem byl, kde jsem byl, doma mě vždycky čekalo teplé jídlo a ještě vřelejší objetí. Z mužských prací jsem musel jen zorat záhumenek a uklidit uhlí do sklepa. Vše ostatní jsem vždycky našel hotové.
Mnohokrát jsem za poslední tři roky viděl mou ženu ustaranou a dětem tekly slzičky, ale nedostalo se mi ani jedné jediné výčitky. Ani v době, kdy u nás klepala na dveře policie, ani v době, kdy nám před domem chodily hyeny z České televize. Máme Tě rádi, táto, dělej, co musíš, jen nám slib, že to jednou skončí. Že to nebude věčná válka.
Když mi má žena u oltáře slibovala věrnost v dobrém i zlém, myslela to zcela vážně. Teď právě máme dvacetileté výročí, co jsme se vzali. Za poslední tři roky jsem své ženě přinesl jen věčné čekání a strachování o mě. Přinesl jsem jí unaveného chlapa, který usínal u stolu a i když tělo přišlo, duše se ještě někde toulala. Po celou dobu mi byla skvělým zázemím, bezpečným přístavem, duchovní oporou i balzámem na mnohokrát poraněnou duši. Nikdy si nestěžovala, nikdy mi nedala nůž na krk – buď politika a nebo já.
To, co jsem udělal, se nedá napravit. Čas, který jsem se svými nejbližšími nestrávil, ten se nedá dohnat. Nejde nějak zrychleně chodit s mými kluky na ryby nebo na čundr, nejde reprízovat školní besídky na kterých jsem nebyl, nejde si urychleně povídat s mojí dcerkou o jejích prvních láskách, nedá se to dohnat nákladnou dovolenou v exotických zemích nebo drahými dárky. Jak je to přísloví? Jediný, kdo si doopravdy bude pamatovat, že jsi dlouho do noci obětavě pracoval, budou tvoje děti, které na tebe čekaly a tys tam nebyl.
A tak bych chtěl alespoň věřit, že to celé nebylo zbytečné. Že se nám pro národ podařilo zapálit alespoň malou svíčku. Že jsme udělali, co se dalo, aby nebyla válka. Že jsme zvládli nové národní obrození. Že ještě nezemřela Vlast v našich srdcích. Že všichni nejsou jako Oganesjan, všichni nejsou jako Ivana Svobodová, všichni nejsou jako Pavel Šafr. Že naše země i naše svoboda ještě stojí za záchranu. Že mi to děti odpustí, protože budeme žít v míru a svobodě.
Víte, vždycky, když někdo kritizuje moje kroky a vysvětluje mi, jak jsem to měl dělat jinak, jak jsem ho zklamal, vyčte mi všechny nedostatky (které opravdu mám) a chyby (které jsem doopravdy udělal), vždycky vidím obličej mojí nejmladší dcerky a říkám si: „Máš to zapotřebí?“
Tak bych chtěl doufat, že ano. Že to bylo nutné udělat. Že to nebyla dračí setba a že to jednou přinese dobré plody. Že vím, pro koho jsem to dělal.
Ale také vím, že neexistuje žádné právo uspět.
Promiňte mi ten sentiment. Před volbami už je všechno hotové a tak prostě bilancuji.
____________________________________________________________________________________
Přátelé, pokud mě chcete podpořit v mém Vidláckém úsilí, prosím pošlete dar Institutu českého venkova. Každý, kdo pošle příslušnou částku, může si na oplátku vyžádat knihy, samolepky a odznaky z nabídky. Číslo účtu: 1769955003/5500 IBAN: CZ8355000000001769955003. Kdo chce, může přímo na stránkách Institutu pro platbu použít QR kód. Doporučuji poslat platbu a druhý den si zadat adresu pro zaslání. Stačí přímo na Vidlákových kydech kliknout v záhlaví na „objednat knihu.“
Kdo potřebuje jednoduché placení, nově nabízím možnost přes tuto platební bránu: https://donate.stripe.com/28E4gzekn7mlgjS0g3g3600
A protože prezident vyhlásil volby a je třeba vyhovět byrokratické buzeraci, tož doplňuji: Zadavatel, zpracovatel – Daniel Sterzik.
