Od útlého dětství jsem slýchával: „Izrael nás oloupil o naši zemi“.
Austrálie, Kanada, Velká Británie a Francie – země, které se odvolávají na mezinárodní právo a historickou spravedlnost, předávají dnes ve smyslu uznání Palestiny Hamasu jako prémii krví naplněný pohár. Trofej za násilí a teror. Na ulicích Pásma Gazy je toto gesto slaveno jako vítězství, ve vládách Západu jako morální zadostiučinění. Obojí je krátkozraké.
Opět se ukazuje: Západ ví toho velice málo o Blízkém Východě. Neporozumněl tomu, co je kodex cti, ani tomu, co je víra v uchopení moci násilím. Politika, která se vznáší v morálních oblacích, sotva kdy ve světě něčím pohnula. Kdo chce zde docílit mírového řešení, musí zůstat na půdě reality a dobře ji znát.
Já sám jsem se narodil do konfliktu na Blízkém Východě a vyrůstal v palestinské rodině. Moje rodina zaplatila za vše vysokou cenu. Od malička jsem slýchával: „Izrael nás oloupil o naši zemi.“ Antisemitismus jsem nasával s mateřským mlékem. Tato osobní minulost však nesmí být důvodem k nenávisti – musí se změnit v povinnost. V povinnost hledat cesty ke smíření.
Já osobně stále věřím ve dvoustátní řešení jako jediné realistické, morálně zodpovědné východisko ze současné situace. Židovský, demokratický stát Izrael vedle palestinského, demokratického státu. Ta věc má ale jeden háček: takový sen potřebuje existenci dvou národů, které ho chtějí uskutečnit. Potřebuje vedení, které ho realizuje. Ale hlavně: potřebuje Západ, který konečně skončí s tím, že tento sen opakovaně v zárodku zadusí svou naivitou, namísto aby ho chránil.
Ten, kdo vyhlásí ukvapeným rozhodnutím, v rychlosti, palestinskou státnost, bez vytvořených předpokladů, záruk jistoty, státoprávnosti a zodpovědného vedení státu, hraje do ruky silám, které mír nechtějí. Výsledek lze předem tušit: více chaosu, více krve, méně naděje.
Dva státy znamenají uznání jedné strany druhou. Politická hesla jako „Osvoboďte Tel Aviv!“, či „From the River to the Sea“, jasně ukazují jednostranné požadavky Arabů. Školní učebnice oslavující hrdinskou smrt mučedníků v boji proti Židům, kontaminují dětské duše. Taková propaganda vede k 7. říjnu 2023.
Realita na palestinské straně vede spíše k vystřízlivění: Hamas a převážná část palestinského obyvatelstva nesní o koexistenci, nýbrž o Palestině, která se rozprostírá přes celou Svatou zemi. Od třicátých let minulého století to bylo vždy palestinské vedení, které dvoustátní řešení odmítalo: v roce 1948, při jednáních v Camp Davidu v roce 1979, poté v Oslu, znova v Camp Davidu v roce 2000 a dokonce v rozhovorech Abbase s Olmertem v letech 2007/2008.
S pozoruhodnou důsledností zde byla promarněna každá příležitost k dohodě a smíření s opakovaným, ideologicky podloženým zostřením vzájemných vztahů za trvalého odmítání existence státu Izrael. Dodnes je Palestinský autonomní úřad, který je prezentován v Evropě, Austrálii, či v Kanadě jako nositel naděje, zkorumpovanou, nefunkční institucí. Řekne vám to každý diplomat v Ramallahu – s rukou před ústy. Volby zde proběhly naposledy v roce 2006.
Dvoustátního řešení je možné dosáhnout pouze jako výsledku dlouhého, obtížného procesu demokratizace, převýchovy a smíření. Vše ostatní je a zůstane pouhou iluzí. Tento proces nelze přeskočit. Skutečnost, že současná izraelská vláda zmíněný cíl rovněž odmítá, je další, výrazný problém. Rozumnější by bylo reagovat na stoupající počet států, které takové řešení ve světe vyžadují, s větším klidem a rozvahou. Každý by měl mít na zřeteli, že Emmanuel Macron má problémy ve své vnitrostátní politice, Keir Starmer pociťuje tlak levice ve své vlastní straně. Vše to se zde pak mění v nebezpečnou show, která nikomu na Blízkém Východě neprospívá.
Západ by si konečně měl položit otázku, kde skončily miliardy Euro a dolarů „rozvojové pomoci“ Pásmu Gazy. Odpověď zní: tyto peníze skončily namísto humanitární pomoci obyvatelům v tunelových systémech a odpalovacích rampách pro rakety. Současné „vzdušné zámky“ Západu bohužel v boji proti těmto tunelovým systémům, v boji proti palestinské „podzemní ideologii“, nikterak nepomohou.
Veškerá oficiální uznání neexistujícího státu jsou proto pouhou iluzí.
Realistické je vidět před sebou dlouhou cestu, kterou je nutno projít.
Publikováno jako komentář německých novin Welt am Sonntag, přeložil Jan Vaněk.
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
