Black Hawk je jméno, které se zapsalo do vojenské historie stejně silně jako Apache nebo Chinook. Black Hawk – symbol americké mobility, od Somálska přes Irák až (v současnosti) po Ukrajinu — se po více než čtyřech dekádách služby znovu proměňuje. Tentokrát však nejde o modernizaci avioniky nebo výměnu motoru. Tentokrát jde o „zmizení pilota“.
Na podzim 2025 představil Sikorsky, dceřiná společnost Lockheed Martin, na výstavě AUSA ve Washingtonu bezpilotní variantu ikonického stroje, označenou jako S-70UAS U-Hawk. Jedná se o přestavbu starší verze UH-60L, u které byl kompletně odstraněn kokpit a pilotní vybavení.
Foto: S-70UAS U-Hawk | Lockheed Martin
Nová verze Black Hawku se tak stává manifestem proměny, která postupně zasahuje celou leteckou flotilu americké armády. Zatímco první pokusy s autonomními přestavbami měly podobu testovacích platforem s dvojím řízením, U-Hawk už počítá s tím, že pilot fyzicky vůbec nebude součástí posádky.
V praxi to znamená, že z vrtulníku, který desítky let dopravoval výsadkáře, raněné a zásoby, se stává autonomní vzdušný dopravce — logistický „robotický mezek“, schopný operovat tam, kam by lidská posádka už neměla šanci bezpečně doletět.
Technologická podstata projektu S-70UAS U-Hawk
Na první pohled připomíná nový S-70UAS klasický Black Hawk. Až při bližším zkoumání si povšimnete, že zmizela pilotní kabina, přístrojová deska i charakteristická okna kokpitu. V těchto místech se nyní nachází modulární nákladový prostor – s plochou o zhruba 25 % větší, než u původní verze UH-60L. Odstranění „pilotního vybavení“ umožnilo zcela přepracovat rozložení vnitřního prostoru, což dává stroji schopnost převážet větší a objemnější náklad.
Konkrétně se jedná o schopnost přepravovat delší náklad (např. raketovou munici, jako je kontejner se šesti naváděnými raketami GMLRS pro M142 HIMARS, nebo dva kontejnery, z nichž každý nese jednu protilodní střelu RGM-184A NSM). Dále nést bezpilotní pozemní prostředky, jako je HDT Hunter Wolf 6×6, které mohou autonomně vjíždět a vyjíždět z nákladového prostoru.
Vedle pozemních dronů se S-70UAS může profilovat jako mateřská loď pro UAV, vypouštěné z palubních kontejnerů za letu v rámci „rojových operací“. A nakonec nesmíme zapomenout na možnost instalace dalších vnitřních palivových nádrží pro prodloužení doletu až na 2 963 km nebo výdrže až na 14 hodin. Standardní UH-60L může oproti tomu disponovat maximálním doletem asi 2 200 km s přídavnými palivovými nádržemi.
Klíčovou součástí přeměny se stal autonomní řídící systém, vycházející z programu DARPA ALIAS (Aircrew Labor In-Cockpit Automation System). Právě tato technologie byla vyvíjena k tomu, aby mohla převzít všechny úkony pilotů, od startu a navigace až po přistání, s možností okamžitého přepnutí do manuálního nebo dálkově řízeného režimu. U-Hawk tak dokáže fungovat autonomně, v režimu „manned-unmanned teaming“ (MUM-T) i zcela bez posádky.
Oproti běžnému UH-60L byl přepracován také zadní trup a ocasní část. Sikorsky přidal robustnější rampu pro nakládání těžkého materiálu, a zároveň optimalizoval rozložení těžiště, aby vrtulník zvládal i plně automatické manipulace s nákladem během přistání.
Mezi sílou technologií a ztrátou lidského rozměru
S-70UAS U-Hawk není jen dalším krokem ve vývoji vojenské techniky. Je to symbol epochálního zlomu, kdy se vojenské letectví definitivně přesouvá z éry pilotů do éry operátorů. Black Hawk, kdysi zosobnění odvahy a dovednosti člověka tváří v tvář riziku, se nyní mění v algoritmus, datový uzel, součást sítě, kterou řídí software a umělá inteligence.
Tímto krokem Spojené státy de facto potvrzují, že budoucnost boje už nebude záviset na lidské přítomnosti v kokpitu, ale na schopnosti řídit komplexní ekosystém strojů, které rozhodují rychleji, přesněji, a v ideálním případě – bezpečněji než člověk. Je to pokrok, ale zároveň varování.
V U-Hawku už není místo pro instinkt pilota, pro rozhodnutí, která vznikají ze směsi zkušenosti, strachu a odvahy. Zůstává jen čistá chladnokrevná vypočítavost – optimalizovaný let, logistická efektivita, kontrola z dálky. Tam, kde dříve bylo hrdinství, přichází chladná výpočetní logika. A právě v tom spočívá paradox technologického pokroku. Čím dokonalejší stroje vytváříme, tím více se z války vytrácí její lidská dimenze.
Z vojensko-politického pohledu je tento posun strategicky nevyhnutelný. Pentagon pochopil, že budoucí války nevyhrají ti, kdo mají nejvíce pilotů, ale ti, kdo dokážou rychleji propojit senzory, data a autonomní prostředky. V tom má Amerika náskok, zatímco Evropa se stále hádá o tom, kdo bude sedět v kokpitu nového vrtulníku. Spojené státy už zpochybnily samotnou potřebu kokpitu jako takového.
Programy Airbus H175M či Leonardo AW249 jsou technologicky vyspělé, ale zůstávají v paradigmatu minulosti – paradigmatu, kde pilot je nepostradatelný. A právě zde je důležité připomenout, že právě piloti jsou vedle vysokých důstojníků těmi „nejdražšími a nejméně objetovatelnými“ příslušníky armád.
Evropské státy tím riskují, že jejich vrtulníkové letectvo se stane technologicky i doktrinálně druhotným. Sice ne kvůli horší technice, ale kvůli pomalejší mentalitě. U-Hawk je především důkazem, že odvaha inovovat dnes nespočívá v tom, usednout za knipl, ale vzdát se řízení a přenechat ho stroji – a mít přitom dostatek důvěry, že technologie neselže.
Zdroj: Lockheed Martin, Army Recognition, Defense Magazine
