Vlastnictví zbraní totiž svádí k agresivitě a touze po cizím majetku. Já vím, je to utopie, ale byla by to krása. Žít ve světě, kde se lidé nemusí bát vlastních politiků ani cizích raket.
Muniční iniciativa pro Ukrajinu bude pokračovat, ale Česko do ní nebude vkládat další finance. Tak to uvedl premiér Andrej Babiš po tradičním novoročním obědě s prezidentem Petrem Pavlem na Pražském hradě. Je to přitom tentýž Babiš, který iniciativu v minulosti vytrvale odmítal a tvrdil, že munice, která z ní pochází, je „stará, plesnivá či předražená“. Podle svých aktuálních slov však nyní obdržel od českých zahraničních spojenců pozitivní zpětnou vazbu, která ho zřejmě přiměla k přehodnocení postojů.
A takhle to začíná. Jeden slib je pryč, druhý – v podobě zrušení nákupu stíhaček – vzal za své také a důvěra voličů praská ve švech. Teď se jen čeká, co bude zrušeno příště a která další vlákna důvěry se přetrhnou. Je leden a já stále marně čekám, jak to dopadne s naším uhlím. Zda se doly zatopí, či nikoliv.
Mám jako „správný pošuk“ či „správná svině“ rezignovat, nebo se pořád dokola ptát? Jak žít a jak se chovat k vlasti, která se stala macechou? Od politiků dostáváme takové tituly, že by si od nás ani pes kost nevzal. Já už ani nevím, čím vším vlastně jsem. Dezolát, rusofil, spodina, špína, pošuk, svině… Za co jsem si tyhle nadávky vysloužila? Za to, že mám ráda svou zemi a Slovany? Mám ráda Rusko a za skutečné agresory považuji USA a EU. Nechci válku, chci mír.
Ta naše vlast se k nám totiž jako macecha opravdu chová. Místo aby své děti chránila, hází nás přes palubu pokaždé, když pískne Brusel nebo Washington. Dělá z nás živé terče na hrotu budoucího konfliktu, zatímco my jen nečinně přihlížíme, jak se naše energetika a soběstačnost rozpadají pod rukama. Jsme pro ně jen položka v rozpočtu, pracovní síla u pásu a „spodina“, když si dovolíme mít jiný názor. Je těžké milovat zemi, jejíž vedení vás vidí jen jako obtížný hmyz, který je potřeba převychovat nebo umlčet.
Kdybych měla kouzelný prsten, měla bych jediné přání: vymazat lidem z paměti zbraně. Už nikdy by neměli vědět, že existovaly nástroje, kterými se lidé navzájem vraždili. Byla by to dokonalá očista. Vlastnictví zbraní totiž svádí k agresivitě a touze po cizím majetku. Já vím, je to utopie, ale byla by to krása. Žít ve světě, kde se lidé nemusí bát vlastních politiků ani cizích raket.
Autor: Milena Doušková
