Letos v květnu se má v Brně uskutečnit sjezd Sudetoněmeckého landsmanšaftu, organizace sdružující část Němců odsunutých po válce z Československa a jejich potomky, poprvé na území České republiky. Je to důvod k panice?
Němci se do Brna nepozvali sami, pozvání přišlo z české strany. A právě na české straně vyvolává chystaná akce emotivní diskusi. Sudetské téma se tak po delší době opět vrací do veřejné debaty. Co s ním?
Nemyslím, že bychom se měli sešlosti starých krajanů v lédrhóznách a tyroláckých kloboučcích nějak lekat, i když se sejdou v Brně. Bránit se setkání a dialogu by bylo zpozdilé. To však nikterak neznamená, že musíme nutně sdílet stejný pohled, jak na tehdejší události, tak na případnou budoucnost. Byť odsun německé menšiny z Československa, a zejména jeho provedení, nepatří k nejskvělejším okamžikům našich dějin, nutno pamatovat, že tehdejší události nebyly příčinou, ale následkem. Staré pravidlo dějin zní: kdo se nepoučí z historických chyb, je odsouzen prožít je znovu.
A neškodí připomenout ještě jedno ponaučení, které nám Evropské dějiny přinášejí: Německo v historii nedělá malé chyby.
Stačí připomenout několik příkladů. V roce 1914 to byla německá císařská politika, co roznítilo požár první světové války. O pouhých dvacet pět let později, v roce 1939, to bylo opět Německo, kdo zatáhl Evropu a svět do druhé války, která si vysloužila přídomek světová, a byla nejničivějším konfliktem v dějinách lidstva.
Ostatně, marxismus, z jehož očarování se Evropa pořádně nevzpamatovala dodnes, se zrodil z německé hegeliánské filosofie, v půli 19. století byl zformulován německým blouznivcem Karlem Marxem. Později byl exportován do Ruska (kam byli v roce 1917 s podporou tajné císařské policie expedováni sami bolševičtí vůdcové), aby se po komunistickém převratu stal ideologickou legitimizací totalitního sovětského režimu. Ten pak po druhé světové válce ovládl polovinu Evropy – včetně Československa.
Německo dneška samozřejmě není Německem minulosti. Je demokratickým státem a klíčovým partnerem České republiky. Přesto však i v současnosti nelze nevidět rozhodnutí, jejichž neblahé důsledky přesahují německé hranice.
Energetická transformace známá jako Energiewende, doprovázená obrovskou závislostí na ruském zemním plynu, měla být symbolem ekologické budoucnosti. Součástí této politiky bylo také rozhodnutí Německa uzavřít všechny své jaderné elektrárny, definitivně dokončené v roce 2023. Německo tak dobrovolně opustilo stabilní zdroj bezemisní elektřiny a zároveň se stalo více závislé na dovozu energie a fosilních palivech.
Německo, jakožto nejsilnější ekonomika EU, má zásadní vliv na legislativu a směřování celé unie, proto ambiciózní „dekarbonizační“ cíle a celá vize tzv. Green Dealu z valné části reflektují právě německé energetické priority.
Dnes už i němečtí politici přiznávají, že šlo o chybu. Předseda německé CDU a spolkový kancléř Friedrich Merz přiznává, že odchod Německa od jaderné energetiky byl strategicky nesprávným krokem. Důsledky přitom nepociťuje pouze Německo.
Česká republika je součástí společného evropského trhu s elektřinou, jejíž ceny se významně odvíjejí od obchodování na lipské energetické burze EEX. Německá energetická politika tak přímo ovlivňuje cenu elektřiny i pro české domácnosti a průmysl. Paradoxně, země vyrábějící značnou část elektřiny z vlastních zdrojů platí vyšší ceny i kvůli rozhodnutím svého vlivného souseda. Německo představuje přibližně 29,5 % celkového zahraničního obchodu ČR (součet dovozu a vývozu).
Nezdravá závislost českého vývozu na německé poptávce je natolik silná, že výkyvy v německém průmyslu přímo ovlivňují růst českého HDP. Když si Německo kýchne, Česko dostane chřipku.
V roce 2015 zazněla od kancléřky Angely Merkel slavná věta „Wir schaffen das“ – doslova „Zvládneme to“. Měla vyjadřovat přesvědčení, že Německo zvládne migrační krizi. Dnes je i toto vizionářské odhodlání podrobováno kritice, zda byly dostatečně zváženy dlouhodobé důsledky. V roce 2024 připadlo v Německu 43% podezřelých z násilné kriminality na osoby bez německého občanství.
Možná by se proto dalo s jistou hořkou ironií říci, že věta „Wir schaffen das“ se postupem času mění v otázku „Wer schlafen hat?“ – tedy „Kdo tady vlastně zaspal?“
Evropa si nemůže dovolit luxus velkých politických experimentů bez historické paměti. A Česká republika už vůbec ne. Jsme země, která leží v prostoru, kde se chyby velmocí vždy násobí.
Proto není projevem nepřátelství připomínat historickou zkušenost. Naopak – je to projev odpovědnosti.
Smíření mezi Čechy a Němci je cenné a vážíme si ho. Ale může stát jen na pravdě, nikoli na zapomínání a naivním snění. Aby až se jednou Německo zase probudí z některého ze svých „snů“, nebyla to celá Evropa – a zejména malé státy v jejím středu – kdo na to doplatí nejvíc.
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
