Často slýcháme, že dezinformace jsou všude a ohrožují naši demokracii. Co když ale samotný boj proti dezinformacím ve skutečnosti je jen zbraní k potlačení jakéhokoli legitimního nesouhlasu?
Tento týden v USA vyšla kniha The Information State od Jacoba Siegela, amerického novináře, spisovatele a analytika. Jedná se o knižní zpracování jeho virálního eseje z časopisu Tablet z roku 2023, Průvodce k pochopení podvodu století: Třináct způsobů, jak nahlížet na dezinformace.
Na knihu upozorňuje ve svém blogu konzervativní komentátor Rod Dreher, podle něhož jde o „jednu z nejdůležitějších knih letošního roku“. Po jejím přečtení totiž už nebude možné dívat se na naši společnost a politiku stejným způsobem. To pomyšlení je možná nepohodlné, ale vždy je lepší znát bolestivou pravdu, než útěšnou lež, dodává Rod.
O čem je tedy „Informační stát“?
Kniha pojednává o tom, jak americká vláda a její komplicové z médií a velkých technologických firem využívají sofistikované komunikační techniky k manipulaci veřejnosti. Takové tvrzení zní možná poněkud nevýrazně – ale když se ponoříte do detailů, které Siegel předkládá, pochopíte, jak hluboké, temné a závažné to je.
Je to něco, co vás nutí zamyslet se, zda vůbec ještě máme smysluplnou demokracii – nebo, zda je demokracie, jak ji známe, za těchto podmínek vůbec možná. Píše:
To, co nazývám informačním státem, odkazuje na formu vlády, která nahrazuje demokratický princip souhlasu kontrolou. Většina z nás zná rozdíl mezi autoritářskými režimy, které prosazují svou vůli silou, a demokraciemi, které vládnou na základě souhlasu svých občanů. Informační stát představuje třetí formu politického režimu. Vládne tím, že kontroluje kódy a protokoly digitální veřejné sféry, které využívá k tomu, aby si zajistil soulad veřejnosti se svými programy. Takový stát vládne tím, že monopolizuje pozornost.
Na rozdíl od filmových spektáklů propagandy dvacátého století určuje parametry uživatelské zkušenosti na sociálních sítích a dalších sdílených online platformách, aby tak nepatrně ovlivňovala vnímání veřejnosti a přivykala lidi k tomu, že určité výsledky považují za nevyhnutelné.
Siegel rozebírá, jak se moderní vláda v digitálním věku prostřednictvím kontroly a manipulace s informacemi do značné míry vzdala tradičních demokratických způsobů vládnutí. Vládnoucí elity využívají jak cenzuru, tak propagandu k tomu, aby si zajistily výhradní pozornost a manipulovaly vnímáním lidí. V technokratické společnosti (tj. ve všech vyspělých moderních společnostech) jsou informace klíčem k moci.
Protože si vyžaduje naši pozornost, je internet naším hlavním veřejným prostorem, a tedy i politickým bojištěm. Jelikož je internet z velké části informačním volným prostorem, je obtížné rozlišit, co je skutečné a co ne, co je pravda a co lež.
Online „ozvěny“ nejenže přispívají k politické polarizaci, ale také vedou k vzájemnému neporozumění, které prakticky znemožňuje vést plodný dialog nebo uvažovat o politické spolupráci směřující ke společným cílům.
Tato zmatenost hraje do karet informačnímu státu, říká Siegel. Někdy – jako například během nouzového stavu kvůli covidu – stát uvalí cenzuru, formálně i neformálně, aby ovládl narativ, a tím i chování veřejnosti.
Siegel se zabývá i předchůdci informačního státu a sahá až k vědecké revoluci, která byla počátkem moderního projektu využívání vědy a technologií k ovládnutí přírody. Jean-Baptiste Colbert, který stál v čele francouzského námořnictva za vlády Ludvíka XIV., Krále slunce, byl snad prvním z vládnoucí elity, kdo pochopil, jak může být řízení informací užitečné při kontrole obyvatelstva. Tyto poznatky se s časem jen prohlubovaly, stejně jako mechanizace a byrokratizace života (včetně rozsáhlého vedení záznamů) na konci 19. a 20. století.
Klíčovou postavou při vytváření moderních propagandistických technik byl Edward Bernays, osobnost z počátku 20. století, dnes známá jako „otec public relations“. Byl to brilantní propagandista – natolik, že Joseph Goebbels, šéf nacistické propagandy, měl na své polici překlady Bernaysových knih.
Siegel cituje Bernayse: „Žádný seriózní sociolog již nevěří, že hlas lidu vyjadřuje nějakou božskou nebo zvlášť moudrou a vznešenou myšlenku. Hlas lidu vyjadřuje mysl lidu a tu mysl za něj vytvářejí vůdci skupiny.“ To bylo před sto lety, mějte to na paměti.
Co je to „informace“? Siegel vysvětluje teoretický základ informačního státu a sleduje jeho vývoj prostřednictvím velikánů 20. století, jako byli John von Neumann, Alan Turing a Claude Shannon, otec informační teorie. Všichni tito muži chápali informaci jako kvantifikovatelnou věc, elektronické signály zbavené významu. Později fyzik John Wheeler poznamenal, že kvantová mechanika naznačuje, že informace je stavebním kamenem reality. To byl koncepční průlom. A počítače byly nástrojem, který umožnil ovládnutí informací.
Dnes, říká Siegel, digitální technologie revolučně změnily kontrolu a organizaci. Píše o tom, jak Pentagon spoléhal na informační teorii při vedení války ve Vietnamu. Jak je všeobecně známo, internet byl původně vyvinut americkou armádou za účelem posílení jejích bojových schopností. Válka ve Vietnamu skončila porážkou Američanů, ale pokroky ve shromažďování a manipulaci s informacemi zůstaly.
Jak bychom se všichni cítili, kdybychom byli odříznuti od internetu? O tom píše výzkumnice Shoshana Zuboffová v knize The Age of Surveillance Capitalism, zabývá se digitalizací života a tím, jak korporace neustále shromažďují data o každém z nás prostřednictvím naší účasti na internetu. Využívají je k tomu, aby nám prodávaly věci.
Dreher pak do svých úvah nad Siegelovou knihou vkládá svou vzpomínku na rozhovor s Kamilou Bendovou, jednou z posledních žijících členek vůdčího kruhu československého disentu.
„Je již v pokročilém věku a odmítá používat smartphone“, píše Rod. „A diví se, jak jsou dnes všichni spokojeni s tím, že korporace, vlády a další subjekty o nich shromažďují podrobné osobní informace. Říkala mi (parafrázuji): Copak si lidi neuvědomují, že informace znamenají kontrolu? Že každá informace, kterou o sobě někomu poskytnete, mu v zásadě umožňuje vás ovládat?“
Rod vzpomíná, jak tenkrát seděl u Bendů na gauči a přikyvoval – se smartphonem v kapse. „Bez něj bych nemohl dělat svou práci, i když si dokonale uvědomuji, co dělá, pokud jde o shromažďování informací. Totéž platí pro můj notebook. Podle Siegela bych se cítil potrestán, kdybych byl odříznut od svého iPhonu a notebooku. Tomuto systému je téměř nemožné uniknout. Souhlasíme s vlastním informačním vykořisťováním a zranitelností, protože většina z nás nemá na výběr – a ani ti, kteří mají na výběr, by se nerozhodli zbavit se technologie, která nám umožňuje účastnit se veřejného života“, píše Rod.
Ke vzpomínce na Prahu pak připojuje čerstvou zkušenost: „Minulý týden jsem šel do nové čínské restaurace v sousedství. Zapomněl jsem si doma telefon. Ukázalo se, že nemají tištěná menu – očekávalo se, že použijete svůj telefon k naskenování obrázku na stole, což by otevřelo menu ve vašem telefonu. Někde to bývá jen jako možnost, v tomto novém podniku to bylo povinné.“
Siegel tvrdí, že takové věci nás činí závislými a vytvářejí stav masového otroctví. Lidé přivítali internet jako rozšíření svobody a možností volby, a v mnoha ohledech tomu tak skutečně je. Ale existují i závažné nevýhody.
Především, digitalizace našeho světa dramaticky omezuje moc jednotlivce nad jeho prostředím. Umožnila globalizaci a s ní i oslabení demokracie:
Informační ekonomika se ze své podstaty snaží překonat fyzická omezení času a prostoru. Vznikající komunikační sítě umožnily člověku v Singapuru nebo Bostonu řídit fyzický proces na třetím místě. … Rozpad fyzických hranic podtrhl paradox vznikajícího informačního státu. Digitální sítě, vybudované za účelem prosazování strategických zájmů USA, sice smazaly vzdálenost mezi centrem a periferií, ale zároveň podkopaly hranice a s nimi i integritu národa. Bohatství vytvořené v hlavním městě jednoho státu mohlo být v rámci globálního trhu bez jakýchkoli překážek okamžitě převedeno do jiného hlavního města. V důsledku toho začala práva a výsady spojené s občanstvím konkrétního místa ztrácet na hodnotě.
90. léta byla klíčovým přechodným obdobím, kdy informace ovládly společnost a koncept Baumanovy „tekuté modernity“ dosáhl snad své konečné podoby:
V průběhu 90. let se internet proměnil z nástroje vládních a výzkumných kruhů v hlavní médium veškerého společenského a hospodářského dění – šokující proměna, která vyvolala spíše obdivné ódy než střízlivé úvahy. Informace se staly novým zlatem. Novou ropou. Jenže byly lepší než obojí dohromady, protože zlato a ropa mohly být vždy jen zlatem a ropou, zatímco informace mohly být čímkoli.
Podle Siegelova vyprávění – kniha je z velké části historickým popisem, jak jsme se sem dostali – vládnoucí třída využívá shromažďování a kontrolu informací k tomu, aby nás manipulovala. To asi většinu lidí dnes nepřekvapí, ale počkejte na podrobnosti, je to děsivé čtení.
Útoky z 11. září vynesly sledování do stratosféry. Patriot Act a vše, co následovalo, posílilo vládu způsobem, který lze nazvat potenciálně totalitním. Národní bezpečnostní agentura začala ve spolupráci se soukromými technologickými korporacemi hromadně shromažďovat veškeré informace – dokonce i vnitrostátní privátní komunikaci.
Pentagon za vlády Bushe přijal šíření dezinformací jako válečnou zbraň v zahraničí, aniž by se staral o to, jak by tyto informace mohly být zachyceny americkými médii a předávány americké veřejnosti jako pravda. Tomu se nedá nijak zabránit. To, co začalo jako mimořádný soubor opatření na pomoc USA v globální válce proti terorismu, se stalo „prostě tím, jak to teď děláme“:
Opatření přijatá ve jménu bezpečnosti prohloubila rozdíly v běžném společenském životě země. To, co po 11. září začalo jako výjimečný stav, se proměnilo v trvalý systém. Ve skutečnosti to odhalilo obecné pravidlo technokratické společnosti: jakákoli technologie sociální kontroly zavedená v rámci výjimečného stavu se stává trvalou.
Barack Obama byl ideálním kandidátem pro lidi, kteří věří ve své právo kontrolovat informace, píše Siegel. Obamova léta znamenala spojení státu s korporátní (silicon-valleyovskou) mocí, čímž se upevnila vláda progresivní technokracie. Přestože se technologické giganty jako Google a Facebook prohlašovaly za neutrální, využívaly své algoritmy k prosazování progresivního aktivismu.
Snowdenova odhalení (2013) ukázala, jak se technologické giganty podílely na hromadném sběru dat a jak Obamova administrativa využívala sledování k špehování politických protivníků a novinářů. Jak dnes víme, NSA vysává vše, co se děje online, a ukládá to.
Dovedete si představit, jak jim síla AI pomůže dát smysl všem těm informacím, které o každém z nás mají? Mimochodem, věděli jste, že Obamovo ministerstvo spravedlnosti vedlo více soudních řízení souvisejících s informacemi než všechny předchozí vlády dohromady?
Smartphony a vzestup sociálních sítí vytvořily globální sítě řízené algoritmy. Kdokoli ovládá algoritmus, má kontrolu nad tím, čemu jedinec věnuje pozornost, a tedy i nad jeho vnímáním reality. A během Velkého woke probuzení tyto algoritmy jednoznačně upřednostňovaly progresivní narativ.
Proměna Demokratické strany, kterou Obama řídil, byla úspěšná, protože vycházela ze zásadní proměny americké společenské struktury, jíž byl vzestup jediné celonárodní vládnoucí třídy, jejíž členové tvořili „homogenní celonárodní oligarchií se stejným přízvukem, chováním, hodnotami a vzděláním od Bostonu po Austin a od San Francisca po New York a Atlantu“.
Amerika měla vždy regionální elity. Konsolidace jediné celonárodní třídy, jejíž členové všichni prošli stejnými vzdělávacími institucemi a sdíleli stejný úzký okruh kulturních a politických vkusů, však představovala něco nového. Díky své jednotě a homogenitě byla tato třída mocnější než dřívější regionální elity, ale také snáze manipulovatelná. Jakmile se sjednotila v určité otázce, přirozené společenské tlaky vynutily pozoruhodnou míru konformity vkusu a hodnot. Jako celek se tato třída držela zásad progresivní technokracie. Nicméně její členové nevěřili v nic tak horlivě jako ve své vlastní prozřetelné poslání vládnout, bez ohledu na své neúspěchy.
Obama odešel, Trump se dostal k moci – ale tato oligarchie zůstala (a zůstává) na svém místě. A obrátila se proti Trumpovi se lžemi o Russiagate:
Do roku 2016 byl americký tisk natolik vyprázdněn, že ho mohli jako loutku ovládat představitelé amerických bezpečnostních složek a činitelé Demokratické strany, kteří řídili komunikační strategii operace „Russiagate“. Falešné obvinění Trumpa bylo operací řízenou shora. Vedl ji úřadující prezident Barack Obama a jeho šéfové zpravodajských služeb, kteří využili fámy rozšiřované Clintonovou kampaní jako záminku ke špehování politického rivala a k diskreditaci Trumpa pomocí zmanipulovaných zpravodajských zpráv, které strategicky vynesli do tisku.
A ještě:
Aféra „Russiagate“ sjednotila různé složky americké elity proti společnému nepříteli, který ohrožoval jejich institucionální přežití. Tím se zformalizoval přechod, který již probíhal, přičemž se sociální vazby vládnoucí třídy upevnily do formální struktury vládnoucí strany.
Siegel si nebere servítky: „Russiagate nebyla tragédie, ale zločin proti naší zemi.“ Zločinem bylo, že aktéři ve státě a novináři obrátili techniky dezinformace proti americkému politikovi a občanům, kteří ho podporovali. Jinými slovy, použili techniky a strategie určené k boji proti zahraničním protivníkům na vlastní lidi.
Kdykoli uslyšíte nebo uvidíte slovo „dezinformace“, buďte skeptičtí. Siegel ukazuje, že jde o pojem, který elity používají k diskreditaci informací, které neslouží jejich zájmům. Na setkání v Davosu v roce 2025 popsala předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyenová „dezinformaci“ jako hrozbu č. 1 pro Evropu. To vám říká sakra hodně, dodává Rod.
Siegel pokračuje, jak během pandemie Covidu vládní i soukromé elity uplatňovaly cenzuru a kontrolu informací, přičemž fakta a odlišné názory byly potlačovány ve jménu „bezpečnosti“. A pak, když Joe Biden čelil Donaldu Trumpovi ve volbách v roce 2020, regulátoři informací zasáhli, aby pomohli Bidenovi získat Bílý dům:
Výsledek voleb dokázal něco víc než jen to, co bylo zřejmé – že mnoho Američanů už mělo dost nekonečného Trumpova dramatu. Bidenovo vítězství ukázalo, že vládnoucí strana je schopná okamžitě vymazat nespočet jednotlivých informací z miliard obrazovek a zároveň proniknout do soukromé komunikace lidí. Snaha o potlačení neukázněných přesvědčení veřejnosti dala vzniknout jedinému digitálnímu aparátu práva, trestu, kultury a vlády, který hlídal politickou arénu a vkrádal se do vnitřního života svých poddaných, kde algoritmy neviditelně upravovaly jejich touhy.
A pokračovalo to samosebou i za Bidena:
S dodatečnými prostředky vyčleněnými na boj proti domácímu terorismu prosazovalo Ministerstvo vnitřní bezpečnosti řadu iniciativ připomínajících ideologické techniky ze stalinistické éry. Jedna z nich, nazvaná „očkování postojem“, navrhovala vybudovat „psychologické protilátky“ u lidí považovaných za náchylné k nesprávnému myšlení, aby se posílila jejich obrana proti dezinformacím.
Vzpomínáte si, jak kanadská vláda „odpojila“ kamioňáky z „konvoje svobody“ protestující proti covidovým omezením a zablokovala jim bankovní účty? Totéž se stalo v USA obžalovaným z 6. ledna. To vše je součástí fungování nového informačního státu:
Nebylo to tak, že by se banky a další finanční instituce jednoho dne rozhodly, že budou kontrolovat politické názory svých zákazníků. K tomuto kroku je donutily vládní předpisy přijaté po 11. září, které jim ukládaly povinnost sledovat a vyhledávat známky financování terorismu. Právní a technické kapacity vytvořené v reakci na protiteroristické zákony se poté postupně měnily, jak následující vlády přidávaly nové kategorie zakázaných činností, které měly být postihovány.
Vědec Nathan Pinkoski poznamenal, že „stejně jako zákony o občanských právech umožňují korporacím prosazovat ideologii rozmanitosti, spravedlnosti a inkluze v celém podnikatelském světě, tak i protiteroristické zákony umožňují korporacím prosazovat testy politické loajality v celém finančním systému.“ Výsledkem byl rozhodující rozchod s liberálními normami a upevnění toho, co Pinkoski popsal jako nový model postliberální politiky, v němž „je občanská společnost, zejména její ekonomická dimenze, zneužívána jako zbraň“.
Siegelovo vyprávění nás zavede k návratu Trumpa do úřadu a k odhalení (skrze Twitter Files a DOGE), jak vláda spolupracovala s velkými technologickými společnostmi na manipulaci veřejného mínění ve prospěch demokratů.
Většinu z toho Trump smetl ze stolu, říká Siegel, ale stát si stále zachovává moc vysávat informace (myslí si snad někdo, že NSA s tím za Trumpa přestala?) a moc velkých technologických společností a jejich algoritmů formovat a řídit veřejnou debatu stále existuje. A ať už nám AI přinese cokoli, bude to mnohem mocnější než to, s čím jsme dosud žili.
Při čtení knihy, uzavírá svou reflexi Rod Dreher, jsem se neustále snažil najít bod, ve kterém jsme se my všichni společně mohli rozhodnout zastavit to a vyskočit z vlaku. Nenašel jsem ani jediný.
Vývoj informačního státu jako kontrolního mechanismu informační společnosti se zdá být nevyhnutelný. Stejně jako v případě AI, pokud to nevytvoříme my, Číňané, kteří nemají ve vztahu k AI žádné ohledy, nás porazí, stejně jako by to udělali Sověti během studené války, kdyby Amerika jako první nevytvořila počítačové informační systémy.
V hlubším smyslu jsou internet a související digitální technologie pouze nejnovější iterací charakteristického rysu moderní éry, počínaje vědeckou revolucí, která usilovala o využití vědy a technologie k posílení moci člověka nad přírodou.
The Information State je naléhavá a nezbytná kniha, která bije na poplach ohledně toho, kam směřuje společnost v éře umělé inteligence, pokud se znovu nenaučíme myslet sami za sebe a klást si zásadní otázky o tom, zda informace mohou někdy nahradit pravdu.
° ° °
Konzervativní noviny nabízí všechny články zdarma. Náš provoz se však neobejde bez nezbytné finanční podpory. Pokud se Vám Konzervativní noviny líbí, budeme vděčni za Vaši pomoc. Číslo účtu: 2701544173 / 2010 Děkujeme
