Největším samorostem českého umění je nepochybně dřevorytec Josef Váchal (1884-1969). Vytvořil vlastní výtvarný projev nezařaditelný do žádného uměleckého směru. Mezi jeho nejznámější díla patří kniha Krvavý román (1924). Hrůzostrašné povídky, ve kterých se vysmívá církvím a institucím sázel rovnou, bez rukopisu. Provokativně se vyžíval v gramatických chybách a zvláštním slovosledu, čímž docílil naprosté originality a nadčasovosti knihy. Mnoha současníky zůstal nepochopen, sám si uvědomoval, že tvoří pro budoucí generace.
Josef Váchal se narodil 23. září 1884 v Milavčích u Domažlic jako nemanželský syn Anny Váchalové a Josefa Alše-Lyžce. Rodiče se o něj nemohli postarat a tak vyrůstal u prarodičů Alšových v Písku. Sice trpěl ztrátou rodičů, za to se naučil milovat přírodu a zvířata, především psy. Miloval též knihy, a proto se ve čtrnácti letech přestěhoval do Prahy, kde se roku 1902 vyučil knihvazačem. Na doporučení svého strýce, slavného malíře Mikoláše Alše, absolvoval několik kurzů malby u krajináře Aloise Kalvody. Jinak byl ve všech oborech samouk. Ve své tvorbě se zaměřoval zejména na grafické práce. Hledal a formoval nové originální postupy. Vytvářel vlastní knihy, do kterých umisťoval četné ilustrace dřevorytem. Sám je potom sázel, vázal a tiskl. Vymýšlel si vlastní styly gotizujícího písma a dokonce si sám odléval litery. V tvorbě Josefa Váchala se odráží jeho zájmy — zabýval se mystikou a okultními vědami, inspiroval se východními filozofiemi, křesťanstvím, ale také satanismem, krvavými romány či kramářskými písněmi. Obdivoval barokní knihy. Váchalova tvorba je široká jak co do počtu děl, tak do spektra použitých technik. Věnoval se dřevořezbě, malbě akvarelem i olejem, grafickým technikám, především barevnému dřevorytu, výrobě autorských knih, psaní textů, vyřezávání a odlévání písma, fotografování, vyřezávání a malbě nábytku, nebo také výrobě loutek či malování na keramiku.
V roce 1913 se seznámil s Josefem Portmanem – učitelem, knihovníkem, amatérským tiskařem a bibliofilem z Litomyšle, který sbíral Váchalovy práce. Váchal mu na objednávku vyzdobil stěny i nábytek jeho domu. Dne 31. března 1913 se v Praze oženil s Marií Pešulovou (1887-1922). V roce 1916 byl mobilizován (do té době experimentoval s psychotropními látkami a měl tak velmi podlomené zdraví) a sloužil jako dělostřelec na italské frontě. Prošel celkem sedmi z dvanácti krvavých bitev na řece Soči a téměř přišel o nohu. Ještě před koncem první světové války, zkraje roku 1918, se mu podařilo dostat se domů na krátkou dovolenou a při té příležitosti vystavit svá válečná díla. Manželka Marie zemřela na Štědrý den roku 1922 na tuberkulózu. Manželství bylo bezdětné. Po její smrti se Váchalovou životní družkou stala výtvarnice Anna Macková. Od roku 1934 stále častěji pobýval na jejím statku ve Studeňanech a o pět let později se tam natrvalo odstěhoval. Když byl statek znárodněn komunistickým režimem, živořil v hospodářských místnostech. Přežíval v nedostatku, závislý na darech mecenášů a náhodných příjmech. V 60. letech 20. století začal narůstat zájem o jeho dílo, byly mu pořádány výstavy a obdržel titul zasloužilý umělec. Zemřel dne 10. května 1969, pouhých šest dní po smrti Anny Mackové a pět dní po udělení titulu zasloužilý umělec. Je pochován na hřbitově v Radimi.
Rozsah a význam jeho díla mohl být pro veřejnost znovuobjeven a doceněn až po roce 1989. Roku 1993 nakladatelství Paseka otevřelo v Litomyšli muzeum Josefa Váchala Portmoneum. Dřevoryty ilustrující nejslavnější Váchalovu knihu Krvavý román se staly předlohou pro sgrafitovou výzdobu ve Váchalově ulici.
Zdroj obrázku Wikimedia Commons
