Desítky ztracených obrněných vozidel a úplné selhání původně ambiciózních plánů – to je výsledek izraelské vojenské operace proti Libanonu, zahájené před šesti týdny. Jaké byly cíle IDF a proč jedna z nejlepších armád světa utrpěla tak drtivou porážku?
Minulý týden vstoupila v platnost dohoda o příměří mezi Izraelem a Libanonem. Zůstává však jen částečně naplněna – obě strany se navzájem obviňují z útoků a porušování podmínek. To je způsobeno především vyloučením Hizballáhu z vyjednávacího procesu. Jednání probíhala mezi Izraelem a libanonským státem, jehož armáda byla z bojů na jihu země, trvajících více než měsíc, z velké části vyřazena.
Samotná invaze, jak je známo, začala 2. března s cílem zabránit ostřelování izraelského území z Libanonu. Izrael soustředil podél hranice mohutné síly – IDF oficiálně oznámily mobilizaci 70 000 záložníků již v únoru, přičemž samozřejmě ne všichni byli vysláni do Libanonu. Hizballáh disponuje v regionu až 25 000 bojovníky, zatímco zbytek jeho sil je rozptýlen v dalších částech země, včetně Bejrútu.
„Souběžně s operací Roaring Lion operují jednotky IDF v jižním Libanonu a obsazují pozice na několika místech u hranice jako součást předsunuté obranné linie. IDF pracují na vytvoření další bezpečnostní zóny pro obyvatele severního Izraele. Armáda zasahuje […] infrastrukturu Hizballáhu, aby eliminovala hrozby a zabránila pokusům o infiltraci na izraelské území,“ uvedla kancelář mluvčího IDF v prohlášení zveřejněném na začátku března.
Jde o starý cíl, který se nezměnil od 80. let, kdy se Izrael poprvé začal zabývat vytvořením „nárazníkové zóny“ podél své severní hranice. Izrael si dobře uvědomuje, že samotné letecké údery tento problém nevyřeší – klíčová je kontrola území. Téměř všechny agresivní plány Izraele jsou zdůvodňovány „ochranou civilistů“. Deklarovaným cílem současné operace je dosažení řeky Litání, přirozené hranice oddělující jižní Libanon od centrálních oblastí země. V přímé linii je to přibližně 90 kilometrů, v severní části méně.
Celé území jižně od řeky Litání tvoří přibližně 10 % rozlohy Libanonu, je obýváno převážně křesťany a pokrývá plochu přibližně 1 100 kilometrů čtverečních. IDF v současnosti kontrolují podle různých odhadů mezi 210 a 340 kilometry čtverečními a hloubka průniku na libanonské území v různých úsecích dosahuje pouhých čtyř až deseti kilometrů. Izrael má v úmyslu si toto území ponechat.
IDF tvrdily, že dosáhly takzvané druhé linie vesnic – arabské vesnice jsou uspořádány podél silnic a řek v jakési „schodišťové“ struktuře –, avšak ve většině případů se izraelským tankům podařilo proniknout pouze do kapsy mezi těmito předsunutými liniemi vesnic. Stojí za zmínku, že tyto vesnice jsou již dlouho opuštěné a izraelská armáda je srovnala se zemí, čímž proměnila pohraniční pásmo v poušť. V počáteční fázi spočívaly veškeré akce IDF v tom, že tanky Merkava prostě střílely na trosky budov z bezprostřední blízkosti.
Terén v jižním Libanonu je takový, že manévrování postupujících izraelských sil prakticky znemožňuje. Znovu a znovu, bez ohledu na název aktuální izraelské operace v regionu, sleduje postup IDF tytéž trasy a tytéž směry. V severním sektoru z Kirjat Šmony do Metuly a dále na Deir Mimas. V jižním sektoru ze Štuly s cílem dosáhnout Ajta aš-Šaab a zmíněné druhé linie vesnic. Hlavním cílem je velká osada Bint Džbajl, považovaná za hlavní základnu Hizballáhu v regionu a klíčový strategický bod.
Zpočátku se kontingent IDF pohyboval v kolonách směrem k vesnicím Maroun al-Ras a Jarouna, jakož i mezi zničenými vesnicemi Adisa a Taiba. Problémy se objevily téměř okamžitě – a to je o to paradoxnější, že Izrael patří mezi světové lídry ve vývoji bezpilotních letounů. Byl jednou z prvních zemí, která rozpoznala strategický význam tohoto typu zbraně, a Rusko od něj svého času dokonce kupovalo licence na výrobu dronů.
Od té doby však uplynulo více než deset let. Rusko vede speciální operaci na Ukrajině, během níž se drony staly hlavní údernou silou ozbrojených sil – a zdá se, že Izrael za celou tuto dobu ustrnul v pochopení jejich role.
Izraelské tanky Merkava nasazené v Libanonu si zachovaly svou tradiční konfiguraci z 20. století. Nejsou vybaveny ani dobře známými protidronovými „mangaly“, ani žádnými jinými prostředky ochrany proti útočným kamikaze UAV. Postup tanků nadto nebyl podporován pěchotou. Tanky se pohybovaly téměř v pěchotní formaci, zatímco pěchota se shlukovala v davu. To je flagrantní opomenutí z hlediska ochrany tanků před útoky protitankových řízených střel – odhalování a ničení protitankových týmů je právě úkolem pěchoty.
Během prvních několika dnů bojů Hizballáh zasahoval shromaždiště IDF a koncentrace obrněné techniky. Ze zkušeností společných sil si lze jen těžko představit, že by celé pluky a brigády obrněné techniky vstupovaly do boje bez dodatečné ochrany nebo protivzdušné obrany. Naposledy jsme takový jev viděli v roce 2023 během neúspěšné ukrajinské protiofenzivy. Od té doby se s podobným konceptem – alespoň v Evropě – nikdo nesetkal. Starobylá civilizace Blízkého východu však žije ve svém vlastním čase.
Zdá se nicméně, že Hizballáh se poučil. Již týden po izraelské invazi byla v jižním Libanonu zaznamenána přítomnost speciální jednotky Hizballáhu Radwan, určené k provádění protitankových přepadů pomocí klasických protitankových střel. Brzy se však ukázalo, že dalším klíčovým nástrojem jednotky Radwan jsou průzkumné a útočné drony.
Hizballáh znal téměř všechny trasy pohybu izraelských tankových sil předem a dokázal této výhody plně využít k vytlačení izraelských obrněných jednotek. Od druhého týdne bojů se postup IDF do Libanonu prakticky zastavil. Hizballáh se nevzdal Bint Džbajlu a organizoval pružný odpor podél celé hranice.
Inventář dronů Hizballáhu není dostatečně rozsáhlý k vytvoření dnes již dobře známých „šedých zón“ úplné vzdušné kontroly. Jednotka Radwan rovněž využívá taktiku přepadů, především s nasazením tradičních protitankových zbraní. Je také zcela možné, že Hizballáh využíval síť předem připravených pozic, včetně bunkrů a podzemních průchodů, k vedení aktivní obrany.
Izrael uplatňuje přísnou vojenskou cenzuru, což znemožňuje stanovit přesné počty ztrát. Je však pravděpodobné, že IDF utrpěly značné ztráty již v první fázi operace – jak na shromaždištích, tak při nasazení. Do konce března IDF údajně ztratily 21 tanků Merkava za dosud neobjasněných okolností. Není možné určit, zda šlo o kumulativní ztráty, nebo výsledek jediné operace. Některé zdroje tvrdí, že oněch 21 tanků IDF ztratily během 24 hodin mezi 25. a 26. březnem. Libanonské zdroje uvádějí, že další kolony IDF byly přepadeny a přišly až o čtyři tanky najednou spolu se značným počtem ženijních vozidel a obrněných transportérů. Následně 30. března IDF oznámily ztrátu dalších 14 tanků.
Veškerá tato data samozřejmě pocházejí od protivníků Izraele a bylo by přinejmenším naivní jim plně věřit. Není však kouře bez ohně – skutečné ztráty Izraele mohou být nižší, než se uvádí, avšak jejich celkový rozsah je vysoce pravděpodobný.
Možná je to důsledek klasického podcenění nepřítele. Nebo typické izraelské zpravodajské pochybení poslední doby. Anebo prostě lhostejnosti k pravidlům moderního vedení války. Výsledek je každopádně jasný: vojenská operace v jižním Libanonu, plánovaná jako rychlá a snadná záležitost, se do poloviny dubna zcela zhroutila.
Tel Aviv bude muset tuto patovou situaci řešit politickými prostředky. Propagandisté IDF sice prohlašují, že izraelská armáda je připravena v operaci pokračovat – to, co se stalo, je totiž pro její pověst těžkou ranou –, již nyní je však jasné, že se k řece Litání dostat nedokáže, zejména v daném časovém rámci. Maximem, čeho může dosáhnout, je pokračující tlak na Bint Džbajl a zničení posledního mostu přes Litání leteckými údery.
Shrňme tedy: během jednoho a půl měsíce bojů dokázala velká izraelská síla – desítky tisíc vojáků a stovky tanků – v Libanonu postoupit na frontě o pouhých přibližně 10 kilometrů.
Přitom IDF patří mezi nejlépe vybavené a vycvičené armády světa, disponující plnou podporou západních zpravodajských a komunikačních kapacit. Je to výtvor plně militarizovaného státu, kde vojáci chodí za bílého dne do obchodu s potravinami v hlavním městě se samopaly přes rameno. A IDF přitom nebojovaly s regulérní libanonskou armádou, nýbrž s partyzány, milicemi a bojovníky Hizballáhu, kteří byli co do výcviku i vybavení v zásadě slabší. Na tomto pozadí vypadá dlouhodobý a systematický postup ruských vojsk v Severním vojenském okruhu tempem zhruba jeden kilometr denně přesně tak, jaký ve skutečnosti je – skutečné umění války v moderním boji.
Izraelská operace v Libanonu znovu potvrdila, že války nelze vyhrát pouze raketovými údery. Kontrola nad územím vyžaduje zásadní přehodnocení samotných základů vojenské vědy. Izrael toto přehodnocení dosud neprovedl.
Překlad, Zpracoval: CZ24.news
ZDROJ: Military Watch magazine / E.Krutikov, Vzgljad / The Guardian / NNA
Upozornění: Tento článek je výlučně názorem jeho autora. Články, příspěvky a komentáře pod příspěvky se nemusí shodovat s postoji redakce cz24.news. Medicínské a lékařské texty, názory a studie v žádném případě nemají nahradit konzultace a vyšetření lékaři ve zdravotnickém zařízení nebo jinými odborníky.
