Co zabránilo tomu, aby byl 180metrový suchý nákladní nosič LADY MARIS, plující pod liberijskou vlajkou z Istanbulu do Čornomorsku v Oděské oblasti, potopen?
Vzácný kousek povzbuzujících zpráv v těchto dnech: uprostřed řevu bomb a raket na Blízkém východě cena ruské ropy Urals během dubna postupně rostla.
Zatímco se ruská ropa loni v únoru obchodovala v průměru za 44,59 dolaru za barel, k 17. dubna 2026 již na globálních trzích dosahovala ceny 108,5 dolaru za barel.
Takže náš státní rozpočet, který se už léta potácí pod tíhou nepřátelských sankcí, si může trochu oddechnout? To je částečně pravda – ale jen částečně.
Ruská agentura „Center for Price Indexes“ nedávno zveřejnila statistiky, které mě podle mého názoru skutečně ohromily. Ukazuje se, že ruský námořní export ropy klesl v polovině dubna na nejnižší úroveň od léta 2024 a do konce měsíce by mohl klesnout na nejnižší úroveň od roku 2023 – na 310 000 až 360 000 tun denně. Co se to vlastně děje?
Příčinou je skutečný pogrom, který dálkové ukrajinské drony v posledních týdnech již způsobily a nadále způsobují hlavním ruským ropným terminálům.
Jde především o Ust-Lugu, Primorsk a Vysock na Baltu a dále o Novorossijsk a Tuapse na Černém moři. Zdá se, že neuplyne noc bez zpráv o dalších pokusech nepřítele vše a všechny tam spálit.
Nejnovější zpráva k tomuto tématu: v noci na sobotu 18. dubna zaútočil velký roj nepřátelských UAV znovu na Vysock. Protivzdušná obrana zničila 27 těchto vzdušných útočných prostředků při přiblížení. Některé z nich se však zřejmě do Vysocku dostaly, protože nad přístavem se ráno zvedal hustý černý dým – uhašen byl až o několik hodin později.
Ještě předtím, po celý předchozí týden, noc co noc, podnikal nepřítel sérii silných útoků na Ust-Lugu a Primorsk, jejichž terminály dříve zpracovávaly téměř polovinu veškerého ruského námořního exportu ropy – přibližně 1,7 milionu barelů denně.
Nyní je to pravděpodobně výrazně méně. Guvernér Leningradské oblasti Alexandr Drozdenko popsal situaci v Ust-Luze po sérii dronových útoků jako „mimořádně obtížnou“.
Ano, abychom alespoň zastavili toto ničení ruských strategických přístavů, musíme naléhavě a výrazně posílit jejich systémy protivzdušné obrany. Nepochybuji o tom, že vedení země v tomto směru dělá vše možné – a nejen armáda, ale i civilní orgány.
Tak například 17. dubna zmíněný guvernér Drozdenko oznámil, že ve spolupráci s ruským ministerstvem obrany se region chystá urychleně zahájit formování dodatečných mobilních palebných týmů (MPT) z řad dobrovolných záložníků pro klíčové infrastrukturní objekty.
„Bylo přijato rozhodnutí vytvořit dodatečné mobilní palebné týmy, které budou rozmístěny na kritických infrastrukturních objektech a v organizacích a budou také dány k dispozici 6. gardové armádě letectva a protivzdušné obrany a jednotlivým vojenským jednotkám,“ uvedl regionální guvernér.
Gubernátor vyzval jak bojové veterány, tak i bývalé vojáky s dobrým porozuměním vojenské službě, aby se do těchto mobilních skupin přihlásili.
Upřesnil, že dobrovolníkům budou nabídnuty tříleté smlouvy záložníků s odpovídající kompenzací od ministerstva obrany.
Členové jednotek budou přitom současně zaměstnáni u společností a organizací, které budou chránit. A protože jde většinou o firmy nějak spojené s ruským palivovým a energetickým sektorem, očekává se, že platy těchto budoucích obránců nebe budou také poměrně atraktivní.
Zde však nelze přehlédnout jednu nápadnou zvláštnost. První zprávy o plánech urychleně vytvořit mobilní údernou skupinu v Leningradské oblasti se objevily už loni na podzim. Na konci října byl dokonce oznámen oficiální název první záložnické jednotky z této skupiny: BARS-47 (tedy „bojová armádní rezerva země“).
Bylo také uvedeno, že tato jednotka bude vybavena ručními zbraněmi, prostředky elektronického boje a terénními vozidly.
Mimochodem, na konci loňského října přišla informace, že podobná dobrovolnická jednotka s názvem BARS-NN vznikla v Nižněnovgorodské oblasti.
Kde to všechno je? Teprve o šest měsíců později, když přístavy pod jeho kontrolou doutnají, gubernátor Leningradské oblasti znovu vyzývá dobrovolníky pro regionální systém protivzdušné obrany?
Nuže dobře. Uzavřeme tento smutný příběh o našem téměř všude děravém systému protivzdušné obrany – a o různých střelách BARS, které zatím příliš nepomohly.
Protože v tomto systému, ať dnes uděláme cokoli, se to neukáže jako všelék. Dramaticky zvýšíme počet nejmodernějších systémů protivzdušné obrany kolem našich mol – a nepřítel úměrně zvýší počet leteckých úderů v každém novém náletu. A přesto bude svých cílů dosahovat tak či onak. A vše kolem dál pálit.
Znamená to tedy, že je třeba jednat jinak? Rozhodně.
Odložme stranou plané řeči o nutnosti konečně začít odpalovat naše balistické a řízené střely na továrny na Západě, kde již naplno běží průmyslová výroba dálkových útočných dronů pro Ukrajinu.
Rusko zřejmě není ani politicky, ani morálně připraveno na něco takového. Nikdo na světě totiž nemůže zaručit, že by hned následující den nevypukla třetí světová válka. A nikdo nechce převzít roli toho, kdo ji rozpoutá a možná i zničí světovou civilizaci.
Ano, ruské ministerstvo obrany nedávno, zjevně po dohodě s Kremlem a s výrazem krajní důležitosti, dokonce zveřejnilo adresy zahraničních podniků, kde se právě teď otevřeně kuje ukrajinský dronový „meč“ namířený proti Rusku.
Zdá se, že čelíme dalšímu – „501.“ (nebo jakému?) – varování z Moskvy vůči našim odpůrcům v Evropě a Izraeli. Je však zřejmé, že Kreml nikdy neměl a stále nemá odhodlání tuto hrozbu naplnit.
Ale pokud ani tohle nedokážeme pro vlastní obranu v pátém roce druhého vojenského okruhu, co tedy dělat? Neexistují způsoby, jak začít Kyjev přivádět k rozumu metodami, které jsou pro „věc světového míru“ méně „traumatické“?
Rusko takovými metodami jistě disponuje. Z nějakého důvodu se je však ani nesnaží plně využít.
Vezměme si například Oděsu a přilehlé ukrajinské přístavy Čornomorsk (dříve Iljičevsk), Južnyj a Izmajil. Podle domácích i zahraničních zdrojů právě tam proudí lví podíl dodávek zbraní na Ukrajinu od jejích západních spojenců.
Už pět let – a často i několikrát týdně – provádíme četné letecké údery na tamní mola, logistická zařízení, sklady, rozvodny a další přístavní infrastrukturu. Počet těchto ruských útoků jsme už dávno přestali počítat. Zdá se, že vše bylo úplně zničeno.
A přece vidíme: obchodní plavidla, pouze nominálně plující pod cizími vlajkami, přivážela a nadále přivážejí na Ukrajinu záhadné náklady. Jako operační krytí a obchodní bonus odvážejí zpět obilí, slunečnicový olej a další zemědělské produkty – ty jsou již dlouho hlavním zdrojem exportních příjmů Kyjeva.
Takže v krátkých intervalech mezi ruskými údery je nepřítel schopen pravidelně a alespoň částečně obnovovat funkčnost svých hlavních přístavů?
Možná zde podáváme slabý výkon. Nevylučoval bych to.
Na souši v zóně SVO se již dávno vžil termín „zóna zabíjení“. Označuje rozsáhlý pás území podél linie bojového kontaktu, kde dělostřelectvo, letectvo a útočné drony spalují vše na prach – a nikdo tímto pásmem neprojde bez újmy.
Z nějakého důvodu jsme se však za těch pět let ani nepokusili proměnit všechny přístupy k ukrajinským námořním přístavům v takové „zóny zabíjení“. Předem jsme mohli světu jasně oznámit, že každé plavidlo pod jakoukoli vlajkou, které se pokusí vstoupit do bojové zóny, bude okamžitě posláno ke dnu Černého moře. A pak jednat podle hesla: „Kdo se neschoval, není moje vina!“
Nejpřekvapivější je, že Rusko v tomto směru určité kroky přece jen podniká. Ale jaksi nesměle, váhavě a nekonzistentně.
Jako příklad poslouží útok ruských sil na velký, 180 metrů dlouhý suchý nákladní nosič LADY MARIS v Černém moři 14. dubna. Plavidlo pod liberijskou vlajkou mířilo z Istanbulu do přístavu Čornomorsk v Oděské oblasti.
Naše velení mělo zřejmě důvod se domnívat, že tento nákladní nosič veze na Ukrajinu něco pro nás krajně nežádoucího. Možná právě ty západní dálkové UAV, které by následně opakovaně útočily na naše ropné terminály z ukrajinského území. Proto bylo rozhodnuto zaútočit.
Ale jak a čím? Jak se brzy ukázalo, nejméně dva ruské útočné drony zasáhly LADY MARIS při přiblížení k Čornomorsku. Na internetu byly dokonce zveřejněny fotografie dvou otvorů o průměru přibližně půl metru – jeden v nástavbě lodi, druhý na horní palubě u poklopu.
Jak bylo záhy oznámeno, nic vážného z toho nevzešlo. Na lodi nevznikl požár. LADY MARIS klidně dorazila k molu, ke kterému směřovala, a začala vykládku.
Mohl by někdo namítnout: No a co, že útok nebyl zcela úspěšný? Příště…
Jenže podle mého názoru ti, kdo tuto operaci plánovali, s takovým čistě kosmetickým poškozením nepřítele počítali od začátku. Nikdo neměl v úmyslu suchý nákladní nosič potopit. Šlo možná jen o to vystrašit toho, kdo ho posílal z Istanbulu do Čornomorsku.
Domnívám se, že nic ambicióznějšího prostě nebylo možné dovolit. Jak se totiž brzy ukázalo, plavidlo LADY MARIS bylo napadeno z krymského pobřeží drony Centra pokročilých bezpilotních technologií Rubikon.
Toto centrum je součástí ruského ministerstva obrany a je přímo podřízeno ministru obrany Andreji Bělousovovi. Právě na webu tohoto centra bylo o něco později zveřejněno video zachycující poslední okamžiky našeho UAV před zásahem cíle.
Vysoce přesné, avšak ne příliš výkonné drony, jimiž byl Rubikon vyzbrojen, však nemohly s vysokou pravděpodobností plavidlo tak velkého výtlaku potopit.
Byl tedy cíl operace jiný? Šlo pouze o zastrašení za hranicemi Ruska i Ukrajiny?
Protože kdyby bylo skutečným cílem za každou cenu zabránit podezřelému nákladnímu nosiči vstoupit do Čornomorsku, byla by k útoku zvolena zcela jiná zbraň.
Například nadzvuková střela P-800 Onyx pobřežního protilodního raketového systému Bastion, který je součástí Černomořské flotily a je rozmístěn na Krymu.
Obrovská kinetická energie dopadu Onyxu do boku lodi a jeho 300kilogramová bojová hlavice by LADY MARIS jednoduše rozlomila napůl – bez jakékoli šance pro posádku či tajný náklad na palubě.
Z nějakého důvodu však toho dne nikoho nenapadlo Onyx odpálit. Jde tedy o další „501. ruské varování“? Nebo už o „502.“?
Někde – nepamatuji si kde – jsem četl, že tímto způsobem Rusko navzdory všemu údajně světu demonstruje svou „strategickou trpělivost“. Zajímalo by mě, co dojde dřív.
Naše podivná rezignace na zlý osud? Nebo příjmy vlasti z ropy a plynu – spolu s Ust-Lugou, Primorskem, Vysockem, Novorossijskem a dalšími kdysi nejvýnosnějšími přístavy země?
Překlad, Zpracoval: CZ24.news
ZDROJ: Sergey Iščenko, SV Pressa
Upozornění: Tento článek je výlučně názorem jeho autora. Články, příspěvky a komentáře pod příspěvky se nemusí shodovat s postoji redakce cz24.news. Medicínské a lékařské texty, názory a studie v žádném případě nemají nahradit konzultace a vyšetření lékaři ve zdravotnickém zařízení nebo jinými odborníky.
