ČT: Pleteme si instituci se službou |

ČT: Pleteme si instituci se službou |


DAVID F. FORBELSKÝ

Celá debata o České televizi je podle mě postavená špatně. Já pochopitelně chápu, že je snažší každého oponenta ČT zadupat s tím, že je totalista nekluturní hovado a naopak zastánce za vymletou ovci. A politik s transparentem pusobí akčneji, než ten zahrabaný v papírech. tak se asi konstruktivnější diskuse nedočkáme a budeme se hádat jen o to kolik peněz se tam nasype a jestli tomu budeme říkad daň, nebo jinak.

Debata se pořád se vede tak, jako by hlavní otázkou bylo, jak zachovat jednu konkrétní instituci. Jenže správná otázka zní jinak: jakou službu dnes stát opravdu potřebuje objednávat, protože ji komerční prostředí není schopno nebo ochotno stabilně, rovně a dlouhodobě nabídnout?

Česká televize vznikla jako televize veřejné služby se zákonem danou povinností platit televizní daň. To mělo svou logiku v době, kdy vysílání bylo technicky drahé, složité a přirozeně centralizované. Oddělení od přímého státního rozpočtu mělo aspoň částečně tlumit okamžitý vliv vlády na obsah. Dávalo to smysl. Tehdy.

Jenže ten svět už dávno neexistuje. Vedle klasických televizí vznikly komerční stanice, internet, streamovací platformy a technika potřebná k výrobě i distribuci obsahu se posunula úplně jinam. Přesto se dnes pořád nehádáme o službě — ale o zachování jedné historicky zděděné instituce.

Přitom v normálním životě to děláme jinak. Když potřebujete zbourat zeď, vezmete sedmikilové bourací kladivo. Když potřebujete jemnější práci, nevezmete si ho jen proto, že ho máte doma a jste na něj zvyklí. A právě tak dnes používáme Českou televizi i tam, kde už dávno nejde o problém pro jedno velké kladivo, ale pro menší, přesnější a levnější nástroj.

Proto si myslím, že je třeba začít opačně: nejdřív definovat cíl, až potom vybírat nástroj. Veřejná mediální služba by měla být průběžně dostupné zajišťování informací nezbytných pro základní orientaci ve věcech výkonu veřejné moci, práv a mimořádných událostí — tam, kde jejich stabilní a rovný přístup nelze bez veřejné objednávky rozumně zajistit.

To je obhajitelné poslání. Ne univerzální licence dělat od všeho něco.

Jenže my jsme si zvykli, že ČT vedle toho dělá i spoustu dalšího — a právě na tom se staví téměř nepřekonatelná hradba odporu proti jakékoli kritice.

Vezměte kulturu. Stát záznamy oper, baletů a divadelních inscenací už dnes uchovává — přes Národní institut pro kulturu, který vznikl sloučením NIPOS a Institutu umění. Problém je, že jsou přístupné jen fyzicky ve studovnách, výhradně ke studijním účelům. Pokud chceme, aby bylo kulturní dědictví přístupnější, není problém vést poctivou debatu o samostatném kulturním portálu. Ale to je služba státu kultuře. Není to totéž jako veřejná mediální služba státu občanovi.

A ani ten kulturní argument při bližším pohledu neobstojí tak silně, jak se tváří. Při pohledu do archivu vychází zhruba pětadvacet takových večerů za celý rok. Jestli artový kanál odvysílá za rok pětadvacet jevištních přenosů, pak to samo o sobě není důvod držet celou jednu veřejnoprávní instituci v jejím dnešním rozsahu. Je to spíš argument pro menší a přesnější řešení.

A sport? Pořád se vytahuje, že bez ČT zmizí menšinové sporty a nižší soutěže. Jenže stát sport už dnes podporuje přes Národní sportovní agenturu a její dotační výzvy. Tak proč neříct jednoduše: kdo čerpá veřejnou podporu na nekomerční sport, bude mít v určitém rozsahu povinnost zajistit základní audiovizuální záznam a licenci pro zveřejnění na veřejném portálu? Autonomní AI kamera dnes začíná na 40 dolarech. Specializovanější sportovní systém na třech stovkách. To opravdu není argument pro mediální moloch — to je argument pro rozumnou podmínku u dotace a jednoduchý veřejný archiv.

Celý problém tedy spočívá v tom, že jsme si spletli instituci se službou. Česká televize je pozůstatek doby, kdy televizní vysílání uměl fakticky dělat jen stát nebo někdo jím privilegovaný. Tehdy dávalo smysl hledat modely, jak přímý vliv státu na obsah oslabit — mimo jiné přes poplatkové financování a formální oddělení od státní správy. Dnes ale nežijeme ve světě technické nouze. A přesto se tváříme, že odpovědí na skoro každý problém musí být zachování jedné konkrétní televize v její dnešní šíři.

Raději bych viděl opačnou debatu. Ne jak zachránit Českou televizi — ale co dnes komerční televize opravdu nejsou schopny nebo ochotny nabídnout. Nejdřív definovat cíl. Až potom vybírat nástroj. Někde může být potřeba úzká veřejná mediální služba, jinde kulturní portál, jinde archiv, jinde jen rozumná podmínka u sportovních dotací.

Držet kvůli tomu všemu jedno velké kladivo i tam, kde stačí menší a přesnější řešení — to není promyšlená politika.

To je setrvačnost. Ale řev se prodává lépe než zamyšlení. Takže si držme klobouky, jízda o miliardy začíná.

 

FB