„Nepřekvapuje mě to, Rusko nás nenávidí,“ řekl serveru PrahaIN.cz Alexandr Tomský, politolog a vysokoškolský pedagog.
Profesor TOMSKÝ: Rusko nás nenávidí
Ministerstvo obrany Ruské federace zveřejnilo seznam zemí, včetně České republiky, které vyrábějí drony pro Ukrajinu. Vojenský expert Jurij Knutov prohlásil, že je proti těmto zemím nezbytný preventivní úder raketami Jars či Iskander. „Nepřekvapuje mě to, Rusko nás nenávidí,“ řekl serveru PrahaIN.cz Alexandr Tomský, politolog a vysokoškolský pedagog.
Jak dalece je tato nová hrozba podle vás aktuální?
Aktuální není. A na silné výroky jsme si už snad zvykli. Putin začíná být nervózní. Ještě v lednu za strašlivých ztrát postoupili Rusové o 300 čtverečních kilometrů, což není mnoho. Nyní se zdá, že nastává patová situace, vznikl dlouhý úzký pás fronty, kam kvůli dronům nemohou vstoupit vojáci. Za poslední dva měsíce už prakticky nepostoupili ani o kilometr. Ukrajinci se během války stali experty na výrobu technicky vylepšených dronů, než mají Rusové, přestože jich vyrábějí o polovinu méně. Nedávno dokonce vyslali tým průmyslových specialistů do Arabských emirátů.
A pokud jde o hrozbu ze strany Ruska, není to nic nového. Je naprosto nereálná, znamenala by pro něj přímý válečný konflikt s NATO, případně i bez Ameriky. Ostatně Putin Evropě od samého počátku agrese na Ukrajině už několikrát vyhrožoval a svého času hrozil i střelami středního dosahu s jadernou hlavicí (Orešnik), jež Rusové instalovali v Bělorusku. K Putinově obvyklé rétorice také patří tvrzení, že je západní Evropa de facto s Ruskem ve válce, což je poněkud úsměvné. Rusko rovněž využívá vojenské podpory mnoha států – Číny nebo Íránu, a v případě Severní Koreje dokonce i vojáků.
Ministr zahraničí Petr Macinka si v souvislosti s vyhrůžkami předvolal ruského velvyslance.
Macinka postupoval zcela správně a podle diplomatických zvyklostí. V situaci, jako je tato, nesmí naše země dát najevo žádnou slabost. Ukrajina má, tak jako Rusko, stejné právo dostávat zbraně odkudkoli. Předpokládám, že náš ministr zahraničí bude trvat na tom, aby velvyslanec Česku vyhrůžky ze strany Ruska vysvětlil.
Proč je opakovaně Rusko směrem k Evropě ve stanoviscích svých představitelů i vůči naší zemi tak agresivní?
To je zásadní problém, který Západ dost dobře nechápe. V Evropě totiž neustále přežívá představa z 18. století, že tvoříme s Ruskem jednu civilizaci. To je hluboký omyl. Už od rozdělení Říše římské na východní (Byzanc) a západní Řím existují dvě odlišné evropské civilizace. Ta ruská vychází z dalšího rozdělení křesťanstva na pravoslavnou a katolickou náboženskou kulturu (schisma 1054). Západní inteligence se mnohdy plete, protože nejméně od konce 18. století má Rusko s námi společné umění – hudbu, výtvarné umění, divadlo, balet –, ale politicky si zachovalo svou autokratickou vládu samoděržaví, zbožštění státu (cézaropapismus), zatímco Západ se díky odluce státní moci a církve rozvíjel k sekulární vládě a svobodné společnosti odlišné od státní moci. Rusko nezná občany, pouze poddané. Samo se označuje poněkud mlhavě za Euroasii, avšak nepatří ani do Asie, ani do Evropy.
Jaký je tedy vlastně vztah Rusů k naší civilizaci?
Ruská elita Západ obdivuje i nenávidí zároveň. Poznal jsem to v Anglii na vlastní kůži, když jsem tam deset let pracoval v politologickém ústavu s ruskou opozicí a disidenty. Jejich liberalismus měl své historické meze, nemohli pochopit, že Západ uznává individuální svobodu a občanská práva, a předpovídali, že nás to jednou zničí. V Rusku by to vedlo k anarchii, jak jsme viděli za vlády Borise Jelcina a jeho pokusu o demokratizaci. Ruský mužik dodnes svobodě sebeomezení nerozumí, vyžaduje od své vlády autoritu a pořádek. Oslavuje její moc. Právní řád a svoboda se v Rusku vylučují. Proto ta nenávist vůči Evropě, podmíněná pravoslavnou vírou, jak vidíme u Dostojevského.
Jakou roli v tomto hraje ruský prezident?
Vladimír Putin, přestože byl pouhý frajtr KGB, automaticky jako samovládce reprezentuje státní moc impéria i podřízenou církev. Ateističtí komunisté museli vytvořit vlastní kult vládce. Západ ohrožuje Rusko už svou pouhou existencí individuální svobody. Němci i Francouzi mají někdy romantickou představu Ruska a dokonce v 90. letech existovaly pokusy Rusko uchlácholit nějakou vzájemnou politikou spolupráce, včetně Rady Evropy, skupiny G8 i NATO.
Rusko tak jako většina světa není schopno přijmout zásady západní civilizace. Zopakujme si je: na prvním místě odluka státu a církve, rozdělení státní moci (exekutiva, legislativa a ústavní soud), čili podřízení státní moci zákonům. Západ rozlišuje společnost od státu (občanská práva), chrání soukromý majetek, garantuje svobodu projevu a sdružování. Taková je likvidace poddanství – a nic z toho v Rusku neexistuje.
Rusové dokonce neznají slovo „vlastnit“, „u meňja“ znamená, že je majetek propůjčený státem. Nedávno si Putin svolal ruské miliardáře a žádal od nich peníze na válku. A jeden z nich, Oleg Děripaska, prohlásil, že ruský vládce má právo na ruský majetek, my nic nevlastníme. Proto také tolik zbohatlých Rusů emigrovalo. Na Západě někdy slyšíme od krajní levice i pravice, že Západ nenávidí Rusko. To není pravda, je to přesně naopak.
To je ale až trochu schizofrenický stav vůči naší civilizaci.
Ano, dalo by se to tak říct. Rusové Západu závidí bohatství i individuální svobodu, ale nechápou, jak to může fungovat. Jak může stát vynutit pořádek a právo bez omezení individuální svobody? Ruský stát, pokud nemá, tak jako bolševici, hospodářství zestátnit, si musí podřídit a spolupracovat s ekonomickou mafií. Západ Rusy fascinuje a zároveň k němu cítí nechuť a odpor. Je opravdu zvláštní, že křesťanská víra stvořila dvě naprosto odlišné civilizace.
Proč by nás Rusko mělo mít rádo?
Za co by nás mělo mít rádo? Čekala jsem, že vysokoškolský pedagog bude mít víc rozumu. Právě kvůli takovým, jako je on, jsme v dnešním srabu. Obdivovatelé Západu si prosadili svou, teď to mají a my bohužel s nimi.
Za co by nás Rusko mělo mít rádo? To fakt nevím!
Po válce jsme se ocitli v jeho sféře vlivu a já si stojím za tím, že jen díky tomu jsme se nestali obětí Západu hned po roce 1945. Naši prarodiče a rodiče měli čas vybudovat zemi, kde se lidem docela dařilo. Jistě, i toto zřízení mělo své chyby a plakáty se sloganem „Se Sovětským svazem na věčné časy“ lezly lidem krkem. Mívali jsme z toho legraci a tiše revoltovali. Kdo nebyl zticha, měl smůlu. Ano, bylo to tak a já nehodlám přepisovat historická fakta. Byla to doba, kdy herci byli „naši“. Doba, kdy stačilo slovo a všichni jsme se pobaveně usmívali. Cizinec by to nikdy nepochopil.
Přišel rok 1968 a u nás prý bylo Pražské jaro. Myslící člověk ví, že bychom „dostali přes hubu“ mnohem dřív, než se tak stalo v roce 1989. Dostali jsme pár let klidu, než se kolos jménem Sovětský svaz zhroutil. Západ ho uzbrojil a my jsme prý konečně dostali svobodu. Doopravdu? Tohle je ta vysněná svoboda? Doba, kdy se znovu zavírá za názor? Doba, kdy nás rozebrali na molekuly a vzali nám všechno, co se vzít dalo? Západ zasedl k hostině, žral a žral, a naši pitomci byli šťastní, že jim ti zmetci hážou ohlodané kosti.
Západ tu nenechal kámen na kameni. A když se Rusko vzpamatovalo a dostalo se zpět na vrchol, začalo se zbavovat veškeré zbytečné zátěže – a nás s ní. USA jsou jen nenáviděný žralok, který ničí, boří a pak blahosklonně opravuje, ovšem za drahé dolary. To je jejich způsob, jak se napakovat.
Fakt se snažili Rusko zničit a naše země stála při nich. Přišla doba, kdy představitelé Západu jezdí potají žebrat k Putinovi, ale navenek stále hystericky odmítáme s „agresorem“ mluvit. A co takhle agresor Trump? S tím se ještě mluvit dá? Kdo si to myslí, je lidově řečeno korunovaný vůl.
Na závěr dodám, proč už nám Rusko na pomoc nikdy nepřijde. V jejich očích jsme zrádci a zaprodanci. A já musím napsat: mají pravdu. Dříve jsme byli přátelé, teď jsme nepřátelé. Možná s námi budou obchodovat, ale přátelé už nebudeme a pomoc u nich nehledejme. Musel by se stát zázrak, aby se v tomto směru něco změnilo.
Nebo bychom ten „zázrak“ museli vzít do vlastních rukou. Možná je na čase přestat se upejpat a ohlížet se, kdo nás zrovna poplácá po zádech. Cesta ven totiž existuje a vede přímo středem – přes nás samotné.
Kdyby se konečně probrala V4 a přestala být jen diskusním klubem bez odvahy, měli bychom sílu, kterou nikdo nepřehlédne. A co teprve, kdybychom k sobě přizvali další, kteří vědí, co je to hrdost a co znamená nenechat se zlomit – třeba takové Srbsko. Společně bychom už nebyli jen „nárazníkové pásmo“ nebo „levná montovna“, ale sebevědomý blok, se kterým se musí počítat. V jednotě střední a jihovýchodní Evropy leží naše jediná skutečná šance. Pak by nám totiž bylo úplně jedno, jestli na nás někdo kašle, protože bychom si dokázali pomoct sami.
Autor: Milena Doušková
